Článek
Slavná Mozartova opera bude zároveň poslední inscenací Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského ve funkcích členů uměleckého vedení Divadla v Dlouhé. Od příští sezony se Kukučka a Trpišovský, kteří spolu tvoří tvůrčí duo SKUTR, stávají šéfy Činohry Národního divadla.
„Kouzelná flétna je singspiel, čili hra se zpěvy, kdy jsou mluvené scény prokládány áriemi, nebo jak my raději říkáme písněmi. Sázíme na to, že celá inscenace bude svým způsobem naivně kouzelná, a to včetně našeho zpívání. Nemůžete předpokládat operní výkony, ale to snad nikdo, kdo přijde do Divadla v Dlouhé, nečeká,“ říkají o inscenaci Kukučka a Trpišovský.
Tvůrčí tým doplnil v Dlouhé hudebník Matěj Kroupa. Ten už má jedno nastudování Kouzelné flétny činoherci za sebou, a to v Dejvickém divadle v režii Miroslava Krobota. Pro inscenaci Divadla v Dlouhé vytvořil novou hudební úpravu pro čtyřčlenný orchestr, který bude každé představení doprovázet živě z orchestřiště. Orchestr tvoří hráči na klavír, housle, violoncello a flétnu. Herci se pak s hudebními party vypořádávají různě, pro někoho inscenátoři hledali vhodnou tóninu, někdo klade důraz hlavně na herecký výraz.
Kouzelná flétna je poslední opera, respektive zpěvohra Wolfganga Amadea Mozarta. Poprvé byla uvedena ve Vídni 30. září 1791, tedy tři měsíce před jeho smrtí. Libreto k opeře napsal divadelník Emanuel Schikaneder, je psáno německy, což byla v té době spíše výjimka proti běžnější italštině. Kouzelná flétna je pohádkovým příběhem o naději a lásce. Přestože dílo vzniklo pro lidové publikum, je zároveň protkané mnoha různými, třeba zednářskými symboly. Kouzelná flétna je jedním z nejhranějších děl světového operního repertoáru. V opeře hledá princ Tamino za pomoci kouzelné flétny, upovídaného ptáčníka Papagena a tří zlobivých malých Géniů krásnou Paminu, kterou unesl od její matky, Královny noci, mocný Sarastro.
„Svět Kouzelné flétny je skutečně bizarní, na jednu stranu je to naivní, pohádkový příběh, ale na druhou stranu se do něj díky Mozartovi dostávají opravdové emoce. V opeře se naivita do značné míry schová už tím, že se hraje obvykle v originále, takže pokud někdo není výborný němčinář, tak vidí jen to, co mu připravili inscenátoři, a nevnímá trochu rychlou rukou napsané dialogy,“ připomíná Trpišovský.
SKUTR použil pro inscenaci český překlad, v němž jsou podle nich sice všechny naivity vidět, ale zase na druhou stranu je všemu rozumět. „Vycházíme z posledního moderního překladu, který je určen ke zpěvu, a to je překlad Karla Krause a Jiřího Gruši. Tento překlad se uvádí často, ale většinou jen pod jménem Karla Krause, protože v 70. letech, kdy vznikl, byl Jiří Gruša politicky nepohodlný. Z nedávných výzkumů pozůstalosti Karla Krause vyplývá, že Jiří Gruša byl velmi významným spoluautorem tohoto překladu, a my jsme možná první, kdo uvádí oba překladatele,“ doplnil jeden z režisérů.
