Článek
Nyní například pracuje na obnově obrazů od Jindřicha Štyrského nebo Václava Brožíka, řekla ČTK.
Šnokhausová uvedla, že proces restaurování je prakticky ve všech případech velmi podobný. „Obraz se stabilizuje, chemicky čistí, tmelí se defekty, upravují se nerovnosti. Ty tmely se izolují damarovým lakem a následně retušují reverzibilními barvami,“ uvedla. Dodala, že restaurátor by neměl nijak změnit nebo narušit výtvarný záměr autora. Obraz, který utrpí časem a různými okolnostmi, dostane kvalitnější a revitalizovanou podobu. „Restaurování je důležité v tom, že zachovává jednotku originálu. Vzniknou tak některé restaurátorské dodatky, které vylepšují optický vzhled, ale musí to být vše jednoduše zpětně snímatelné,“ řekla.
Její práce na obrazech se většinou počítá na dny. Ale v některých případech i na týdny nebo i delší časové období. Vždy prý záleží na tom, v jakém stavu obraz je, což často ovlivňuje například to, v jakých podmínkách bylo dílo uloženo. „Za minulého režimu nebývalo výjimkou, že obrazy zůstávaly ve vlhkých depozitářích a dost tím trpěly,“ uvedla Šnokhausová.
Délku restaurování podle ní může ovlivňovat také období, ve kterém dílo vznikalo. Podle její zkušenosti je velmi náročná práce s obrazy z 20. století. Ovlivňovala to éra světových válek a horší dostupnost některých materiálů. „Dá se říci, že umělci v této době pracovali s tím, co zrovna měli po ruce, a pomáhali si vším možným. Tím pádem technologie obrazů nejsou tak dobře vybudované a restaurátor musí být hodně obezřetný. Na rozdíl od toho u obrazů ze 17., 18. a částečně i 19. století se reakce na naše postupy a používané materiály dá celkem dobře předvídat,“ řekla. Dodala, že 20. století je z výtvarného pohledu pověstné také špatnou technologickou výstavbou významných děl z důvodu, že umělci velmi silně improvizovali, jelikož chtěli vyjádřit své malířské vize. „Kvůli tomuto fenoménu jsou mnohá díla v polorozpadu,“ řekla.
Šnokhausová uvedla, že neexistuje univerzální postup, jak při restaurování postupovat. Každý restaurátor podle ní musí získat zkušenosti a vytvořit si vlastní know-how. „Také pak je nutné dokázat se procítit do daného objektu a autora,“ uvedla.
Třiačtyřicetiletá Šnokhausová je akademická malířka a absolventka Akademie výtvarných umění v Praze v oboru restaurování maleb. Ale restaurování ji lákalo už od střední školy uměleckoprůmyslové Sv. Anežky České v Českém Krumlově. V minulosti se věnovala i restaurování nástěnných maleb. Pracovala například na obnově historických budov v Českém Krumlově a historickém komplexu Červený Dvůr. V poslední době se ale zaměřuje na restaurování obrazů – maleb na plátnech a dřevěných deskách. Není výjimečné, že renovuje hodnotná díla i díla druhořadého charakteru, ke každému přistupuje se stejným zájmem a úctou. „Spíš řeším práci samotnou, při které je vždy důležitá obezřetnost,“ řekla.
