Článek
Když se v roce 1978 stal Vladimír Remek prvním Čechoslovákem ve vesmíru, sám netušil, že zůstane i jediným. Své zážitky od té doby vyprávěl již mnohokrát a popsal je i ve dvou knihách. O letu v Sojuzu 28 a pobytu na orbitální stanici Saljut 6 dodnes mluví s velkým zaujetím a v rozhovoru pro ČTK si vzpomněl na tolik podrobností, jako by to bylo nedávno. Od okamžiku, kdy se první Čechoslovák vypravil na oběžnou dráhu, uplynulo dnes 40 let.
Předstartovní horečka
Loď Sojuz 28 odstartovala z kosmodromu Bajkonur 2. března 1978 odpoledne. Remek řekl, že prožíval „předstartovní horečku”. „Nebál jsem se o svůj život, ale samozřejmě mi šlo něco hlavou - i to, že před námi byli lidé, kteří zahynuli. Předstartovní horečka ale nemůže přerůst ve strach, který by vám bránil ve vykonávání smysluplné činnosti, pro kterou jsem byl určen,” řekl. Nejtěžší chvílí byla doba těsně před startem rakety. Remek a velitel Alexej Gubarev provedli všechny kontrolní operace, na které byla plánována časová rezerva. Do startu však stále ještě zbývalo 20 minut. „Ležíte v křesle, čekáte na start rakety, který je přesně určený, a lidově řečeno nemáte do čeho píchnout. Pak člověka napadají různé myšlenky. Ale jak se odstartuje, opadne to,” popsal Remek.
Novinář Karel Pacner
Karel Pacner, který o Remkově letu vypráví ve videu v tomto článku, je jeden z nejznámějších publicistů v Česku (a dříve v Československu), kteří se systematicky zabývají dobýváním vesmíru. Napsal řadu knih, mezi nimi i tu, která pojednává o prvním letu člověka na Měsíc. Pacner byl tehdy historické události v řídícím středisku v Houstonu osobně přítomen.
Náročnou fází bylo také navedení na oběžnou dráhu a sblížení a spojení s orbitální stanicí Saljut 6, na které tou dobou již dva a půl měsíce pracovali kosmonauti Jurij Romaněnko a Georgij Grečko. Právě tyto manévry bylo potřeba udělat v době, kdy Remka ani Gubareva ještě nepřešla nevolnost spojená s pobytem v beztížném stavu. „Nejhorší byl první a druhý večer. Člověk musí prokázat určitou vůli a pracovat. Když si na beztížný stav organismus zvykne, je to parádní věc. Nemáte žádná omezení, můžete se pohybovat volně v prostoru,” vylíčil bývalý kosmonaut.
Spojení se Saljutem 6 se uskutečnilo jinak, než si ho kosmonauti nacvičili. Připravovali se totiž na spojení na osvětlené straně oběžné dráhy, řídící středisko ale rozhodlo, že manévr se má uskutečnit tak, aby se dal pozorovat ze Země. Pro kosmonauty to znamenalo zásadní změnu světelných podmínek. „Museli jsme si s tím poradit. Bylo to docela náročné, ale proběhlo to hladce. Měli jsme odchylku při spojení asi 3,5 centimetru od středu osy, to bylo vynikající. Naprostá paráda,” popsal Remek.
Zubaři na cestě do vesmíru
Stejně jako Gubarev, i on na Bajkonuru absolvoval desetidenní rychlokurz zubařství. Kosmonauti Grečko s Romaněnkem si totiž stěžovali na bolest zubů a kosmonauti, kteří za nimi letěli, měli být schopni v případě potřeby odvrtat plombu. „Když jsme přiletěli, Alexej se zeptal: ‚Tak koho tady bolí zuby? Máme s sebou vrtačku.’ Grečko, který se s ním znal a dříve spolu létali, dobře věděl, že Gubarev žádný zubař není. S nadějí se podíval na mě a zeptal se mě, jak dlouho jsem se připravoval. Když jsem mu řekl, že na Bajkonuru deset dní, tak si zuby vrtat nenechal,” vylíčil Remek přílet na Saljut 6.
