Článek
Je to třetí pohádková kniha Romana Kozáka, podíleli se na ní i další dva výpravčí. Autor je také členem Stifterova pošumavského železničního spolku, který nedávno předělal ve Volarech stálou expozici v muzeu, kde lidé spatří třeba prvorepublikové železničářské uniformy.
První pohádky ze šumavských tratí napsal v roce 1993. „Psal jsem i jiné věci, ale právě pohádky vzbudily naprosto překvapivý ohlas, vycházely v dotiscích a čtenáři se dožadovali dalších,“ řekl Kozák ČTK. Po několika letech vzniklo pokračování a letos v zimě dokončil třetí knihu. Zpožděné je nazval proto, že na ně čtenáři museli čekat. Kozák psal i knihy o Šumavě, historii a železnici, je také svatební a smuteční řečník, píše každý týden několik svatebních projevů.
Čtenáři v knize zjistí, proč vlaky do nebe leckdy ujíždějí a přípoj do pekla vždy počká, co všechno se odráží ve sklech návěstních luceren, kde jsou na nádražích poklady nebo že jednou jel odklonem přes Šumavu i slavný Orient Express. Jeho vlakopis, píše se v knize, se dodnes uchovává pod sklem v dopravní kanceláři volarské stanice. Zájemci se také dozvědí, kdo často může za zpoždění na šumavských lokálkách a narušování jízdního řádu. „Je to jízdní neřád. Někdy šotek, jindy duch, skřítek,“ řekl spisovatel. Anděl, jenž slouží na šumavských tratích, je železniční, tak má železné perutě…
Pohádky nesou podtitul Knížka s přípřeží a postrkem. Oproti předchozím dvěma knihám obsahují totiž dva příběhy navíc; jeden vpředu a jeden vzadu. „Když je vepředu u vlaku lokomotiva navíc, jde o přípřež, když je vzadu, je postrková. Všechno, co je v knížce, mám odslouženo, prožito, odposlechnuto na peróně nebo ve vlaku,“ řekl Kozák. V knize jsou i kreslené mapy lokálek, zpožděnka a místo pro razítka vlakové pošty.
Pro Kozáka, jenž pracuje pro Správu železnic, jsou šumavské lokálky živobytím i zábavou. „Jsou nejhezčím místem na celém světě a v přilehlých ulicích,“ říká. K dráze se dostal, když ho nevzali na vysokou školu. Na otcovu otázku, co bude dělat, odpověděl větou z povídky Šimka a Grossmanna Maturitní večírek: „Nebyli jsme zrovna třídou géniů. Většina bude ráda, když se uchytí alespoň u dráhy, spoléhaje na nevlastního otce spolužáka Fouska, který jezdil po peroně s ještěrkou a slíbil všem protekci.“
Táta ho tak vzal rovnou na nádraží, kde za něj i podepsal smlouvu, protože Kozákovi tehdy ještě nebylo osmnáct. Začal v Podbořanech na žatecké trati. Od roku 1985 je výpravčím. Ve Vimperku, kde působí, se ještě stále vypravují vlaky výpravkou, hovorově řečeno plácačkou. „Vlaky mi byly sympatické, protože jsme každou sobotu jezdili na čundry, na výlety. Na dráze mě to začalo úžasně bavit a už mi to zůstalo,“ řekl Kozák. V 80. letech minulého století se pak vrátil za svými kořeny, maminka pochází z obce Hlavatce na blatech.
Na knížce, jež vyšla nákladem 2000 kusů a přináší 12 pohádek, se podíleli tři výpravčí. Kozák ji napsal, ilustroval Jakub Rákosník a vydal Vladislav Šlégr, jednatel pošumavského železničního spolku. Ten funguje od roku 1991, má kolem 15 kmenových členů. V jeho stálé volarské expozici najdou lidé repliku historické uniformy výpravčího model 1932 s červenou prvorepublikovou čepicí, ukázku historické pokladny, fotografie, razítka, lucerny či jízdenky z kartonu.
„Jsou tam relikvie, které už zmizely: dnes už průvodčí nemá kleštičky, kterými dělával dírku do jízdenky,“ řekl Kozák. Členové spolku ale kleštičky jednou ročně používají. Štípají s nimi lístky, které si nechávají tisknout pro silvestrovské jízdy z Vimperka do Kubovy Huti, nejvýše položené stanice v zemi.
