Článek
Sociální problematice a příběhům lidí ve složitých životních situacích se věnuješ dlouhodobě, překvapila tě proto něčím reakce čtenářů na příběh slečny Moniky?
Skoro bych řekl, že překvapení je slabé slovo. Svým způsobem mě čtenáři zastihli i nepřipraveného. Nečekal jsem, že se ozve tolik lidí s konkrétní nabídkou pomoci. Tři dny po vydání článku jsem se ve všech volných chvílích snažil odpovídat každému osobně. Na tohle v redakci nemáme nějaké „systémové řešení“, navíc by mi to přišlo i neuctivé vůči čtenářům, kdyby měl odepisovat někdo jiný. Proto se chci i omluvit, jestli jsem na někoho třeba nezareagoval. Stal se mi případ, který mě mrzí. Ozval se mi čtenář na můj osobní profil na facebooku. Vůbec jsem si toho původně nevšiml a jeho to ve finále rozzlobilo.
Reakce čtenářů byla neskutečná. Vážím si jí o to víc, že doba není jednoduchá pro nikoho. Ostatně i o tom hodně píšu. Už nejde jen o zranitelné skupiny, do finančních potíží se poslední roky dostáváme všichni.
Za mou kariéru šlo ale určitě o největší příval solidarity u individuálního příběhu. Podobně navíc pár dní nato čtenáři reagovali i na příběh, který přinesl kolega Jan Novák. Vlastně je to pro mě i velmi důležitá zpráva v tom smyslu, že naši čtenáři jsou neskutečně solidární i v nejistých dobách, kdy se vyhlašují vládní konsolidační balíčky.
Kolik čtenářů se tedy nakonec celkově ozvalo a jaké od nich zazněly nabídky pomoci?
Bez přehánění bych řekl vyšší desítky nebo i nižší stovky. Snažil jsem se to orientačně počítat a skončil jsem někde u 180 přímých reakcí a zpráv pro mě nebo žádostí o přeposlání Monice. Přicházely mailem, přes Seznam Zprávy, ale i na sociální sítě. Desítky lidí chtěly kontakt na Moniku, promluvit s ní nebo se s ní setkat, protože třeba sami řeší podobné problémy.
Ale opravdu velké množství lidí nabízelo zcela konkrétní pomoc. U těch jsem si nakonec musel dělat poznámky, kde jsem si zaškrtával druh nabízené pomoci. Takže ve finále 45 lidí psalo, že poskytne finanční pomoc. Přišlo ale i deset nabídek s obecnější pomocí a 11 nabídek, že Monice pomůžou s nákupem potravin.
V článku také zaznělo, že Monika zkouší v obchodě soutěžit o fotoaparát. To čtenáře nenechalo chladnými a celkem 19 napsalo, že daruje svůj fotoaparát nebo že Monice koupí úplně nový. Dalších sedm čtenářů chtělo Monice poskytnout telefon.
Petr Švihel si průběžně poznamenával konkrétní nabídky pomoci pro slečnu Moniku. Takto nakonec vypadá záznam v jeho zápisníku.
A jaké byly reakce na pokračování příběhu slečny Moniky, ve kterém ses věnoval právě vlně solidarity, která se po uveřejnění prvního článku zvedla?
Reakce byly dvojího typu. Ozvali se ještě další lidé, kteří chtějí Monice pomoci. Zde už vysvětluji, že i samotná Monika už s velkými díky lidem odepisuje, že má vše, co aktuálně potřebuje. A pak se také ozvala řada lidí v podobných situacích, kteří píší, jestli bych nezveřejnil i jejich osud. Těmito reakcemi se postupně probírám, každý příběh se snažím v jádru pochopit a vymyslet, co dál a jestli je opravdu nejvhodnější cestou zveřejnění.
Co pro tebe jako autora znamená, když má tvůj článek podobný dopad na život konkrétního člověka?
Zrovna před pár dny mi jeden člověk, se kterým jsem v dlouhodobějším kontaktu a sepisuji s ním projekt pro Seznam Zprávy, vyprávěl, jak ho štve, že novináři neustále píší jen o špatných věcech a negativních tématech. Tak jsem mu rovnou říkal, že jsem zrovna dopsal článek o tom, jak naši čtenáři zásadně podpořili mladou ženou, jejíž situace už vypadala bezvýchodně. Ale obecně je to pro mě důležité připomenutí, že každý text, který v redakci sepisujeme, může mít zcela zásadní dopad. V tomto případě to bylo neskutečně milé.
