Reportáž z místa, kde končí Polsko a začínají bažiny: Jak se volí ve městě s „nahnědlou“ pověstí?

„Vítej na konci impéria! Dál už nic není, na východ jsou lesy a na západ bažiny,“ vítá mě ráno na bělostockém nádraží místní novinář česko-polského původu Jakub Medek. Dodává ještě historku o tom, jak před pár lety v zámeckém příkopu v centru města plaval los. Dostal se sem z okolních lesů, které tvoří hranici s Běloruskem.

Do Bělostoku je to z Varšavy vlakem něco přes dvě hodiny. Daleko blíž je to autem do Běloruska, pro které platí zmírněný režim pro přechod hranice. Toho ve velkém využívají Bělorusové, kteří jezdí do Bělostoku na nákupy.

Na české poměry je třistatisícový Bělostok velkoměsto. Díky své složité historii a odlehlosti regionu ale působí při jednodenní návštěvě spíš jako město někde v bývalých Sudetech.

Centrum se moc neliší od jiných polských měst, tedy těch, která se nedočkala konce druhé světové války. Krásná dominantní bazilika, zajímavý kostel s kubistickými prvky, který z dálky spíš připomíná minaret, nižší i vyšší paneláky, socialistický realismus a spousta jednopatrových domů postavených po válce ve stylu, který má připomínat jejich nejspíš daleko hezčí předlohy. Ale také květinová výzdoba, čisto, univerzita, pěkné parky a památky na slavného rodáka Ludvíka Zamenhofa, tvůrce esperanta.

Bělostok patří do takzvaného „Polska B“, tedy hospodářsky zaostalejšího východu země. Hranice mezi Polskem A a B prakticky kopíruje historické zábory, které rozervaly polskou nezávislost a donedávna také jasně určovaly, kde jaká z hlavních politických stran vyhrává volby. Západ volíval liberálnější Občanskou platformu, východ tradičně konzervativní Právo a spravedlnost.

Ještě před rokem 1939 polovinu obyvatel multikulturního Bělostoku tvořili Židé. Po válce se do vylidněného města, kde zůstalo jen pár tisíc lidí, sestěhovali lidé z okolních vesnic. „Je to takzvaná vesnice městského typu a jde to vidět v mentalitě. Každý Bělostočan má část rodiny na vesnici,“ vysvětluje Jakub Medek, který se po studiích sociologie do Bělostoku přestěhoval.

Od devadesátých let se tu ale životní úroveň zvedla a změnilo se i myšlení lidí. Před jedním z nákupních domů v centru bylo čtyři dny před nedělními parlamentní volbami docela obtížné sehnat někoho, kdo by se přiznal, že bude volit národní konzervativce z Práva a spravedlnosti (PiS).

„Rozmýšlím se ještě mezi Občanskou koalicí (koalicí Občanské platformy) a Levicí,“ říká třicátnice Katarzyna, která s kočárkem pospíchá na autobus. „Budu hlasovat pro Platformu,“ svěřuje se pan Zbyszek. Elegantně oblečený osmdesátník prý volí křesťanskodemokratickou Platformu dlouhodobě.

Voličkou PiS není ani paní Irena, zcestovalá stomatoložka v penzi. Nelíbí se jí, že stát řídí jeden člověk. „Tak to nemá být. Jsem také proti tomu, aby se nutilo k chození do kostela,“ říká s tím, že k volbám půjde, ale zatím neví, komu dá hlas. Na Občanské platformě jí vadí vnitřní spory.

Konečně. Voliče PiS nakonec nalézám opodál na autobusové zastávce. Penzistky Jadwiga a Marie společně táhnou tašku plnou jablek. „Vždycky jsem byla velmi pravicová. Budu volit PiS. Pracovala jsem 35 let, v důchodu jsem 22 let. Dívám se na fakta a vidím, co dělá opozice a co dělala, když vládla,“ říká paní Jadwiga.

„Já to můžu jenom podepsat. Také budu volit PiS! Koukám se na Polskou televizi a nejvíc se mi líbí PiS, celý život budu volit PiS, protože pro mě udělali hodně,“ vstupuje do rozhovoru paní Marie. A protože má zetě, který pochází z Čech, dostávám od ní z tašky plnou hrst jablek. Prý ekologických, z vlastní zahrádky.

V celém Podleském vojvodství, jehož je Bělostok hlavní městem, jsou Jadwiga s Marií ve většině. Poslední průzkumy tu Právu a spravedlnosti věští triumf. S 57 procenty ještě nejde na východě Polska o nejlepší výsledek vládnoucí strany, stejně ale opozici nechává daleko za sebou.

Region rozlohou dvakrát větší než Středočeský kraj protíná silnice číslo 19. Vytváří pomyslnou osu, která odděluje konzervativní katolickou většinu na západě kraje s národnostně bohatším pohraničím s Běloruskem. Tím Podlesí v jinak heterogenním Polsku vyniká.

Žijí tu muslimští Tataři a ve vesnicích na východě také pravoslavná bělorusky mluvící menšina, která historicky volila levici. „PiS nevolí, to je pro ně národní strana s hesly o katolickém Polsku a Polsku pro Poláky,“ vysvětluje Medek. Nezabírá ani sociální program přídavků na děti 500+. Na v přepočtu 3000 korun totiž stárnoucí populace vesnic nemá nárok a mladí lidé odchází do měst.

Levice má v obvodu šanci na výsledek kolem 11 procent a tím pádem nejspíš jednoho poslance. Za koalici třech levicových stran kandiduje ze třetího místa občanská aktivistka Katarzyna Rosińska. Sama ví, že nejspíš není úplným tahákem pro voliče ve vesnicích na východě, má ale šanci oslovit městské voliče v Bělostoku. I kdyby se ale poslankyní nestala, do historie města se už zapsala.

Rosińska se totiž podílí na činnosti spolku Duhový Bělostok a letos v červenci byla hlavní organizátorkou vůbec prvního bělostockého Pochodu rovnosti – duhového karnevalu na podporu sexuálních menšin, tolerance a různorodosti. Podobných pochodů se letos konalo po celém Polsku spoustu. „Nám se ta bílá skvrna na mapě v místě Bělostoku prostě nelíbila,“ osvětluje jeden z důvodů pochodu levicová politička. „Chtěli jsme ukázat, že Bělostok není městem, kde je potřeba se bát kvůli tomu, kým jste,“ dodává.

To, co o pochodu vypráví, zní ale děsivě. Jenže přesně to odpovídá záběrům, které letos v červenci obletěly svět. Rosińska mluví o nepřipravenosti policie, která prostě nevěděla, co má s radikálními nacionalisty, fotbalovými chuligány a neonacistami dělat.

Jejich bandy v centru města fyzicky napadaly lidi, kteří se scházeli ke startu pochodu. „Mlátili nás, házeli na nás petardy, vajíčka, cihly, dokonce dlažební kostky. Policie tam byla a nereagovala,“ popisuje aktivistka.

„Promiňte, že se vměšuju, ale já jsem tam také byla,“ vstupuje nám do rozhovoru v kavárně na hlavním náměstí starší žena. Na mobilu ukazuje záběry z ulic, na kterých byl chaos a hustý černý dým. „To je před pochodem. Byl to masakr, na téhle straně vůbec policie nebyla,“ rozčiluje se.

Jaké město po pochodu zůstalo? „Nevím, nakolik se náš cíl povedl,“ přiznává Rosińska s tím, že řada lidí včetně jí samé, se pak řadu dní či týdnů na ulicích bála. Nejde ale jen o násilí a strach. Bělostoku se jako bumerang vrátila pověst nahnědlého města a centra polského extremismu. Takovou přezdívku má od roku 2013, kdy ve městě došlo k sérii rasově motivovaných žhářských útoků proti rodinám politických uprchlíků z Čečenska.

„Fungoval tady gang neonacistů propojený s fotbalovými fanoušky. Došlo k sérii útoků na byty Čečenců. Byly to asi čtyři žhářské útoky přímo v Bělostoku. Ten gang tu fungoval hodně dlouho naprosto beztrestně, podceňovali ho a tehdejší primátor se s ním dokonce fotografoval,“ říká novinář Medek, který o útocích psal.

Rosińska slova o nahnědlém městě odmítá. Taková pověst je prý naprosto nezasloužená. „Bělostok si spíš přivlastňují různé organizace,“ vysvětluje a zmiňuje například pochody fašizujících organizací jako je Národně-radikální tábor nebo Všechpolská mládež. „Lidé, kteří nějakým způsobem zapomněli svou historii, si ji musí napsat nanovo. Hledání historie v pokřicích nacionalistů a otáčení se směrem k fašismu je pokusem o to chytit se čehokoliv,“ dostává se politička k tomu, co mi už o výměně obyvatelstva říkal ráno Medek.

O stigmatu oblasti ví i hejtman Podlaského kraje Artur Kosicki, i když jde vidět, že o tématu mluví nerad a byl by raději, kdyby se o Bělostoku psalo úplně jinak. „Slyšel jsem o takových věcech, ale jde o incidenty, a ne o něco, co se tu nějak notoricky opakuje nebo objevuje celou dobu,“ přiznává nakonec po chvíli trochu neochotně politik Práva a spravedlnosti. „Takovou reputaci spíš vnucují organizace, kterým záleží na tom, aby tak byl Bělostok vnímaný,“ dodává ještě trochu neurčitě. Nejspíš má na mysli právě Rosińskou a její Duhový Bělostok.

Od voleb očekává Kosicki pokračování takzvané dobré změny, jak strana PiS pojmenovala proměnu Polska ke svému obrazu. „PiS poslouchá lidi a pouští se do záležitostí, o kterých lidé mluví. Chci zdůraznit, že moji kolegové především drží slovo. Většinu slibů, které jsme dali, vláda PiS splnila,“ vyjmenovává hejtman důvody fenomenálního úspěchu PiS v regionu i na celostátní úrovni.

Podle průzkumů strana, která už čtyři roky vládne, může v neděli v parlamentních volbách získat od 40 do 48 procent a za příhodných okolností nejspíš znovu složit jednobarevnou většinovou vládu.

Není to ale jen plnění slibů, které voliče v Podlesí motivuje k hlasu pro PiS. Důvodem leckdy může být i stigma regionu, o kterém už byla řeč. „Pro města ze západního Polska je hrozně pohodlné říkat: my nejsme antisemiti, fašisti a xenofobové, to jsou oni, tam, v tom Bělostoku, tam se hází kameny a podpalují byty. O zdejších lidech se mluví jako o divoších, kteří nemají ani splachovací záchod, jako o katolících z pralesa a hlas pro PiS je tak obranou před takovými urážlivými názory liberálů,“ uzavírá Jakub Medek.

Dodává ještě jeden bělostocký vtip: „Víš, jaká je v Bělostoku nejrychlejší cesta ke kariéře? Rychlostní silnice S8 do Varšavy.“