Článek
Už jste slyšeli, že můžete dokázat všechno na světě, a stačí jen chtít? Ano, to je jedna z nejčastěji opakovaných lží, oblíbená zejména motivačními příručkami. Nikdy nestačí jen chtít. Musíte toho sami hodně udělat. A ani pak to není jisté. Ale někdy to vyjde.
Mám takový příběh, který bych vám rád vyprávěl. Protože je úplně čerstvý. Včetně poslední tečky, kterou za ním dvaatřicetiletý český podnikatel Damir Špoljarič udělal před pár dny v estonské Rize. To když pětkrát bez autopilota přistál s dopravním Airbusem 320.
Definitivně tak získal oprávnění pilotovat tento druh letadla. Kdyby chtěl jako běžný pilot létat i s pasažéry, musel by nastoupit k nějaké letecké společnosti a absolvovat zhruba ještě sto leteckých hodin pod vedením školícího kapitána. Ale to se nestane. Mimo jiné proto, že letecké společnosti v létě 2020 piloty propouštějí, nikoli najímají.
I proto se druhý týden na finálním výcviku v Rize sešla poměrně nezvyklá skupina lidí. Pilotem na plný úvazek se z ní asi nestane nikdo. „Vesměs to byli podnikatelé, kteří to dělali buď pro radost, anebo jako dlouhodobou investici,“ říká Špoljarič. Jako skupina spolu v letadle strávili celkem asi pět hodin. Samé vzlety a přistání. „Byli to fajn lidi. Hodně různorodí. Německý podnikatel zhruba v mém věku, asi čtyřicetiletá IT specialistka z Norska.“
Ale i kdyby letecký průmysl nebyl v těžké krizi, Špoljarič by místo v aerolinkách stejně nehledal. On sám je úspěšný byznysmen. Vybudoval a řídí firmu se stovkou zaměstnanců a obratem v řádu stovek milionů korun ročně. Ve svém oboru, kterým je provozování serverů a datového centra, je největší v Česku. „Nabízíme infrastrukturu pro víc než polovinu českých a slovenských e-shopů,“ říká.
Ale zpátky k příběhu, který by mohl fungovat jako motivační. Trval vlastně něco přes dva roky. To seděl Špoljarič poprvé v jednomotorové Cessně, bylo 20. května 2018, a on byl rozhodnutý stát se pilotem. „Udělalo se mi špatně, málem jsem se pozvracel a říkal si, jestli je to dobrý nápad.“
A vlastně ne, ten příběh začal ještě o necelý rok dřív, kdy přišel do lékařské ordinace kvůli potřebnému zdravotnímu potvrzení. „A ten doktor mi řekl: Podívejte se, vy se v první řadě do letadla nevejdete, a i kdybyste se vešel, tak s vaší kondicí stejně brzo zemřete. Musíte se sebou něco dělat.“
Což znamenalo zhubnout. Optimálně zhruba sto kilogramů z tehdejších 220, které Špoljarič těsně před třicítkou měl. A které nakonec shodil, byť to trvalo déle, než si myslel. „Velkou nadváhu jsem měl ještě loni, když jsem potřeboval potvrzení pro výcvik na pilota civilního letadla. Musel jsem kvůli tomu na speciální prohlídku do Vídně, aby potvrdili, že jinak jsem v pořádku,“ říká.
„Naučíte se jinému druhu odpovědnosti než v byznysu. Tam ji taky máte velkou, ale přece jen nejde o život.“
Proč se vůbec chtěl pilotem stát? „Chtěl jsem dokázat, že to zvládne i blbec jako já. Všichni říkali, že piloti musí mít vysokou školu a být strašně chytří. Tak jsem si řekl, že to zkusím i já se střední.“
Když dělal maturitu, měl už založenou svou současnou firmu. Na VŠE se přihlásil hlavně proto, aby udělal radost rodičům. Vydržel tam čtrnáct dní. Zjistil jste, že vám ta škola nebude k podnikání užitečná? Pokládám návodnou otázku, protože tak přece úspěšní byznysmeni bez vysoké školy nejčastěji odpovídají.
„Ne,“ směje se Špoljarič. „Zjistil jsem, že jsem úplně blbej. Minimálně na matiku. Když mě druhý týden na hodině vyvolal učitel k tabuli, abych řešil nějakou derivaci, sebral jsem se a už se tam nikdy nevrátil. V podnikání mi stačila vždycky trojčlenka. Asi bych se tu matiku naučil, ale byl jsem moc hrdý na to, aby se u té tabule ukázalo, že to neumím.“
A doma? „Byla hádka a rodiče byli zklamaní. Ale mně to nikdy líto nebylo.“ Firma rostla až do současné velikosti. Dnes už Špoljaričův podíl odkoupil německý strategický partner, což společnosti umožnilo další rozvoj, zejména na zahraniční trhy, a zakladateli dalo finanční nezávislost.
Už před létáním měl sny, třeba v politice. Kandidoval za Svobodné do Evropského parlamentu i do pražského zastupitelstva. Ale zjistil, že politika je víc o řečech a hádkách, a je v ní strašně málo uspokojení. „Nakonec jsem politiku vzdal. Asi jako jedinou věc v životě,“ říká.
Malou celebritou se stal už před pár lety, kdy natočil na video, jak ho kvůli údajně nepřipoutanému psovi v autě zastavila policejní hlídka. Jenže policisté zjistili, že mladý dvousetkilogramový muž s libertariánským smýšlením a despektem k autoritám zná zákony lépe než oni. Byla z toho ostuda a více než půl milionu shlédnutí dotyčného videa.
„Mělo to samozřejmě dohru,“ říká. „Najednou mě začali zastavovat v podstatě každý druhý den. Kontrolovali lékárničku, dělali test na drogy. Jedna hlídka mi to řekla jasně: zesměšnil jsem jejich kolegy, tohle je odplata.“ Dnes už to naštěstí nepokračuje. „Asi to bude i tím, že mám jinou espézetku,“ směje se.
Jak jde despekt k autoritám dohromady s létáním, kde je respekt k pravidlům a autoritám naopak bezpodmínečně nutný? „Neuznávám papírové autority. Když ji má někdo jen proto, že se dostal do nějaké pozice, tak s tím mám problém. Ale samozřejmě, že se to ve mně pralo i v letadle.“
Popisuje, jak na něj při jakémsi tréninkovém letu křičel „dvoumetrový ruský pilot, pracující pro velkou západní aerolinku“, a komentoval kriticky všechno, co udělal. „Odpovídal jsem mu podobně, ale jen v duchu. A nakonec jsem to akceptoval, protože jsem pochopil, že respekt a autorita prostě k létání patří. A je to tak správně,“ říká.
Za dva roky, co má průkaz na malé letadlo, nalétal už přes 500 hodin. Víc než běžní amatérští piloti. Původně si chtěl v USA koupit vlastní letadlo, ale když pro něj měl odletět, začala letos v březnu koronakrize. Takže si letadla půjčuje. „Jsem snob, tak mám rád ta dražší a lepší. Se záchranným padákem, kyslíkem, satelitním telefonem či předpovědí počasí.“
Jako šéf serverové firmy podniká v oboru, kde paradoxně znamenala krize větší příjmy a zisky. „Měli jsme víc nových zákazníků a víc práce než před Vánoci, kdy je to běžné. Najednou chtěl být celý svět online,“ říká.
Psychicky to pro něj bylo zpočátku stejně těžké jako pro všechny. Pracoval z domova, bál se o zdraví. Ale jak se omezení trochu uvolnila, začal cestovat. Samozřejmě letecky. „I v tomhle jsem měl vlastně štěstí, protože pro létání najednou byly neskutečné podmínky. Byl minimální provoz, dalo se létat rovně a přistávat na letištích, kde by to jinak nešlo. Třeba na Schipholu u Amsterodamu.“
Za co ještě létání vděčí? „Naučíte se jinému druhu odpovědnosti než v byznysu. Tam ji taky máte velkou, ale přece jen nejde o život.“ Žádnou kritickou situaci zatím řešit nemusel, ale respekt zůstává. „Vždycky jsem rád, když v pořádku přistanu,“ říká.
Ale hlavně vděčí létání tomu, že je naživu. Aspoň lékař mu to tvrdil. Kdyby nezačal hubnout, původně kvůli pilotní licenci, bylo by otázkou pár let, než by se dostavily vážné zdravotní komplikace. Což je fajn výsledek, když uvážíme, že úplně na začátku byla posedlost počítačovou hrou Flight Simulator. To byl důvod, proč mu přítelkyně koupila jako dárek zážitkový výcvik na trenažéru, a tam se rozhodl, že se naučí létat doopravdy.
A dál? Nedostaví se teď, když má pilotní průkaz v kapse, něco jako vyhoření? Ztráta motivace? „Budu dál létat na malých letadlech. A asi budu na smlouvu i vozit jako druhý pilot pasažéry v nějaké malé soukromé společnosti,“ říká. Nevylučuje ani to, že v segmentu privátního létání zkusí nějaké podnikání. Nápad už má.
Po třech letech, kdy se z fanouška počítačového létání stal dopravní pilot, navíc o sto kilo lehčí, mi to vlastně přijde jako přízemní plány. Opravdu nemyslí na nic většího?
„Trochu mě láká vesmír,“ říká s určitými rozpaky, protože ví, jak to zní bláznivě. Ale to zněl před třemi lety i plán stát se dopravním pilotem. „Zjišťoval jsem podmínky u NASA, a tam musíte být buď americkým občanem, nebo mít aspoň zelenou kartu. A můžete si taky koupit let u soukromé firmy, za sto milionů dolarů, ale ty nemám. Takže uvidíme,“ říká.
Ještě se ptám, jestli by ho zajímalo být například mezi kolonizátory Marsu, tak jak by chtěl třeba Elon Musk. „Mě neláká být první. Zas takový hrdina nejsem. Nechtěl bych být ani zkušebním pilotem. Rád dělám věci, které jsou odzkoušené a fungují. Ale je mi jasné, že dostat se do vesmíru je asi největší zážitek, o jakém lze snít,“ říká.
A jaký byl pro něj ten dosavadní největší zážitek? Damir Špoljarič se na chvíli zamyslí. Ale opravdu jen na chvíli. „Asi když jsem včera poprvé přistál s tím Airbusem. To byl neuvěřitelný pocit. Ano, asi ten největší zážitek. Takhle jednoduchý jsem!“
Jak jsem slíbil, tohle je jednoduchý příběh. Tak jednoduchý, až to tak trochu bere dech.
