Článek
Po okusu zvěře totiž na místě zůstává jen smrk, který jelenům a srncům nechutná. Dosavadní způsoby mysliveckého hospodaření tak selhávají.
Vědci se snaží stanovit, jaké množství spárkaté zvěře je pro české lesy ještě únosné. Jako model jim slouží národní park České Švýcarsko, kde jsou nově vznikající lesy pod velkým tlakem různých druhů zvěře. Bez jejich regulace se obnova lesa neobejde, protože kromě několika vlků nemají přirozeného nepřítele. Nejdříve je podle Plhala potřeba zjistit, do jaké míry je les poničený, poté mají odborníci odhadnout velikost populace zvěře a pak stanovit, kolik zvířat lovit.
Vědci k tomu používají fotopasti a systém srovnávacích ploch, kdy se jedna oplotí a vedlejší se nechá volná. „Minimálně orgány státní správy by si tento systém mohly osvojit. Ve výsledku získají efektivní nástroj pro kontrolu lesnického i mysliveckého hospodaření,“ uvedl Plhal.
Národní parky mají tu výhodu, že rozhodnutí, jak se v nich bude myslivecky hospodařit, je pouze na jediném subjektu a tím je právě jejich správa. Management lovu a myslivosti by měl podle brněnských vědců přesně reagovat a kopírovat požadavky ochrany přírody. „V současné době, kdy se rozpadají velké plochy dospělých porostů a čeká se na přirozenou obnovu v co možná nejpestřejším složení, by měla okamžitě začít fungovat přísná pravidla na uskutečňování intenzivního lovu, aby měla přirozená obnova šanci vzniknout a odrůstat,“ uvedl Plhal.
Pokud nezačnou správy národních parků jednat, hrozí, že budou dále vyrůstat smrkové monokultury jak v Českém Švýcarsku, tak v Krkonoších a na Šumavě. Podyjí má zcela jiné druhové složení s ohledem na výrazně odlišnější klimatické podmínky. Zejména jeleni sežerou vše ostatní a smrk jako jediný na chráněném území zůstane. „Velcí býložravci jsou někdy velmi pečliví a svojí přirozenou potravní selektivitou dokáží vytvořit dokonalou iluzi o absenci některých druhů,“ uvedl Plhal.
Nejproblematičtějším druhem je v Českém Švýcarsku jelen, který se nejen přímo v národním parku, ale i bezprostředním okolí na území CHKO Labské pískovce, nachází ve vysokých počtech. Pracovníci národního parku se tak musejí potýkat s redukcí populace nejen na vlastním území, ale musí komunikovat i s držiteli a uživateli okolních honiteb.
