Článek
Tereza Ulrychová je jednou z nejmladších stálic zahraniční redakce. Ačkoli je jejím teritoriem primárně Balkán, díky čemuž mimochodem také nedávno obdržela grant BIRN, poslední měsíce agendou všech zahraničních novinářů hýbe hlavně Ukrajina a Rusko. A ty byly hlavním tématem její poslední cesty.
Terezo, co to bylo za cestu?
Nejdříve jsem jako novinářský doprovod letěla s šéfem české diplomacie Janem Lipavským do Bruselu, kde se konalo zasedání ministrů zahraničí členských zemí NATO. Tam mimo jiné v tomto formátu poprvé zasedala Rada NATO–Ukrajina, takže dorazil i ukrajinský ministr Dmytro Kuleba.
Pak už jsme pokračovali do Skopje na zasedání Ministerské rady Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Tam bylo asi pro všechny novináře největším tahákem to, že se již předem probíralo, jestli dorazí, nebo nedorazí i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Rusko je totiž jednou z 57 členských zemí tohoto orgánu.
A jak to s Lavrovem dopadlo?
Nakonec opravdu dorazil, i když ho přes svůj vzdušný prostor nepustilo Bulharsko, jak bylo původně v plánu, ale Řecko. Novináři, kteří ve čtvrtek ráno čekali na přijíždějící delegace, ale neměli možnost s ním mluvit, jen proběhl kolem. Na pátek si ale naplánoval tiskovou konferenci.
Některé země účast bojkotovaly a nepřijely, Česko si naopak zvolilo „jen“ nebýt v sále během Lavrovova projevu. Vnímala jsi ohledně toho na místě nějaký (svůj vnitřní) konflikt?
Osobně chápu oba tábory. Ať už se to lidem líbí, nebo ne, je faktem, že Rusko je členem OBSE a jeho přítomnost byla v podstatě výměnným obchodem za to, že organizace bude i nadále fungovat. Ministři, kteří do Skopje přijeli, ho alespoň mohli konfrontovat s tím, že nedodržuje principy organizace, které je součástí.
Samozřejmě je ale realitou i to, že Rusko je agresor. Jeho členství v orgánu, který se zabývá bezpečností v Evropě, je v momentě, kdy už více než rok a půl vede válku s Ukrajinou, kterou samo odstartovalo, minimálně bizarní. Naprosto tedy rozumím i ministrům, kteří nepřijeli, jelikož nehodlají s někým takovým sedět u jednoho stolu.
V čem jsou cesty, kdy doprovázíš české politiky, jiné než ty, které si plánuješ sama? A které preferuješ?
Cesty s politiky mají většinou jasně daný scénář a harmonogram, který novinář neovlivní. Vše se tak točí kolem toho, co se děje na místě, a témata jsou převážně úzce spjatá s důvodem cesty.
Když naopak jedeme sami, máme v tomhle volnější ruku. Můžeme si cestovat, kam potřebujeme, plánovat si různá nesouvisející témata a nesvazuje nás někým jiným nastavený čas přesunu nebo odjezdu.
Asi i kvůli tomu spíše preferuji tento druhý typ cest. Něco do sebe má ale samozřejmě i výprava s ministrem, obzvlášť když je zajímavá, jako byl právě i teď Brusel a Skopje.
Jak na takové vládní cesty probíhá příprava?
Pokud jde o tu, kterou jsem teď absolvovala, největší čas asi zabralo obepisování různých delegací, jejichž ministry jsem se snažila uhnat na rozhovor. Tahle jednání jsou totiž skvělá příležitost dostat se k někomu, kdo by se se mnou online jen tak nespojil.
Nakonec se poštěstilo s Estonskem, jehož role byla obzvlášť zajímavá ve spojení s OBSE. Margus Tsahkna byl totiž jedním z těch, kdo se do Skopje rozhodl nejet, a Rusko také několik let blokovalo předsednictví země v organizaci pro rok 2024. Nakonec si Rusové dokonce prosadili svou a štafetu příští rok přebírá Malta.
Tereza Ulrychová a Margus Tsahkna.
Rozhovor to byl jinak moc fajn a nesl se v milém duchu. Než jsme došli do zasedačky, kde jsme měli klid na nahrávání, ukazoval mi dokonce fotku ministra Lipavského, kterou v Bruselu pořídil, když byl v obležení českých novinářů.
A jak probíhá samotná cesta? Kolik dalších novinářů z Česka vyrazilo a jak se ti na místě pracovalo?
Tentokrát jsme v novinářském doprovodu byly jen dvě, připojila se ke mně kolegyně z Politiky (nejen) pro mladé. Třeba v Bruselu jsou ale stálí zpravodajové některých médií, kteří se s námi potkali na místě, takže na chvíli ten počet o něco vzrostl.
Pokud jde o podmínky, záleží na místě. Skopje trochu pokulhávala s organizací, takže pokud bych si měla vybrat, kde jsme se jako novináři měli lépe, určitě by to byl Brusel. Nejde to ale úplně srovnávat, v NATO jsou na média zvyklí a mají pro ně zařízené prostory se vším všudy. Pro Severní Makedonii to byla jednorázová výzva.
Atmosféra byla jinak skvělá, ať už v rámci delegace nebo obecně.
Jiný kraj, jiný mrav. Potkala tě na této cestě nějaká bizarnost?
Napadá mě asi jen oběd ve Skopji, který jsme absolvovali. Trochu to souvisí s tou organizací, kterou jsem už zmiňovala. Nezvládli totiž úplně koordinovat časy, a když se jim do sálu nahrnuli hladoví novináři, byly tam už jen zbytky po delegacích a doplňování bufetu poměrně vázlo. Řada lidí tak byla o šunce a sýru.
Zmínila jsi, že rozhovor s Margusem Tsahknou proběhl v „milém duchu“. Vzpomínáš na nějaký rozhovor, kdy respondent k tobě jako k novinářce zaujal pro tebe překvapivý postoj?
Musím říct, že jsem zatím měla štěstí hlavně na super respondenty. Mohla bych ale zmínit třeba setkání se sirem Geoffreym Nicem, to je dnes spíše úsměvné. Byl to můj první větší rozhovor a týkal se války v Jugoslávii, jelikož Nice pracoval u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii a vedl stíhání Slobodana Miloševiče. Místy se nám ty role spíše obrátily a vyptával se on mě na to, co bych měla vědět.
Jednou se mi nicméně stalo, že nejmenovaný diplomat byl poměrně (a snad i nepříjemně) překvapený, že mu na rozhovor poslali tak mladého člověka. Byl to sice jen můj dojem a mohu se plést, ale nemělo by se stávat, že si tohle mladí novináři ze setkání odnesou.
Ty by ses přitom mohla jako mladá novinářka chlubit tím, že jsi před nedávnem získala grant programu BIRN Reporting Democracy Travel & Reporting. O co šlo?
Jde o grant, který se uděluje jen pěti novinářům ze střední Evropy ročně a který umožňuje novinářům vyjet na Balkán - novinář si už v přihlášce navrhuje vlastní cestu v rámci regionu. Díky této podpoře jsem mohla strávit dva týdny v Srbsku a Kosovu a srovnat na vlastní oči, jak se tyto dva státy vyvíjí, a následně o tom napsat několik reportážních článků.
Je třeba zajímavé, že jakmile přejedete hranici ze Srbska do Kosova, hned poznáte rozdíl - Kosovo se snaží jít moderním směrem, hodně se tam staví. A všimla jsem si třeba i toho, že ačkoliv se Srbsku přisuzuje obecně protizápadní smýšlení, spousta lidí, aspoň těch, které jsem potkala já, není protievropsky naladěna.
Balkán je obecně velmi pozoruhodný region, který má hodně co nabídnout, a mrzí mě, že se mu třeba nevěnujeme víc ve školách. Takže mohu všem doporučit do Srbska a do Kosova vyjet osobně a vidět ty země na vlastní oči.
