Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prezidentské cesty po regionech jsou hezká tradice. Je samozřejmé, že návštěvy krajů pojímá každá z hlav státu po svém. Petr Pavel zvolil jakýsi „naslouchací“ model s ambicí posbírat svědectví o problémech a následně se pokusit přispět do celospolečenské debaty o centrální politice vůči regionům.
Jak se to celé daří, je ještě brzy soudit. Čerstvě se byl prezident podruhé podívat v Karlovarském kraji, který naposledy navštívil loni v únoru, ještě před inaugurací. Tehdy se dočkal velmi nevlídného přijetí na hokejovém zápase, ale jinak prý byl s návštěvou spokojen.
Druhá návštěva kraje, „nejhoršího historicky ve všem“, jak svou tradiční volební baštu označil Andrej Babiš, se nesla v konkrétnějším duchu. Pavel při ní do éteru vypustil dva balonky, oba hodné diskuze.
První se týkal změny rozpočtového určení daní, které by podle Pavla mělo výrazněji zvýhodňovat chudší regiony se strukturálními potížemi, jako je právě i Karlovarský kraj. Podle Pavla by měla o rozdělení peněz ze sdílených daní rozhodovat mapa s měřitelnými ukazateli kvality života, přičemž nejslabším regionům by mělo jít více peněz. Podle logiky „výkonnost týmu se měří podle nejslabšího hráče“.
Což je návrh, který v sobě skrývá několik pastí a poměrně málo cílí na podstatu strukturálních problémů. První problém je motivace. Prezident má pravdu, že výkonnost týmu se obecně dá měřit podle nejslabšího hráče, málokdy ale tato logika například ve sportovním klubu povede k tomu, že onen nejslabší článek řetězu bude dostávat největší výplatu. A pokud by ji dostával, nabízí se otázka, nakolik by byl motivován se zlepšit, a tím pozici nejslabšího opustit.
Jinými slovy – peníze nejsou všelék. V případě regionální politiky velmi záleží na motivacích lokálních a regionálních lídrů i úředníků, jejich poctivosti a schopnosti peníze smysluplně utratit. Kriminální kauzy kolem rozdělování peněz z Regionálního operačního programu Severozápad, které mezi lety 2010 až 2020 zasáhly všechny tradiční politické strany zprava doleva, musejí být zásadním varováním.
Nejde ale jen o vysloveně kriminální jednání. Ve složitých regionech dlouhodobě vázne i příprava smysluplných projektů a dohled nad efektivitou investic. To všechno pouhá změna rozpočtového určení daní nevyřeší.
Pak jsou tu ještě hlubší problémy. Jednou z příčin zanedbání Karlovarského kraje je to, že je malý. Do Sněmovny vysílá pouhých pět poslanců z dvou set a i kvůli tomu je pro celostátní vedení politických stran obecně málo zajímavý. Z velikosti pramení také snížená schopnost zajistit – administrativně i finančně – veřejné služby pro obyvatele.
Výše citované hodnocení Andreje Babiše na adresu Karlovarského kraje je příkré a nespravedlivé, na druhé straně v mnoha statistikách tento kraj skutečně zaostává. Ať jde o výsledky vzdělávání, dostupnost zdravotní péče (v kraji jako v jediném například chybí onkologické centrum), výskyt exekucí a mnoho dalších ukazatelů.
Dlouhodobé expertní upozorňování na to, že 14 krajů je na jednu desetimilionovou republiku moc a že méně větších regionů by skýtalo možnost efektivnější správy, nikam nevede. Krajské struktury jsou už příliš dlouho příliš pohodlně obsazovány, takže ke změně chybí vůle. Tento strukturálně-politický pat představuje pro Karlovarský kraj mnohem větší problém než samotný objem peněz.
Druhým nápadem, s nímž hlava státu během návštěvy v západní výspě republiky přišla, byla nová vysoká škola. Podle prezidenta „nebude možné úspěšně řešit“ problémy v regionu, pokud v něm nebude veřejná vysoká škola.
To je opět hezká, ale v českém kontextu problematická myšlenka. V Česku je už dnes 25 veřejných univerzit (a dvě státní vysoké školy) a bezpočet soukromých institucí. A jak někteří experti upozorňovali během debat kolem výměny ministra pro vědu, bylo by potřeba, aby si vysoké školy především vyjasnily své postavení a nesnažily se všechny obsáhnout veškeré pedagogické, akademické i výzkumné agendy. Jak ukázal případ Slezské univerzity v Opavě a jejího rektora Pavla Tuleji, více univerzit a více titulů nemusí nutně znamenat více kvalitní akademické práce.
Vysoká škola je pro každý region nepochybně plus, ale v případě Karlovarska by možná stačilo uvažovat ve skromnějších rozměrech například o otevření „detašované“ fakulty některé z existujících univerzit. Podobně jako když budoucí lékárníci z Univerzity Karlovy studují svou fakultu v Hradci Králové.
Přes výhrady ke konkrétním nápadům je ale dobře, že Pavlův zájem o strukturálně postižené regiony trvá. Jejich postupné „odtrhávání“ od zbytku republiky představuje pro zemi a její rozvoj zásadní problém, který se bude s časem horšit. Kdyby se hlubší a ucelenější pohled na regionální problémy stal odkazem Pavlova prezidentství, nebylo by promarněné.
