Válečný přehled bez „krvavého bulváru“. Čtěte naše Zprávy z bojiště

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ačkoli je Matouš Lázňovský v první řadě novinář zaměřující se na technologie a vědu, před dvěma lety rozšířil svůj repertoár ještě o žánr, který mu v českém mediálním prostředí chyběl – vojenský přehled, který by bez rušivých emocí poskytoval co možná nejvíce realistický popis toho, co se na Ukrajině vlastně děje.

Jak takové zprávy vznikají a proč není vždy jednoduché Zprávy z bojiště sepisovat? Čtěte v rozhovoru s autorem unikátního seriálu.

Jak bys představil Zprávy z bojiště?

Jako můj pokus o shrnutí vojenské situace na ukrajinské frontě za určité časové období. Obvykle je to týden, někdy s větší frekvencí, když se děje nějaká významnější událost nebo se situace mění dynamičtěji, než je obvyklé.

Když se podívám na tvůj autorský profil, nikde není ani zmínka o vojenství. Jak jsi k psaní tohoto seriálu došel?

Já vlastně vojenství nikdy psát nechtěl, ale když přišla válka, přišlo mi, že tady tenhle typ článků chybí – abych nemusel dění sledovat každý den, hledat v různých článcích, které jsou kolikrát jen reakce na aktuální události nebo zprávy o tom, že se něco změnilo na frontě. Samozřejmě to jsou naprosto legitimní formáty, ale z nich nebylo možné vydestilovat obrázek, co se vlastně děje, jaký je poměr situace.

A mě to zajímalo, takže jsem to začal sledovat pro sebe a pak jsem si řekl, že by byla škoda nejít s tím ven.

Ale máš pravdu, že jinak působím primárně v rubrice Tech jako redaktor, který má na starosti vědecko-technická témata. Jsem hlavně přes IT, vědu a techniku.

Jak náročná je tedy pro tebe tato válečná disciplína? Nedělá ti problém třeba práce s ukrajinskými a ruskými zdroji a jejich ověřováním?

Mojí velkou výhodou je, že tuto práci dělám opravdu dlouho. Připadá mi, že se práce se zdroji někdy ne podceňuje, ale těžko ji někdo dokáže plně využívat. Já se s tím naučil pracovat. Zprávy z bojiště jsem nezačal psát hned po začátku invaze, tehdy mi přišlo, že se spousta těch zpráv překrývá, dění bylo nepřehledné.

Časem jsem ale nabyl dojmu, že se o válce v médiích nereferuje správným způsobem, jednoduše že z nich nevychází čitelný obrázek. Tak jsem tedy začal dělat přehled pro sebe a po čase jsem si „vytříbil“ znalost, jak se v tom mediálním prostředí kolem války vyznat. On je to vlastně takový ekosystém lidí, část z nich se tím živí, pro část je to propagandistický úkol, částečně jde o objektivní informace.

Díky zkušenostem jsem si z toho ekosystému vybral lidi a zdroje, které mi přijdou jako důvěryhodné a opakovaně se osvědčují. A mám pocit, že se v tom stále zlepšuju a mám čím dál lepší přehled o tom, co má smysl psát a čemu se dá či nedá věřit.

Ale jinak je pravda, že ten problém se zdroji je neustálý, jsou často nespolehlivé a nevíme přesně, co se děje. Ono se tomu v nepřesném překladu říká mlha války a ta situace je nezřetelná. A ono se stává, že narazím na něco, co vypadá důvěryhodně, a pak se ukáže, že to tak není.

Když jsi psal první díly Zpráv z bojiště, napadlo tě, že v tom budeš pokračovat dva roky a víc?

Upřímně řečeno jsem doufal, že celá válka skončí dřív. Teď jsem zase spíše pesimista. Ale to se mění ve vlnách a nemám jasnou představu o tom, jak to bude dál. Rozhodně jsem ale nečekal, jak dlouho to potrvá.

Máš představu, kolik Zpráv z bojiště jsi napsal?

Podle mě takových 120, možná 130. Stý díl jsem psal minulý rok na podzim.

A plánuješ tedy pokračovat dál?

Myslím, že ano. Mám pocit, že jde o téma, které se prostě musí připomínat, a rád bych, aby to bylo způsobem, který čtenáři poskytne komplexnější obrázek o tom, co se na bojišti děje. Byl bych rád, aby čtenář, který přijde na Seznam Zprávy, na první dobrou viděl údaje, co se děje, protože jde o jednu z nejdůležitějších věcí současné doby, a to i z českého hlediska.

Zároveň bych byl rád, aby čtenář z jednoho takového článku získal představu o tomto konkrétním vojenském aspektu. Válka má samozřejmě i další aspekty, ale ty nepokrývám. Sobě i čtenářům přeji, aby vojenské zpravodajství nemuseli procházet s tím vším doprovodným krvavým bulvárem, tím myslím utrpení, které prodává. Takové prostředí, které žije hlavně na sociálních sítích, je upřímně řečeno nechutné a strašné. A já se to snažím minimalizovat. Taková hygiena je nutná, aby se z toho člověk nezbláznil, na tohle se musí dát opravdu pozor.

A máš pocit, že se ta tvá snaha očistit ten vojenský aspekt od „krvavého bulváru“ odráží i v reakcích čtenářů? Jakou zpětnou vazbu na Zprávy z bojiště máš?

Jsem překvapený, jak málo negativních reakcí dostávám, a bude to i díky tomu, že nejde o emočně vyhrocené texty a nejsem tak zavalený příspěvky a e-maily, které by mi něco vyčítaly. Samozřejmě mi sem tam někdo něco vyčte, pořád to je článek jako každý jiný. Reakce na seriál celkově je relativně kultivovaná.

Chystáš nějaký speciální text k výročí války?

Ano, já budu mít třeba rozhovor s ukrajinským vojákem, který byl v ruském zajetí. Chystám i text, spíš popisný než analytický, o používání zbraní a novinkách oproti předchozím konfliktům.

A pokračovat budu i v seriálu. Zrovna v tomto období se mi nepíše snadno. Samozřejmě se snažím situaci popisovat objektivně, ale nebudu zastírat, že favorizuji jednu stranu. Situace teď pro Ukrajinu není radostná a není to jen o přístupu Západu, ale podle mého je na vině i ukrajinské politické vedení. Vidím problém v tom, že se nedohodli na další vlně mobilizace a neexistuje jasný plán, jak tu armádu posílit. Na frontě jsou od začátku invaze ti samí lidé bez velké možnosti jakéhokoli střídání, neměli žádný delší odpočinek a to je dlouhodobě neudržitelné.

Tak budeme doufat i v nějaké pozitivnější díly Zpráv z bojiště.

Ty pozitivní výhledy jsou střednědobé, nejde o příští týdny ani příští měsíce. Na vypuknutí konfliktu Evropa zareagovala rychle politicky a v tuhle chvíli je ta jednota relativně silná. Ale reakce v hospodářském smyslu, ve smyslu materiální podpory Ukrajiny, je prostě žalostná.

Možná je to i tím, že je evropský vojenský průmysl trošku zkostnatělý. Ztratili jsme rok, kdy jsme nebyli schopni se připravit na to, že moderní válka je hrozně nákladná. Teď nemluvím jen o penězích, neuvěřitelná je i spotřeba materiálu.

Každý granát stojí tisíce korun, každý dron stojí desítky tisíc, stovky tisíc, podle toho, co je to za typ. A jich se spotřebovává deset tisíc měsíčně. Stejné je to s těžkou technikou. Evropa ji umí vyrábět v desítkách kusů, ale ruské ztráty jsou i dva tisíce tanků, to je pro nás neuvěřitelné číslo. A ani ekonomika, ani vlády nedokázaly tento aspekt války vstřebat a reagovat na ni. A i tento liknavý přístup je další důvod, proč se mi teď Zprávy z bojiště píší těžko.