Reforma Schengenu: boj proti terorismu naráží i na národní suverenitu

O reformě schengenského prostoru mluví francouzský prezident Emmanuel Macron už delší dobu. Po teroristických útocích v Nice a Vídni zopakoval, že je třeba jeho fungování zlepšit kvůli boji proti terorismu. Konkrétní návrhy na to, jak to udělat, už Paříž poslala všem členským státům Schengenu. Zabývat by se jimi měli evropští lídři na svém prosincovém summitu.

Co je v Macronově návrhu, zveřejnil jako první server rádia Europe 1. Francie podle něj navrhuje především zřízení Rady pro vnitřní bezpečnost, která by mohla potrestat ty státy, jež opakovaně selhávají při ochraně svých hranic. „Je to poměrně radikální návrh. Nejsem si jistý, zda se pro něj najde dostatečná podpora,“ řekl Seznam Zprávám Jan Kovář, odborník na evropskou integraci z Ústavu mezinárodních vztahů.

V navrhované Radě pro vnitřní bezpečnost by čtyřikrát ročně zasedali ministři vnitra států schengenského prostoru - nový orgán by tak měl dohlížet na to, aby byly unijní hranice pečlivě střeženy, a měl by také zajistit výměnu bezpečnostních informací mezi jednotlivými státy.

Vyhodnotit, jak si při ochraně hranic která země vede, by pak měla Evropská komise. V případě, že by se v některé zemi vyskytly opakované nedostatky, by ministři mohli použít sankce - třeba i dočasné vyloučení z prostoru volného pohybu. To je sice teoreticky možné i nyní, v praxi ale jen velmi těžko realizovatelné.

Systém, který by trestal země za selhávání při ochraně hranic, nyní prakticky neexistuje. „Existuje jen mechanismus zavedený po migrační krizi, v němž figuruje jakási kontrola skrze Evropskou komisi a Frontex. To ale stále neznamená, že by mohlo docházet k sankcím. Kdyby bylo jasně prokázané, že ochranu hranic nějaký stát sám nezvládá, může dojít k nasazení Evropské pohraniční a pobřežní stráže do té členské země. Ta by ale i v takovém případě musela spolupracovat s pohraniční a pobřežní stráží dané země,“ vysvětluje politolog Kovář.

Francouzi také navrhují, aby se jednou ročně kvůli této problematice scházeli šéfové vlád a států, aby rozhodli o nejcitlivějších věcech a vytyčili směřování do příštích let. Schengenský prostor by se tak více zpolitizoval, Paříž by ho ráda řídila podobným systémem, jakým je řízena v současnosti Euroskupina, tedy státy platící eurem. „Pakt stability počítá s pokutami, pokud jsou rozpočtové deficity příliš vysoké. Toto by byl jakýsi Pakt bezpečnosti,“ citovala stanice Europe 1 Clémenta Beauneho, státního tajemníka pro evropské záležitosti.

Aby Macron reformu Schengenu prosadil, bude muset přesvědčit i další státy, zvláště ty, které mají delší vnější schengenskou hranici. Pokud by se mu to podařilo, mohly by se jeho návrhy promítnout do reformy, kterou plánuje na jaře předložit Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové.

K tomu, že by Francie se svými návrhy uspěla, je Jan Kovář skeptický. „Podpora bude chybět od zemí, které mají náročnou vnější hranici, typicky jde o Řecko, Itálii nebo Španělsko,“ říká expert s tím, že nesouhlasit mohou i země z východního křídla Evropské unie, jako je Polsko či Slovensko. U nich i některých dalších států může být odpor proti návrhu spíše ideologický - ochranu hranic totiž považují za nezbytnou součást vlastní suverenity.

Otázkou také je, kdo by dodával podklady Evropské komisi, která by vyhodnocovala, jak si která země vede. Zřejmě by to musel být opět Frontex - posílení jeho pravomocí ale už jednou Unie odmítla, a to včetně České republiky. Navzdory tomu, že ochrana vnějších hranic schengenského systému zaznívala z úst českých politiků jako hlavní mantra toho, co by měla EU proti nelegální migraci dělat. Návrh, aby mohl být Frontex nasazovaný na krizová místa nezávisle na členských státech, tak padl.

Podle politologa Kováře současný Schengen sice z bezpečnostního hlediska funguje, ale jen v době, kdy nenastane krize. „Centralizovaný systém by dával smysl. Část členských států to ale vnímá jako ohrožení národní suverenity,“ říká.

Příkladem, kdy systém selhával, byla situace v Řecku během uprchlické vlny v roce 2015. Tamní pohraniční a pobřežní stráž byla na jednu stranu extrémně přetížená, na druhou stranu ale řecké úřady věděly, že pokud zachytí a identifikují každého žadatele o azyl, budou za něj nést zodpovědnost. V tu dobu navíc platilo rozhodnutí Evropského soudního dvora, že lidé se do Řecka nemají navracet, protože tam není dostatečně spravedlivý a efektivní azylový systém. Národní zájem se v tomto bodu dostal do střetu se zájmem evropským.

Protože nejsou evropské státy ochotné dohodnout se na systému, který by dával unijním orgánům typu Frontex větší pravomoci, pokoušejí se problémy externalizovat - přesouvat je tedy do třetích států, kterým za to zaplatí. „Příkladem je smlouva s Tureckem,“ uzavírá Kovář.