Režim vyráběl atletické stroje na steroidech. Šlo tomu odolat?

„Odzávodila jsem to na mase. A strejda to maso měl, takže to nebyl problém,“ vysvětluje Jarmila Kratochvílová základ svého úspěchu. Držitelka nejstaršího nepřekonaného atletického světového rekordu věří, že k zisku medailí a k rekordům jí výrazně pomohlo to, že celý život žila na venkově a měla „venkovskou sílu“. „Ráda jsem pracovala na poli. Nedělalo mi problém napíchnout na vidle balík slámy a podat ho strejdovi na valník,“ vzpomíná. Dnes už není pochyb o tom, že špičkoví sportovci tehdy dopovali ve velkém na obou stranách „železné opony“. Je uvěřitelné, že své konkurentky porážela „obyčejná holka z Golčova Jeníkova“, která jedla maso a užívala vitamin B12?

Právě o tom je další díl seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety. Redakce Seznam Zprávy jej připravila ve spolupráci s Pamětí národa.

„Žiju tady celý život. A přestože jsem měla příležitost podívat se do dalekého světa, nechtěla jsem žít jinde. Mám to tady ráda. Vysočina je Vysočina,“ říká Kratochvílová a vázanost na městečko Golčův Jeníkov je i důležitou součástí jejího mimořádného příběhu.

V rodině a mezi blízkými nebyl nikdo, kdo by vynikal v nějakém sportu nebo měl o sport větší zájem. Priority byly nastavené jasně – práce na poli, v domácnosti a učení. Ke sportu bylo hodně daleko a v Jeníkově ostatně nebylo ani žádné pořádné hřiště, žádný sportovní oddíl. „Široká ramena mám po mamce, k tomu pak přibyly svaly z práce na poli a posilovny,“ vzpomíná Kratochvílová.

Byla doma spokojená. A ani v dobách, kdy už začínala mít úspěchy, nechtěla odejít trénovat do Prahy. „Co bych tam dělala? Pověsila si v garsonce na zeď medaili a dívala se na ni?“ I studium na gymnáziu v patnáct kilometrů vzdálené Čáslavi pro ni znamenalo krok do velkého nejistého světa.

Teprve tam začala chodit do atletického oddílu. V šestnácti letech. A setkala se s trenérem Miroslavem Kváčem. Dalším samorostem, který vlastně neměl s profesionálním sportem nic společného.

V této chvíli je to ještě nepochybně příběh výjimečného přírodního talentu. A jeho propojení se zvláštním člověkem, který byl spíš voják než trenér, ale možná proto své svěřenkyni zvyklé na tvrdou práci a disciplínu tak vyhovoval.

Miroslav Kváč velel čáslavským kasárnám, vedl sportovní oddíl, ale nikdy netrénoval běžce. V roce 1968 vyjel z kasáren v tanku proti okupantům. Jarmila Kratochvílová vzpomíná: „Propustili ho, ani nevím proč. S tím si hodně spojuji okupaci – že trenér už nebyl voják.“ A dodává: „Pořád jsem si to ale nějak nemohla uvědomit. Vnímali jsme Rusy jako ty, kdo nás v roce 1945 osvobodili, a teď najednou přišli a je všechno jinak a všechno se bude řídit podle nich…“

Kratochvílová odmaturovala, začala dálkově studovat vysokou školu pracujících v Praze a nastoupila jako účetní do firmy v Golčově Jeníkově. Odpoledne po práci dojížděla do Čáslavi na trénink.

„Ještě jsem si nebyla jistá, jestli chci běhat naplno. Ale po maturitě se to ve mně zlomilo. Začínala jsem mít pocit, že je dobré mít v něčem úspěch. Trénovala jsem už víc,“ připomíná.

Startovala na okresních a krajských přeborech, zlepšovala se a v roce 1976 se stala mistryní republiky. „A to už byl hodně dobrý pocit, který stál za to: Mistr republiky z Golčova Jeníkova,“ dodává hrdě.

Kratochvílové bylo v té době 25 let. Pracovala a po práci trénovala se zarputilým poloamatérským trenérem, který zjevně měl skvělou intuici. Nebyla členkou žádného špičkového sportovního oddílu, žádného střediska vrcholového sportu. Absolvovala obrovské tréninkové dávky, které jí ordinoval „vojenským duchem prosáklý“ Miroslav Kváč.

A pomalu začínala mít pocit, že to dává smysl.

Blížilo se mistrovství Evropy, které v roce 1978 hostila Praha, o dva roky později měla začít olympiáda v Moskvě. A Miroslav Kváč byl nervózní, že trénovat jednou denně po práci nemůže stačit na úspěch.

„Začala jsem běhat ve čtyři ráno. Někdy ve sněhu. Půl metru čerstvého sněhu, nikde stopa člověka a já se tím brodím do lesa. Ale dala jsem to,“ popisuje běžkyně. „To bylo už období, kdy jsem to měla hodně ráda. Kdy jsem věděla, že tady opravdu něco mám.“

A na zdi jí visela fotka německé sprinterky Marity Kochové, která byla sice o šest let mladší, ale trénovala v úplně jiných podmínkách a byla mnohem úspěšnější. A která dodnes drží rekord v běhu na 400 metrů.

Půl roku před olympiádou se pro Jarmilu Kratochvílovou otevřela na dosavadní poměry luxusní tréninková nabídka: zařazení do pražského vysokoškolského oddílu, který proplácel polovinu její mzdy v účtárně. Takže jen poloviční úvazek a o to intenzivnější trénink. A mohla přitom zůstat v Čáslavi a dál trénovat s Kváčem.

Výsledky přišly rychle: na olympiádě byla za Kochovou druhá v běhu na 400 metrů. A o tři roky později se stala dvojnásobnou mistryní světa a vytvořila světový rekord v běhu na 800 metrů.

„Když jsem porazila Maritu, říkala jsem si – vždyť jsem to věděla. I Kochová je jenom holka z masa a kostí,“ připomíná si Kratochvílová okamžiky svých triumfů.

Ale to je zároveň ta velká otázka: Byli to tehdy opravdu jenom obyčejné holky a obyčejní kluci, kteří dřeli do úmoru, a proto sbírali medaile a rekordy? Nebo alespoň někteří z nich byli spíš něco jako speciálně vytvořené atletické „stroje“ spalující anabolické steroidy?

Redaktor MF DNES Václav Pacina objevil v roce 2006 utajované dokumenty, které ukazují, jak fungoval státem řízený sportovní doping. Pacina tehdy vydal sérii reportáží, které dodnes zůstávají ojedinělým vhledem do dopingové praxe 80. let minulého století.

„Občas jsem si tehdy představoval, jak bych pozval redaktory k tiskové konferenci a řekl jim: Takhle je to opravdu, soudruzi. Už žádné lži! Obdivuji ty, co mají odvahu, ale já ji neměl a nemám. Měl jsem děti, rodinu. Bál bych se, že vyhodí kluka ze školy,“ říká v jedné z reportáží lékař Pavel Stejskal, ředitel Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport. A dodává: „Nemohu se dost dobře obhájit. Je to neobhajitelné.“

Ten ústav vznikl v roce 1985 a fungoval jako centrála pro rozdělování anabolik vybraným vrcholovým sportovcům. Struktura státem řízeného dopingu se ale začala rýsovat už v roce 1979, před olympiádou v Moskvě.

Mělo to tragikomické rysy: kariérismus se propojoval s pragmatismem, snahou pomáhat v mezích možností, s neznalostí, s přesvědčením, že jde vlastně o dobrou věc.

Někteří trenéři naléhali na sportovní a komunistické funkcionáře, aby něco dělali – dopují všude, proč máme být biti právě my?

A ti trenéři se zároveň snažili pro svoje svěřence sehnat anabolika na černém trhu, ale nevěděli nic nebo jen málo o jejich kvalitě a dávkování.

A tak lékaři, kteří byli v systému zapojeni, měli pocit, že když bude doping řízený centrálně, zabrání se tomu nejhoršímu. Sportovci dostanou drogu kvalitní a pod odborným dohledem. Funkcionáři pak více či méně přesvědčeně chtěli, abych se Čechoslováci podíleli na sportovní porážce Západu, kde přece dopují úplně stejně jako u nás, jen tam mají lepší podmínky a technologie a víc peněz.

A atleti dřeli a závodili. A věděli nebo nevěděli. A mysleli si o tom své.

A všichni se tak trochu báli.

„Snad lze věřit tomu, že Kratochvílová nevěděla, jaké látky jí píchají do těla,“ napsal Václav Pacina poté, co Jarmila Kratochvílová v reakci na jeho texty opět odmítla, že by užívala jakýkoli doping.

I redaktor serveru Seznam Zprávy, odborník na sport Luděk Mádl, připouští, že je možné, že Kratochvílová nevěděla, co jí píchají. Dodává ale: „Na závodech neměla pozitivní dopingový test a podle toho je na ni třeba nahlížet. Jakkoli se vzhledem k tomu, co o těch časech víme, nabízí tato úvaha: Pravděpodobnost, že by nebyla zařazena do státního dopingového programu, se patrně limitně blíží nule.“

Podle Mádla je důležité při pohledu na dopingovou minulost neupadat do zjednodušení a extrémů. „Můžeme se domnívat – a asi se přitom moc nespleteme - že doping byl tehdy víceméně standard, že ho užívali v podstatě všichni. Já bych se na ně ale zpětně nedíval ani jako na šampiony bez stínu pochybnosti, ani jako na podvodníky,“ vysvětluje. „Opravdu totiž dřeli jako koně, měli neuvěřitelné tréninkové dávky. Namístě je ale úvaha, že absolvovat tuhle zátěž jim umožňoval právě doping – zpevňuje svaly, urychluje regeneraci.“

A Mádl připomíná, že i ve sportu je stále otevřené téma „vyrovnávání se s minulostí“.

„V Německu například někteří sportovci podali žaloby na stát za poškození zdraví. Některé národní atletické svazy zase navrhují ‚zmrazení‘ světových rekordů, aby ty z 80. let přestaly atletiku ‚dusit‘ a mohly se začít psát nové, z nějaké nové éry,“ popisuje Mádl. „U nás to všechno zůstalo nedořešené…“

Jenže kudy vést „tlusté čáry“ za minulostí? Jak rozhodnout, které rekordy jsou „poctivé“? Kteří sportovci opravdu jen „dřeli jako koně“? Byli takoví? A není iluzí si myslet, že současný sport je „čistý“?

„Byla jsem nesmírně motivovaná a toužila jsem slyšet na počest svého vítězství státní hymnu a vidět stoupat vlajku naší země na stožár. Cestu zakázaných prostředků bych nikdy nezvolila. Dopingové látky mohou zvýšit výkonnost. Psaní o tom bulvárním způsobem prodejnost periodika. Oboje považuji za pokleslé,“ napsala v roce 2006 Jarmila Kratochvílová.

Jak si Jarmila Kratochvílová vysvětluje, že její světový rekord v běhu na 800 metrů stále nikdo nepřekonal? A že i rekord Marity Kochové a nejlepší čas Kratochvílové z poloviční trati jsou pro atletky téměř po čtyřiceti letech nedostižné?

„Do sportu vstoupily peníze, a to je hrozné zlo,“ uvádí Kratochvílová jeden ze základních důvodů. Podle ní současní závodníci objíždějí příliš mnoho závodů, nemohou dostatečně trénovat a na světových rekordech jim zase až tak moc nezáleží, protože si vydělají dost peněz i bez nich.

Jednu závodnici, která by světový rekord překonat mohla, přesto Kratochvílová vidí. Je to Caster Semenya. Ta ovšem dlouhodobě bojuje s Mezinárodní atletickou federací o to, zda vůbec může závodit v ženské kategorii – má totiž v těle několikanásobně vyšší hladinu mužského hormonu testosteronu.

„Nemůže za to, že se narodila s tím problémem. Ale neskutečně jí to pomáhá,“ shrnuje Jarmila Kratochvílová. „Nedivím se, že s ní ostatní závodnice nechtějí běhat.“

Že by přece jen přiznání, že s tím světovým rekordem nemusí být vše úplně v pořádku? Anabolické steroidy, které byly základem dopingu v 70. a 80. letech minulého století, fungují právě na principu navyšování hladiny testosteronu.

S Caster Semenya závodnice soutěžit odmítají. S rekordy a časy Jarmily Kratochvílové a Marity Kochové se nadále poměřovat musejí.

Marně.

Předchozí díly seriálu naleznete v přiložených odkazech: