Článek
Velká města stále houstnou. V megalopolích typu Tokia či New Yorku se dostupné bydlení mnoha lidí smrskává na miniaturní prostory. Právě na tento problém se zaměřil projekt Mini Living, vedený německým architektem Okem Hauserem.
Řešení, které nabídl, jsou malé buňky částečně propojené se sdíleným prostorem pro víc lidí. Každý si uchová soukromí, ale prostory na odpočinek, cvičení či práci může sdílet s dalšími. Tím se ušetří místo a víc lidí získá komfort, na jaký by sami nedosáhli. Ideální je to pro moderní nomády, kteří se často stěhují a milují městský společenský život.
Soukromé buňky dostaly otevíratelné části. Díky nim lze měnit interiér a také buňku otevřít do sdíleného prostoru. Ten může být uvnitř budovy i na terase či na střeše. Všechny součásti projektu jsou ovšem jen koncepty k zamyšlení.
Velkoměstské kabiny
Architekt Oke Hauser a jeho tým Mini Living v interiéru jedné z obytných buněk v Miláně.
V několika velkoměstech tým Okeho Hausera postupně představil městské kabiny – malé domky či obytné boxy. Každá zabrala plochu 15 metrů čtverečních a dělila se na tři části. V první byla obývací a spací část, ve druhé koupelna a kuchyň. Třetí vždy přizpůsobili architekti z konkrétního města místnímu životnímu stylu.
Většina buněk dostala perforované stěny s otočnými, skládacími a stlačovacími mechanismy pro chytré využití prostoru. Okna a výklopné police umožnily buňku více či méně propojit s venkovním sdíleným prostorem.
Myšlenka obytných minidomků pro nomády není úplně nová. Už před 20 lety se jimi začal zabývat německý designér Werner Aisslinger. Jeho kabiny jsou malé přenosné domovy, ale individualistické. Projekt Mini Living tyto myšlenky posunul k větší otevřenosti a pospolitosti.
Od New Yorku po Peking
Městská kabina v New Yorku pro zpříjemnění pobytu čerstvým přistěhovalcům a lidem, kteří se často stěhují.
V newyorské variantě navržené studiem Bureau V byl domek dřevěný. Architekti ho na šikmo rozřízli a přidali panty, takže šlo buňku rozevřít. Interiér pojali zábavně, aby nabídli příjemné místo snižující stres, oázu klidu uvnitř hlučného města.
Losangeleskou buňku vybavili architekti dua FreelandBuck závěsnou zahradou a střešním květináčem. Tím se snažili do města přinést pocit venkovského klidu. Dvě vsunuté kostky z kovových rámů vytvořily kaleidoskopické vizuální efekty.
Domek v Los Angeles měl do velkoměsta přinést pocit venkova.
V Pekingu architekt Ta-jung Sun napodobil prostředí typických čínských úzkých uliček a dvorků – hutongů. Aby umocnil tento dojem, nad otevřený prostor s houpačkou namontoval zlatá zrcadla odrážející okolní město. Umístil je do krabic tvarem odkazujících na čínskou skládačku tangram (viz úvodní foto).
Dýchající komín v Miláně
Poloprůsvitná „dýchající“ věž v Miláně podle představ newyorských architektů.
Milánský domek navržený newyorským studiem SO-IL byl pro tři lidi. Měl podobu 10 metrů vysokého komína se šesti místnostmi a střešní zahradou. Modulární kovový rám byl potažený pružnou tkaninou s možností výměny za jinou dle klimatických podmínek. Stěny měly propouštět a filtrovat vzduch a díky speciálnímu povrchu i čistit okolí od škodlivin. Poloprůsvitná tkanina oddělila i jednotlivé místnosti. Člověk získal soukromí, ale díky vnímání siluet lidí v sousedních prostorách měl mít silnější pocit sounáležitosti.
Na stavbu autoři použili opakovaně použitelné a recyklovatelné materiály a na střeše se sbírala dešťová voda. Kuchyň v přízemí byla otevřená do okolí jako místo pro setkávání s lidmi ze sousedství.
Mikročtvrť v tovární hale
Do milánského sdíleného prostoru bylo možné vyklopit třeba kuchyňskou linku nebo knihovnu.
Jiným typem mini bydlení představeným rovněž v Miláně jsou buňky jako skromné byty seskupené v prázdné tovární hale jako mikročtvrť. Každá z buněk nabídla obyvatelům soukromí života mezi vlastními čtyřmi stěnami. Proměnlivé a otvíratelné stěny však nabídly i možnost podle nálady a potřeby otevřít stěny do velkého sdíleného prostoru.
Interiér buňky v Miláně je díky otočným a výklopným mechanismům proměnlivý.
V něm bylo místo pro sedací soupravy, jídelní stoly, pracovní kouty a fitness. Výklopné a otvíratelné mechanismy dovolily přizpůsobovat i vnitřky buněk. Projekt ukázal možnost, jak předělat i nevyužité sklady, opuštěná nákupní centra nebo kanceláře na příjemné bydlení.
Lesní buňky uprostřed Londýna
Relax, práce či schůzka v klidu uprostřed rušného Londýna díky bariéře z rostlin.
Londýnské buňky byly určeny k odpočinku a klidu na práci ve městě. Architekt Asif Khan je nabídl jako alternativu ke kavárnám, restauracím a lavičkám v parku, kam se lidé uchylují k práci či ke schůzkám mimo domov i kanceláře. Přibývá totiž lidí, kteří mají nezávislé povolání a nemohou si dovolit vlastní kancelář.
Asif Khan navrhl tři buňky – jednu pro relaxaci, druhou pro setkávání a třetí pro tvůrčí práci. Inspiroval se japonským uměním lesní terapie šinrin-joku a buňky vybavil množstvím zeleně. Rostliny navodí klid a soustředění a zároveň slouží jako bariéra mezi klidovou zónou a rušným okolím.
Šanghajské komunitní centrum
Model plánované mikročtvrti v Šanghaji, která měla shrnout všechny poznatky Mini Living.
Všechny koncepty se měly propojit v reálném projektu komplexu šesti budov v Šanghaji. Měl obsahovat přes 50 bytů různých velikostí se sdíleným prostorem, s místem pro práci i zařízeními pro kulturu a volný čas. Byty se měly nabízet k pronájmům od krátkodobých k dlouhodobým.
Tým Mini Living se spojil s místním developerem a na stavbu připravoval bývalou továrnu na barvy. Soukromé buňky se měly otvírat do poloveřejného prostoru, zčásti přístupného i veřejnosti. Centrum mělo fungovat jako kombinace obytného domu, coworkingového centra a tržiště. Součástí měla být zahrada, hřiště, restaurace a sdílení aut.
Projekt nakonec zůstal jen na papíře, ale může být inspirací pro další podobné. Různé formy sdíleného bydlení a kanceláří jsou totiž nyní v celém světě velkým trendem.
Relax i práce v autě
Nový typ variabilního městského vozidla Urbanaut pro odpočinek i práci ve městě.
Na Mini Living automobilka navázala konceptem obytného městského auta Urbanaut, představeným letos v létě v Mnichově. Opět představuje proměnlivé využití prostoru, ale tentokrát pojízdného. Je to něco mezi malou dodávkou a obytnou kabinou s možností propojit interiér s veřejným prostorem. Plně využívá možnosti elektrických samořiditelných aut, v nichž se dá velmi flexibilně uspořádat vybavení.
Auto neslouží jen k přepravě, ale stává se i útočištěm pro relaxaci či práci. Když se auto zaparkuje, zadní sedadla poslouží jako gauč, přední sedadla jako křesla a kulatý displej jako lampa. Měkká palubní deska se dá sklopit a proměnit na další sedadlo či lůžko. Dveře a okna lze maximálně otevřít, včetně čelního skla. Urbanaut může sloužit i jako malý pojízdný hudební klub.
