Článek
V České televizi to řekl předseda výboru ceny kardiochirurg Jan Pirk. Cena se udílí každoročně jednomu z žijících českých občanů, který se obdobným způsobem jako spisovatel Arnošt Lustig příkladně zasloužil o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot. V minulosti ji získali například chirurg Pavel Pafko, biskup Václav Malý nebo hlasatelka Kamila Moučková.
Šimon Pánek byl v roce 1989 jedním z výrazných studentských vůdců sametové revoluce a krátce zasedl i v parlamentu. Před politikou dal ale přednost charitativní činnosti, začal se věnovat projektům humanitární a rozvojové pomoci a stál u zrodu společnosti Člověk v tísni. Dnes je stále ředitelem této největší středoevropské organizace svého druhu, která působila v mnoha krizových a válečných oblastech.
Podle Pirka Šimon Pánek splňuje všechna čtyři kritéria - lidskost, spravedlnost, odvahu a statečnost - zcela jednoznačně. „Nedá se nic vypíchnout, protože oni často poskytují pomoc v zemích po přírodních katastrofách, ve válečných konfliktech, na těch nejzapadlejších koutech světa a k tomu všemu je potřeba všechny ty čtyři vlastnosti,“ podotkl Pirk.
Organizace Člověk v tísni operuje ve 30 zemích, v Česku a na Slovensku působí ve více než 60 městech. Pomáhá nejen po přírodních katastrofách, například povodních a loni po tornádu na Moravě, ale zaměřuje se i na problematiku inkluzivního vzdělávání, dluhů, neadekvátního bydlení a nezaměstnanosti. Člověk v tísni stojí i za festivalem dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. V současné době výrazně pomáhá lidem zasaženým válkou na Ukrajině.
Pánek byl za svou práci již několikrát oceněn. V roce 2002 převzal od Havla medaili Za zásluhy, o rok později obdržel cenu Evropan roku, kterou uděluje časopis Reader's Digest Výběr. V roce 2010 získal od občanského sdružení Post Bellum Cenu Paměti národa.
Cenu Arnošta Lustiga založila v roce 2011 Česko-izraelská smíšená obchodní komora, aby podpořila odkaz Arnošta Lustiga. Novinář a spisovatel Lustig zemřel 26. února 2011 ve věku 84 let. Jako dospívající prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. Zážitky z té doby představují těžiště jeho tvorby. K nejznámějším jeho dílům patří Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Po válce vystudoval novinařinu a pracoval mimo jiné jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově. V roce 1968 emigroval. Nejprve žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních 20 letech svého života.
