Článek
Do tábora Terezín museli spolu s dalšími odjet 9. června 1942. Další transport s Židy z Humpolce odjel o čtyři dny později, z 66 odvlečených lidí se po válce vrátili jen tři, řekl dnes historik a správce humpoleckého židovského hřbitova Vladimír Staněk.
„Kameny, i když jsou malé, jsou pro mě osobně velkou památkou,“ řekl Daniel Kedar, který žije v Izraeli a je příbuzný rodiny Zaitschkovi. Zdůraznil, že rodina se stejně jako miliony dalších lidí nedočkala židovského hrobu, proto je kostka s jejich jménem před domem, ve kterém žili, tak podstatná.
V domě v Husově ulici vyrůstala Anna Spitzerová, která se narodila v roce 1891. Spolu s rodiči v něm žila v podnájmu. Provdala se za o dva roky staršího Vítězslava Zaitschka, který byl původně prokuristou textilní společnosti, později začal sám podnikat a dům, kde jeho žena prožila dětství, koupil. Společně měli dceru Hanu a o pět let mladšího syna Maxe. Když je v roce 1942 odvlekli nejprve do Terezína a pak do koncentračního tábora Trawniky, bylo Maxovi 22 let.
Osud dalších židovských obyvatel města připomíná v Humpolci drobná výstava instalovaná před kulturním domem Mikádo. Připravilo ji humpolecké Muzeum Dr. Aleše Hrdličky.
Židé ve městě žili od konce 17. století. Jejich komunita se postupně rozrůstala až do 60. let 19. století, kdy bylo židovských obyvatel dnes jedenáctitisícového města 340. Před druhou světovou válkou měla humpolecká židovská obec asi 100 členů, řekl Staněk.
Rozmisťovaní kamenů zmizelých, takzvaných Stolpersteinů je mezinárodní iniciativa, která vzešla od německého umělce Guntera Demniga. První kámen usadil 16. prosince 1992 před radnicí v Kolíně nad Rýnem. Od roku 2008 jsou umisťovány i v České republice.
