Článek
Z pohledu na ligovou tabulku se často nedá vyčíst řada podstatných informací o té které soutěži. Pohled na závěrečné rozložení sil v Premier League v sezoně 2017/2018 ale hovoří jasnou řečí. Asi nejprestižnější soutěž světa se zredukovala na boj o 2. místo a pozorování, kde se zastaví bodový zisk Manchesteru City. Svěřenci Josepa Guardioly nakonec jako první v historii Premier League překročili stobodovou hranici. Také 106 vstřelených branek je novou rekordní metou. Vyhrát ligu o propastných 19 bodů je pro konkurenci Citizens skoro až nedůstojné…
Pep Guardiola dostal po první sezoně od šejků nejen nůž na krk, ale také tučný rozpočet, díky němuž beztak super silný tým dál vyztužil. Když si pustíte zápasy Man City z loňské a letošní sezony, zjistíte jeden markantní rozdíl. Když se borci v bledě modrém dostali k soupeřově šestnáctce, byla z toho letos pokaždé střela na branku nebo aspoň nebezpečný centr. Jaký to posun oproti loňskému pojetí, kdy De Bruyne, Silva a spol. vyťukávali drobnou kombinaci, kterou, když se situace nevyvíjela ideálně, otočili směrem dozadu, aby začali vzápětí od brankáře znovu. Dá se zjednodušeně říct, že sezona 2017/2018 přinesla odvykací kůru pojetí „tiki-taka”. Navíc, když „Big Pep,” který v Edersonovi našel kvalitního gólmana, upřel na kohokoli svůj laskavý pohled, dotyčný se mu odvděčil excelentním výkonem a góly. Dokonce i možná největší spalovač šancí v celé soutěži Raheem Sterling to nakonec dotáhl na 18 branek.
Zbytek ambiciózních týmů bojoval o přímý postup do Ligy mistrů, přičemž do Top 4 nakonec proklouzly kluby Manchester United, Tottenham a Liverpool. Hráči United byli mourinhovsky efektivní, ale efektní tedy opravdu ne. Naučili se vyhrávat domácí zápasy, ve kterých nepředváděli nic oslnivého. Spíše než hrou útočných fotbalistů to bylo často dáno fenomenálním Davidem de Geou, který opakovaně tahal za Mourinha kaštany z ohně. Jeho výkon na Emirates z prosince 2017 je tím nejlepším, co jsme kdy od brankáře na vlastní oči viděli. „Zlatá rukavice” za 18 čistých kont byla logickým vyústěním Španělova nezpochybnitelného mistrovství.
Tottenham Hotspur prožil kvůli výstavbě nového stadionu sezonu ve „vyhnanství” ve Wembley, což se předem bralo jako obrovský handicap. Nakonec tahle „přechodová sezona” pro svěřence Mauricia Pochettina nedopadla vůbec špatně, byť se čekání na velkou trofej (respektive libovolnou trofej) prodloužilo o další sezonu. „Na to, že jsme v lize odehráli vlastně všech 38 zápasů venku, to bylo velmi dobré,” glosoval uplynulý ročník kapitán Kohoutů Hugo Lloris. Spurs zlomili prokletí Stamford Bridge a dokázali slavně vyhrát na hřišti Chelsea. Harry Kane navzdory svému tradičně „suchému srpnu” a zraněním pokořil hranici 30 branek za sezonu, byť se potřetí za sebou králem střelců nestal.
Přestupní částka 34 milionů liber se před začátkem ročníku 2017/2018 zdála ještě relativně vysoká. Vzhledem k tomu, co na anglických pažitech předvedl Egypťan Mohamed Salah, který za tuhle sumu přestoupil z AS Řím do Liverpoolu, jde o naprostý pakatel. Právě „King of Egypt” vyfoukl Kaneovi zlatou kopačku určenou králi střelců. Salah v posledním kole dal 32. gól sezony. Překonal trio Shearer, Suárez a Cristiano Ronaldo, které se v sezoně čítající 38 zápasů zastavilo na 31 gólech.
Salahova virtuozita vynesla útočníkovi nejen trofej pro nejlepšího hráče soutěže, ale dala zapomenout na bolestný odchod Coutinha do Barcelony, jehož přestupní částka se v postneymarovské inflaci vyšplhala na 142 milionů liber. Pro LFC může mít sezona ještě super sladké vyústění, pokud Liverpoolští uspějí ve finále Ligy mistrů. Nemělo by se zapomenout ani na to, že se trenéru Jürgenu Kloppovi podařilo zalátat díry v obraně a že Loris Karius začal na druhý pokus ukazovat, co v něm reálně je.
Chelsea může nepříliš úspěšnou sezonu poněkud vylepšit, když 19. května ve finále FA Cupu porazí Manchester United. Kouče Antonia Conteho to ale na lavičce Blues stejně těžko udrží. I kdyby ho Roman Abramovič nechtěl vyhodit, z různých náznaků se dá vytušit, že rtuťovitý italský lodivod bude v kariéře nejspíš pokračovat někde jinde. Conte se po Mourinhovi a Ranierim stal málem třetím trenérem v řadě, který se v Premier League po zisku mistrovské trofeje musel v dalším ročníku poroučet.
Bylo fascinující sledovat, jak se Chelsea po mistrovské sezoně už podruhé propadla. Zatímco v případě Josého Mourinha to bylo výsledkově i herně, Conteho propad byl hlavně výsledkový. Chelsea na tom byla statisticky z týmů velké šestky nejhůř z hlediska proměňování vyložených šancí. Álvaro Morata se i přes nadějný úvod nedokázal dostat na úroveň Diega Costy. Málokdy se stalo, že by všechny hvězdy Chelsea měly jeden ze svých lepších dnů.
Pro Arsenal bude sezona 2017/2018 navždy spojena s ne zcela dobrovolným loučením Arséna Wengera. Proces odcházení vysokého Francouze, který si za svou kariéru a přínos k rozvoji ostrovního fotbalu a Arsenalu samotného nesporně zaslouží před stadionem Emirates sochu v nadživotní velikosti, akcelerovaly otřesné výkony Gunners na hřištích soupeře. Zatímco doma byl Arsenal v konečném hodnocení druhý nejlepší, bilance venku 4 - 4 - 11 je přímo hrůzostrašná. Je evidentní, že „dewengerizace” klubu nějakou dobu potrvá. Francouz, jemuž nakonec vlastní fandové připravili velmi důstojné loučení, byl něčím víc než jen pouhým manažerem. A jeho myšlenky a přístup „prorostly” řadou sekcí klubu. Odstřižení se od tohoto dědictví nejspíš nebude snadné nejen v tom smyslu, že základní jedenáctka potřebuje v obraně a záloze zásadní „perestrojku”.
Když se před začátkem sezony řešili největší adepti na sestup, mnoho expertů mělo na svém papírku jméno Burnley. Nakonec ale nízkonákladový klub ze severní Anglie, který má třetí nejnižší rozpočet na platy hráčů a jehož soupiska vypadá všelijak, jen ne oslnivě, obsadil fantastické 7. místo. Znamená to, že se na stadionu Turf Moor bude poprvé po více než 50 letech zase hrát evropská soutěž. Vzhledem k finančním podmínkám je to velká rarita a kouč „Clarets” Sean Dyche oprávněně sklízí chválu za svou koncepční práci. Jeho další trenérskou zastávkou by už mohl být hodně zajímavý klub.
Když už jsme u „koncepční” práce - celkem 9 týmů Premier League vyměnilo během sezony trenéra. West Bromwich Albion dokonce dvakrát. Některé odchody byly logickým vyústěním mizérie klubu, jiné byly poněkud překvapivé a uspěchané. Ukázalo se, že některá britská trenérská jména, která se už řadu let vracejí při nedostatku vizionářství jako bumerang na lavičky klubů, prostě nemají svým chlebodárcům co dát. Na mysli máme zejména Alana Pardewa, Tonyho Pulise a Sama Allardyce. Naopak velezkušený Roy Hodgson dokázal udržet Crystal Palace v nejvyšší soutěži navzdory tomu, že klub z jižního Londýna zahájil sezonu bilancí 0 - 0 - 7.
Nečekalo se, že se v lize udrží všichni tři nováčci, tedy Newcastle, Huddersfield a Brighton. Trenérské trio Benítez, Wagner a Hughton odvedlo parádní práci. V Championship si od srpna zahrají West Bromwich, Stoke a Swansea. Vzhledem k rostoucí závislosti rozpočtů jednotlivých týmů na příjmech z lukrativní smlouvy o televizních právech je v těchto letech sestup z Premier League něčím víc než jen sportovní tragédií. Když si uvědomíme, jak se letos v druhé nejvyšší soutěži dařilo Sunderlandu, Norwichi a Middlesbrough, není okamžitý návrat mezi elitu ničím automatickým.
