Článek
Autorskou hru připravili režisér Štěpán Gajdoš s dramatikem Ondřejem Novotným a vycházeli při tom z několika situací z románu Jacka Londona Volání divočiny. V inscenaci o těžké zkoušce, divoké přírodě a jistotě instinktů účinkují Eva Leinweberová, Cyril Dobrý, Milan Vedral, Petr Uhlík, Tomáš Milostný a Vojtěch Dvořák.
Volání divočiny je nejčtenější knihou spisovatele Jacka Londona. Vypráví dobrodružství psa, který se v době zlaté horečky na Aljašce dostane ze slunného jihu do nehostinných severních končin. Od rodiny, která ho hýčká, je unesen a prodán, aby sloužil na Klondiku a tahal těžké saně hlubokým sněhem. Čtenáře příběh poutá sugestivním popisem drsné a krásné přírody i působivým líčením života v táborech prvních osídlenců a hledačů zlata. Na román navazuje další Londonova kniha Bílý tesák.
„Hlavním motivem naší inscenace je oheň. Oheň jako zdroj tepla, ochrana, ale také místo, u kterého se shromažďují lidé a vyprávějí si příběhy. Takhle nějak pravděpodobně vzniklo divadlo,“ přibližuje inscenaci režisér Gajdoš. „V knize je jeden pro mě klíčový moment, kdy pes Buck leží u ohně a skrze plameny sleduje svého páníčka, který se mu zjevuje jako pravěký lovec. Je to cesta psa k domestikaci člověkem a zase zpátky. Je to koloběh, nekonečnost, stejně jako oheň, jehož plameny neustále hoří. Je to brána mezi dvěma světy,“ uvedl.
Volání divočiny čtenáři obecně vnímají především jako dobrodružný příběh o psu Buckovi, který se musí naučit přežít v neznámém a cizím prostředí. „Pro mě je to ale především archetypální a mytologické dílo o tom, jak obstát v krutém světě. To nejdůležitější, co se Jack London na severu naučil je, že Bílé ticho, metafora pro krutou přírodu, se dá překonat jen ve spojení s ostatními. V jeho příbězích ti, kteří nepoznají sílu přátelství a vydají se na cestu divočinou sami, zemřou. Hrdinové naopak pomáhají ostatním přežít,“ doplnila dramaturgyně Simona Petrů.
