Článek
Po bezmála pěti měsících od voleb se ujímá vlády nad Prahou koalice Spolu, Pirátů a STAN. A řekněme rovnou, že jde o koalici z donucení, která se zrodila po divokých zvratech, v atmosféře špatně skrývané nesnášenlivosti mezi Svobodovou koalicí Spolu a Hřibovými Piráty. A také teprve poté, co zkrachovala snaha Spolu vytvořit pražskou vládu s Babišovým hnutím ANO.
Předlouhé vyjednávání, historicky unikátní v naší komunální politice, nasvítilo některé temnější stránky metropolitní politiky. Zvláště pak pražská ODS prozradila o svém vnitřním rozpoložení a rozporuplných ambicích více, než asi měla v úmyslu.
Zcela zásadní pro průběh vyjednávání byl nafouknutý požadavek trojspolku ODS, TOP 09 a lidovců, aby získal v jedenáctičlenné radě většinu šesti křesel včetně pozice primátora. To by postavilo volební výsledky na hlavu. Spolu získalo jen o jediný zastupitelský mandát více než Piráti a STAN dohromady.
Do žonglování s volebními výsledky se pustili také Piráti, když uzavřeli povolební Alianci stability s Prahou sobě ve snaze dostat hnutí Jana Čižinského do městské vlády. Tohle před volbami netušené společenství se ale nakonec ukázalo spíš jako účinná obrana před tlakem Spolu na uchvácení radniční většiny.
Zpočátku snad bylo možné vnímat vůdcovský požadavek ODS a jejích dvou partnerů jako taktický vyjednávací manévr. Jakési testování pirátské odolnosti. Jenže urputnost, s níž koalice na své podmínce trvala víc než deset týdnů, svědčí spíš o něčem jiném: Svoboda a jeho lidé byli od počátku rozhodnuti dovést vyjednávání s Piráty a Starosty ke krachu. A tímto krachem zdůvodnit vysněnou koalici s hnutím ANO.
Kdo ovládne Prahu? Podívejte se na fotky
Nešlo přitom jen o ideovou blízkost pražských buněk ODS a ANO. I když už během voleb jsme bylo svědky skoro až srdceryvného souznění, v němž obě formace horlily třeba proti ovládnutí Prahy cyklisty, které podle nich hrozilo v případě pirátského vítězství.
Obě strany k sobě v Praze pudí i stejné pojímání moci, přístup k dělení kořisti při ovládání městských firem. Pražská ODS si ho osvojila v dobách svého dominantního panování v metropoli, kdy její primátoři vládli městu pod taktovkou politických podnikatelů. A hnutí ANO už vzhledem k tomu, že je majetkem oligarchy, má silné pochopení pro predátorské vládnutí a oboustranně výnosné prolínání politiky s byznysem.
Ostatně přesvědčivým důkazem, že všechno spělo k vytvoření pražské vlády s babišovci, která by měla nejtěsnější většinu 33 hlasů, byl zvrácený pokus zvolit Bohuslava Svobodu primátorem s pomocí ANO.
Nyní s odstupem času to působí jako zvlášť ujetý manévr, k němuž se vyjednávači Spolu odhodlali v jakési panice, když byli svými stranickými lídry stále důrazněji tlačeni k tomu, aby dospěli k magistrátní koalici „na vládním půdorysu“. Ve snaze přehodit vyjednávání na cestu spějící ke spojenectví s ANO vymyslel Svoboda a jeho lidé bizarní a zřejmě i právně zpochybnitelný plán: Nejtěsnější většinou nových zastupitelů za Spolu a ANO měl být instalován primátor do čela rady, která nabyla mandát hlasy zastupitelstva předešlého.
Celá tato epizoda je trudnou výpovědí o cynickém přístupu Svobodova Spolu k vlastním voličům, pro které by vytvoření vlády s ANO bylo jasným podrazem. Stejným podvodem, jaký na své voliče ušil Václav Klaus, když v roce 1998 po předvolební mobilizaci proti ČSSD uzavřel kartelovou mocenskou smlouvu s Milošem Zemanem.
Spění k pražské verzi opoziční smlouvy nakonec zastavila Hana Kordová Marvanová, když odmítla dodat svůj rozhodující hlas pro zvolení Svobody. Což Svoboda okamžitě označil za „kudlu do zad“. A starostka Prahy 2 Alexandra Udženija (nyní už radní za ODS) tehdy na adresu Marvanové doslova prohlásila: „Je to vypočítavá, prolhaná mrcha, která neváhá pokálet kohokoliv, jen aby se zviditelnila a udělala ze sebe oběť.“
Bylo by námětem pro psychoanalytika, jak někdo může takhle mluvit o političce, která svým postojem snad pomohla k uchování naděje, že držet slovo voličům by jednou mohlo být i v Česku normální. Co je však vskutku zarážející, že si zastupitelé za Spolu vůbec mysleli, že Hanu Marvanovou nakonec zlomí, přestože ta už několik týdnů předtím pro Seznam Zprávy jednoznačně reagovala na možné spojenectví s ANO: „Taková koalice nebude, já jsem ten 33. hlas.“
Možná by stačilo, kdyby si Svoboda a jeho lidé včas připomněli, že na zásadovosti a odolnosti Hany Marvanové si vylámal zuby už v roce 2002 někdejší premiér stojedničkové vlády ČSSD, lidovců a Unie svobody Vladimír Špidla. Unionistka Marvanová tehdy z principiálních důvodů odmítla připojit svůj rozhodující hlas pod Špidlův povodňový zákon. S vědomím, že po svém vypovězení loajality vládě bude muset rezignovat i na post místopředsedkyně Sněmovny.
Svou zášť k Marvanové nyní svobodovci vygradovali až do tragikomické podoby. V podstatě ji vyobcovali z magistrátní koalice, když ji vyškrtli z podpisové listiny pod koaliční smlouvou. Nezvou ji ani na zasedání zastupitelského klubu a tvrdí, že nemohou garantovat její hlas pro nově vzniklou koalici.
Podle této zvrhlé logiky by nemohli garantovat svůj hlas pro pražskou vládu ani dnešní partneři Piráti a STAN, kteří také jasně odmítli hlasovat společně s ANO pro Svobodu.
Celé je to nesmyslné především proto, že právě Hana Marvanová je skutečnou „matkou“ dnešní koalice Spolu, Pirátů a STAN. Bez její revolty proti úmyslu dosadit Svobodu do křesla primátora s pomocí babišovců bychom dnes přihlíželi triumfálnímu nástupu koalice Spolu a ANO do čela magistrátu.
Svým úsilím zapudit Marvanovou, která v komunálních volbách získala od Pražanů největší počet preferenčních hlasů a ještě se probojovala do Senátu, nevzbuzují pražské špičky Spolu dojem profesionálních politiků. Spíš připomínají skrumáž zhrzených a pomstychtivých hochštaplerů.
Zároveň tím na sebe prozradili, jak silně bylo v jejich myslích zakořeněno úsilí ovládnout s Babišovým hnutím Prahu, do čehož jim Marvanová hodila vidle. A také že byli rozhodnuti uskutečnit svůj záměr i za cenu poškození renomé Spolu na vládní úrovni. Za situace, kdy i v prezidentských volbách se hnutí ANO předvedlo jako antisystémová, krajně populistická strana podléhající svému vůdci.
Ostatně právě úpornost, s níž se Svoboda a jeho lidé upnuli k představám pražské vlády s babišovci, je také nejvýraznější zprávou o křehkosti a záludnostech nadcházející spolupráce v nové, generačně rozpolcené metropolitní koalici.
