Článek
Dívčina podoba se nedochovala, zůstal po ní jen deník, který si psala půl roku před nuceným odjezdem do Terezína. Na devadesáti stránkách v něm dětskýma očima zachytila poslední měsíce života židovských obyvatel Plzně před transportem do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Díky deníku je Věra Kohnová přirovnávána ke známější židovské autorce deníku Anně Frankové, řekla Jana Poncarová, plzeňská spisovatelka a předsedkyně spolku W21, který o vznik pamětní desky usiloval.
Letos v lednu to bylo 80 let od doby, kdy z Plzně ve třech transportech označených R, S a T odjelo přes 2600 židovských mužů, žen a dětí. Konce války se z nich dožilo jen málo přes 200. Kohnovi odjeli do Terezína 22. ledna 1942 transportem S. Věra dostala číslo 519. Poslední zmínka o tom, že jsou Věra a její příbuzní naživu, je z 11. března 1942, kdy z Terezína pokračovali do ghetta v polské Izbici. Tam byla celá rodina zřejmě záhy po příjezdu popravena.
Potřebných 70.000 korun na bronzovou pamětní desku chtěl spolek W21 vybrat v kampani na internetovém dárcovském portále. "Podařilo se nám vybrat peníze ještě před skončením kampaně nakonec se vybralo přes 79.000 korun, přispělo kolem 120 lidí. Na desku přispělo i město Plzeň a centrální obvod," řekla Poncarová.
Deska od plzeňského umělce Jana Vlčka znázorňuje dívku s deníkem. Dívka nemá patrné rysy tváře, protože se podle Poncarové nedochovala žádná fotografie prokazatelně zobrazující Věru Kohnovou. "Víme jen, že nosila dva culíky, protože tak o sobě psala v deníku," řekla. Na desce jsou také roky dívčina narození a úmrtí a letopočty 1941 a 1942, kdy deník psala.
"Já myslím, že pro Věrku bylo psaní deníku svým způsobem možná i terapie. Na svůj věk byla velmi vnímavá a vyspělá, asi k tomu přispěla i doba, ve které žila. V deníku zachycuje svědectví každodennosti. Toho, co se dělo kolem ní. A je tam vidět proměna možná ještě bezstarostného děvčete k dívce, která pomáhá připravovat lidi na transporty, pomáhá starším lidem balit kufry a podobně," popsala Poncarová.
Její prateta Marie Kalivodová z Dobříva na Rokycansku deník po desetiletí uchovávala. Před odchodem do transportu si Věra u rodinných přátel Kalivodů deník schovala. U nich přečkal válku i komunistický režim - v knihovně, mezi ostatními knihami. O knižní vydání deníku se v roce 2006 zasloužil kněz Miroslav Matouš.
Dívka si svůj deník psala od srpna 1941 do ledna 1942. "U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit… Nezažila jsem sice ten půl rok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala,“ napsala jako poslední zápis 15. ledna 1942 dvanáctiletá Věra.
