Článek
Kniha, kterou napsal historik Jan Šimánek, obsahuje i recepty na doudlebské ušaté koláče nebo trhanec zvaný šmorn. Má podtitul Lidová strava z jihu Čech a popisuje kuchyni druhé poloviny 19. a první půle 20. století. Podle autora se tak dá poznat život jihočeského venkova. Líčí selský jídelníček před sto a více lety, jak vypadaly staré kuchyně, co se pěstovalo, jak se vařilo na farách, o svatbách, posvícení, jak se stolovalo, pekl chleba, nakládalo zelí nebo dělala zabijačka.
„Třeba k vánočním svátkům byl typický pokrm pečené šišky, nejčastěji z vánočkového těsta. Upekly se a osladily medem nebo sirobem z řepy cukrovky a posypaly mákem. Říkalo se, že jich má být devět druhů, věřilo se, že čím víc druhů, tím bude větší úroda. Pamětníci vzpomínali, že se u nich doma dělaly nebo dělají doposud,“ řekl Šimánek, doudlebský kronikář.
Inspirovala ho kniha Lidová strava na Valašsku z roku 1980, kterou napsal Jaroslav Štika, dlouholetý ředitel skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Šimánek sbíral vzpomínky od osmi desítek pamětníků i z kronik. Čtenář se tak dozví, že venkovské hospodyně uměly ještě v raném novověku připravit jen pět až deset prostých pokrmů. Jedly se proso, čočka či hrách, později převládly brambory. Prosná kaše do konce 19. století, než ji vytlačily rýžová a krupičná. „Běžně se jedly mléčné polévky kyselka a zelnice a omaštěné brambory, které se přijídaly z velké mísy. Do roku 1900 se tyto polévky i snídaly, hlavně u sedláků,“ řekl autor knihy, jež má 256 stran.
Jednu kapitolu věnoval panským sídlům. K pochoutkám tam patřilo zpěvné ptactvo, jež se smělo do roku 1871 volně chytat, nejvíc pěnkavy a skřivánci. Z hnízd se vybírali mladí holubi, oblíbené byly i pečené vrány. „Když byla na komařickém zámku velká hostina v roce 1660, tak se tam zkonzumovala kopa skřivanů,“ řekl historik, jenž napsal i knihu Doudlebsko od jara do zimy.
Bramborové knedlíky se dělaly z žitné mouky, říkalo se jim buchty. Jedly se ke všem omáčkám. Někde se dodnes dávají ke svíčkové a rajské pod názvem drbáky. Ze starých časů zůstala i veliká spotřeba zelí, jež se stále v některých rodinách šlape do sudu. Jiné věci zmizely. „Šestinedělka dostávala vánočku, často jeden a půl metru dlouhou, koblihy, později i dort s vínem nebo kořalku,“ stojí v kronice obce Prostřední Svince. Po druhé světové válce se zbouraly domácí chlebové pece, pečivo se začalo kupovat.
Každá hospodyně dřív prodávala vejce, mléko, tvaroh či drůbež. „Když hospodář pil a nic neušetřil, tak rodinu držela,“ řekl autor, jenž píše i o svátečních pokrmech. Než za první republiky zdomácněl kapří smažený řízek, byl hlavní kapr na černo nebo na modro, se sladkou perníkovou omáčkou nebo v rosolu. Na Velikonoce se zabíjelo kůzle a pekly jidáše.
Kapitola Stravování v dobách zlých zavede do válečných dob, kdy třeba muž dostal vytoužené místo na dráze, protože žena věnovala přednostovi vzácnost, vykrmenou husu. V jedné z kronik farář roku 1712 psal, že je taková bída, že lidé hlídají zaseté obilí, aby jim ho nikdo neukradl. Ze začátků komunismu zmiňuje autor mj. sedláka z Nedabyle, u kterého našli sedmikilový hrnec sádla a skončil za to před lidovým soudem.
Krajinu popisovanou v knize osídlil v šestém století kmen Doudlebů. Lidé na Doudlebsku nosili kroj, udržovali staré obřady, dosud přežily masopustní obchůzky.
