Článek
Hru z roku 1599 považují inscenátoři za jednu z nejzábavnějších, když mnohokrát předtím zpracovaný příběh o dívce, kterou její nápadník pro zlou pomluvu zavrhne, rozšířil dramatik o svébytné pásmo ironických milenců Benedika a Beatricie, kteří tvrdí, že se nikdy nezapletou s druhým pohlavím.
Autor v textu skloubil hned tři odlišná dějová pásma, kromě dvou milostných linií i groteskní pasáže popletených strážníků, díky nimž paradoxně příběh dospěje ke šťastnému rozuzlení. Dnešní podoba partnerských vztahů nabízí navíc možnost vykládat postavy Beatricie a Benedika jako prapředky generace singles.
V Národním divadle je Mnoho povyku pro nic poslední inscenací, kterou z pozice šéfa Činohry ND režíruje Daniela Špinar. Hrají v ní Saša Rašilov, Igor Orozovič, Matyáš Řezníček, Robert Mikluš, David Matásek, Jan Bidlas, Filip Rajmont, Radúz Mácha, Jindřiška Dudziaková, Lucie Polišenská, Alena Štréblová a Lucie Brychtová.
Příběh cudné dívky křivě nařčené z nevěry, posléze však plně rehabilitované, byl vždy velmi populární a měl v literatuře mnoho verzí. Sám Shakespeare se podle dramaturgyně Ilony Smejkalové inspiroval povídkou z knihy Mattea Bandella, která se odehrává roku 1282 v sicilské Messině, kdy Sicilané vyhnali z ostrova Francouze, a Sicílie přešla pod španělskou vládu. Zápletku Benedika a Beatricie naopak vytvořil sám, jejich veselá válka má dramatickou obdobu ve Zkrocení zlé ženy a dramatik tu mohl využít divadelní působivosti určitých zaběhaných typů, připomíná dramaturgyně.
Na českých jevištích se hra prosadila až roku 1859, kdy ji uvedl František Kolár ve Stavovském divadle. V Národním divadle se pak titul v dalších letech objevil několikrát. Mezníkem byla zejména inscenace Jaroslava Kvapila z roku 1907. Kvapil zrovnoprávnil obě milostné zápletky, Blaženu a Beneše hráli Hana Kvapilová a Eduard Vojan. Tři roky po derniéře v roce 1926 začal Mnoho povyku pro nic připravovat režisér Karel Hugo Hilar. Jeho inscenace byla naprosto odlišná, byly v ní patrny vlivy westernu, kabaretu, cirkusu a komedie dell’arte.
Za druhé světové války se k Povyku vrátil režisér Aleš Podhorský v roce 1940, v paměti některých diváků mohou být dvě poslední zpracování, hudební inscenace režiséra Georgije Pavloviče Ansimova z roku 1976, kde ústřední čtveřici ztvárnili Jana Hlaváčová, Rudolf Hrušínský, Jana Boušková a Petr Kostka, a živočišný a rustikální výklad režisérky Enikő Eszenyiové z přelomu milénia.
