Reprezentace jede na Euro. Popelku vyvedl Šilhavý z temnot na velký fotbalový ples

Hraje-li se turnaj Euro, startují na něm i Češi. To platí nepřetržitě od roku 1996 a šňůra se nepřetrhne ani napřesrok, na šampionátu netradičně rozprsknutém do tuctu evropských zemí a měst .

Ano, do českých karet přitom samozřejmě hraje fakt, že se formát turnaje v průběhu let rozšiřuje, a to od někdejšího setkání čtyř nejlepších týmů, posléze osmi, šestnácti a od roku 2016 dokonce čtyřiadvaceti celků, tedy necelé poloviny členských zemí UEFA.

Pořád však jednoznačně platí, že být, či naopak nebýt na takovém turnaji je obrovský rozdíl. A měli bychom bez nejmenší pochybnosti zdůraznit, že trenér Jaroslav Šilhavý a jeho tým udělali velkou, záslužnou a úspěšnou práci a nelze jinak, než jim za to vyseknout poklonu a složit dík.

A zároveň jim popřát, ať na šampionátu samotném dopadnou lépe nežli Vrbův tým, který se z Eura 2016 vracel mezi prvními už po základní skupině, byť s velmi těžkým složením (Španělsko, Chorvatsko, Turecko).

Účast na Euru 2020 potvrdí, že Češi stále patří k tomu lepšímu v evropské fotbalové rodině, byť nám to tak někdy samotným možná nepřijde a na jeden letní měsíc zase přivábí národ k fotbalu. A do svazové kasy nahrne přinejmenším 237 milionů korun od UEFA, což sice možná na nějaký ten pátek zase utuží berbrovskou vládnoucí kliku, ale snad se alespoň něco z toho nakonec dostane i do samotného fotbalu.

Zejména a především by však aktuální úspěch měl vrátit ztracenou image samotnému reprezentačnímu týmu. Po leckdy až mizerných vystoupeních předchozího Jarolímova týmu a při intenzivním PR a marketingu ligových klubů jakoby se totiž v poslední době stal národní výběr jakousi Popelkou, o kterou vlastně nikdo ani tak moc nestojí.

Uteklo pár měsíců a ta naše usmívaná a vysmívaná Popelka si vysloužila pozvánku na ten nejblyštivější evropský fotbalový ples. Tak jí to přejme a mějme ji zase trochu rádi, zaslouží si to.

Donedávna nad ní přitom mnozí ohrnovali nos natolik, že se nevyprodalo ani hyperatraktivní utkání s Anglií.

Výhra v něm byla samozřejmě úhelným kamenem celého kvalifikačního úspěchu, před plzeňským duelem proti Kosovu rozdala karty velmi příznivě. Česká výhra značila český postup.

A i když to v 50. minutě, kdy šlo naopak Kosovo do vedení, vypadalo všelijak, dokázali Češi využít zbývající minutáže utkání k natolik zintenzivněnému tlaku, že mu kosovská obrana prostě nedokázala odolat. Právě obrat skóre na 2:1 a celková dramatičnost utkání by snad mohly k vylepšení obrazu české reprezentace v očích veřejnosti přispět měrou vrchovatou. A patřičnou.

Nebýt Schickovy zdravotní absence, poslali by trenéři do boje stejnou sestavu jako před měsícem proti Anglii. Po úvodním náporu, který však branku nepřinesl, přišly méně přesvědčivé pasáže, ve kterých se projevovala i síla kosovské aktivní obrany.

A do druhé půle vstoupili nečekaně mnohem lépe hosté. Nejprve po nešťastně nasměřované Čelůstkově hlavičce přišla jejich střela těsně vedle, pak se v situaci naprosto odfláknuté stoperem Brabcem prosadil Nuhiu, soupeř šel do vedení a jakoby se v tu chvíli v plzeňské Doosan Areně rozdrnčel obrovský budík.

Větší dynamiku a živost vnesl do české hry střídající Ondrášek, prospěl i Ševčíkův příchod. A zejména se v těch fázích podařilo napojit útok na zálohu. Češi začali víc riskovat, střílet a z toho se po několika břevnech, Králově gólu a Čelůstkově teči zrodil kýžený obrat na 2:1.

Tak trochu i díky benevolenci italského sudího GIanluky Rocchiho, protože za stavu 0:1 mohl Součkovi za jeho atak kosovského brankáře klidně udělit druhou žlutou kartu v utkání, což by český tým bezpochyby přinejmenším mentálně přibrzdilo. Nestalo se a Souček, předpokládejme, že Fotbalista roku 2019, si mohl v klidu vychutnat týmový úspěch.

Právě přenesení úspěšné slávistické vlny do reprezentačního hávu bezpochyby patří mezi základní stavební kameny postupu. Včetně Alexe Krále, který už sice v Moskvě obléká spartakovské barvy, ale jeho souhra se Součkem je opravdu příkladná. Až jednoho napadá, že největší terno by na evropském přestupovém trhu mohl v létě udělat ten, kdo by si je do týmu pořídil oba, pěkně v jednom balení.

Klíčovým mužem úspěchu je pochopitelně trenér Jaroslav Šilhavý, který před rokem dokázal oživit, zklidnit a postavit na nohy trosky týmu zhrouceného a otráveného předchozí péčí kouče Karla Jarolíma.

Když jen krátce zavzpomínáme: Jarolím měl po machačkalské zradě Pavla Vrby v roce 2016 také těžkou pozici, při vstupu do kvalifikace o MS 2018 nedokázal vyhrát domácí zápasy se Severním Irskem a Ázerbájdžánem a vlastně tak postup ztratil, sotva se začalo. Navíc donekonečna měnil i sestavu a rozestavení – až se mu všechno v totální depresi rozpadlo pod rukama.

Šilhavý a jeho spolupracovníci z realizačního týmu vrátili mužstvu chuť se společně scházet, v průběhu kvalifikace (za vydatné slávistické pomoci) našli sestavu, o kterou se opírali. A co je naprosto podstatné: vyhráli všechny domácí zápasy. A to je v každé kvalifikaci hodnota, která se cení hodně vysoko a bývá základem úspěchu.

Od začátku bylo jasné, že suverénním favoritem skupiny bude Anglie. Však také dosud ztratila body jedinkrát, a to v Praze. Na úvod skupiny ale Čechy ve Wembley deklasovala 5:0.

Následovaly velmi důležité domácí zápasy s Bulharskem a Českou Horou. Tíhu ostudy z Anglie se podařilo z hřbetu setřást a oba tyhle domácí mače s balkánskými soupeři vydřít a vyhrát. A s těmihle šesti body na kontě už mohla být nálada mnohem optimističtější. Zejména proto, že trio balkánských soupeřů mezi sebou ve většině vzájemných zápasů remizovalo. Což postupové ambice Bulharů a Černohorců velmi brzy minimalizovalo.

Nejvážnějším konkurentem o druhou postupovou příčku za Anglií tak pro Čechy zůstali Kosované. Mužstvo z nové země, jejíž samostatnost ne všichni uznávají. Ale solidní fotbalovou úroveň jim rozhodně upřít nelze. Do pátého losovacího koše Kosované svou výkonností rozhodně nepatří. A je dost pravděpodobné, že své situace, kdy si coby nový tým musí prokousávat cestu odspodu, ještě na jaře využijí. Protože mají velmi solidní šanci postoupit na jaře na Euro 2020 ještě dodatečně, jako favorit „spodního soutěžního segmentu“ Ligy národů.

Český tým musíme za postup bezpochyby pochválit. Zároveň bychom si ale měli uvědomit, že ani zdaleka není zcela vyzrálý a hotový. Provázejí ho obrovské výkyvy, třeba i v průběhu jediného utkání.

Ostudný byl výkon v Kosovu, ale po neúspěchu a vlně kritiky se tým dokázal vzmužit a následný duel v Černé Hoře zvládl. Stejně tak ukázal mentální sílu při nepříznivém vývoji skóre ve čtvrtek v Plzni. A vlastně i nedávno proti Anglii. To je velké pozitivum.

Na druhou stranu Brabcova čtvrteční chyba opět poukázala na to, že stoperská dvojice může zůstávat neuralgickým bodem sestavy, na který se bohužel zatím nelze nijak zvlášť spolehnout.

Daridova spolupráce s Králem a Součkem v první půli uprostřed hřiště trochu drhla, pak šla nahoru, jako v utkání s Anglií.

A při Schickově absenci se projevilo, že je Krmenčík při vší úctě přeci jen kapku nižší třída. Naopak objev žolíka Ondráška v závěru kvalifikace byl dost možná ingrediencí, která dochutila Šilhavého menu až k oné sladké postupové tečce.

Dvě super jedenáctky český fotbal nemá, to potvrdil i nedávný nepovedený přátelský zápas se Severním Irskem. Mimo základní sestavu teď stál jediný hráč do pole, který by do ní výkonnostně patřil, a to Kadeřábek. Vedle brankářů je tedy alespoň na téhle pozici konkurence dostatečná, ideálně by to ale mělo být na všech.

Dneškem, či lépe řečeno nedělním zápasem v Bulharsku, vlastně začíná boj o nominaci na Euro.

Uzdraví se Patrik Schick, očekávejme, že i Marek Suchý, zajímavé bude sledovat možný návrat Bořka Dočkala.

Ale tohle všechno po Bulharsku teprve přijde. Zatím si v kalendáři zatrhněte jedno mnohem bližší datum: 30. listopadu se v Bukurešti losují základní skupiny Eura 2020. A český reprezentační kouč Jaroslav Šilhavý bude přitom.

Veselme se, radujme se.