Článek
Kde všude jste během reportážních cest byli a jak složité bylo se na místo katastrofy vůbec dostat?
Naše vůbec první kroky vedly do obce Črna na Koroškem, což bylo místo, které i slovinská média označovala za jedno z těch nejvíce postižených. Později jsme se nějakou dobu drželi v okolí řeky Savinji, kde se nacházejí vesnice Ljubno nebo Luče. Zajeli jsme se ale podívat třeba i do města Kamnik.
Právě do větších měst a jejich okolí, kde povodeň nebyla tak ničivá, se dostávalo snadno, horší to bylo v případě zmiňovaných vesnic. Silnice v těchto oblastech byly často poničené a na uzavírky dohlížela policie. Do obce Črna jsme se nejspíš dostali jen díky brzkému vstávání. Když jsme z ní totiž odjížděli, na silnici stál policista a informoval nás, že zpět už se nedostaneme.
Poničené silnice však byly v podstatě maličkost, někde totiž voda udeřila tak silně, že po komunikacích zůstala jen sesunutá půda a nic jiného. O tom jsme se ostatně sami přesvědčili třeba při cestě z vísky Ljubno ob Savinji do Luče. Cesta, která by jindy trvala dvacet minut, nám zabrala hodiny.
Jak se Slovinci vypořádávají s následky jedné z nejhorších živelných pohrom, která jejich zemi potkala?
Slovincům už na pomoc putuje velká podpora ze zahraničí, přičemž velký finanční obnos zemi nabídla i Evropská unie. Co se pak týče přímo občanů země, panuje mezi nimi úžasná solidarita, jejíž zářným příkladem je už jen to, že do aplikace, kterou vláda spustila pro dobrovolníky, se za jediný týden přihlásilo přes 32 tisíc lidí.
Solidaritu jsme ale viděli na vlastní oči také v ulicích zasažených vesnic a slyšeli jsme o ní ve vyprávění místních. Sousedé, někdy i ze vzdálenějších vesnic, tam každý den berou lopatu a jdou pomoct těm, které povodně zasáhly nejvíce, nebo u sebe nechávají žít ty, jejichž domy jsou neobyvatelné.
S jakými reakcemi jste se ve zdevastovaných obcích nejčastěji setkávali?
I když je jen před pár dny zasáhlo takové neštěstí, lidé byli převážně milí a někteří i vcelku upovídaní. Za celou dobu s námi odmítli mluvit jen majitelé zničených domů v obci Raduha, kam jsme se podle místních dostali jako vůbec první novináři.
Reportéři Seznam Zpráv ve Slovinsku
Vesnička Raduha je dnes v podstatě odříznutá od světa a lidem v ní dopravuje pitnou vodu či jídlo helikoptéra. Reportéři Seznam Zpráv se podle místních dostali do vísky jako první.
Slovinská krajina se v některých místech změnila k nepoznání. Fotoreportáž z obce Ljubno ob Savinji na horním toku řeky Savinja z 9. srpna.
Obyvatelé Črny na Koroškem byli v prvních dnech po povodních zcela odříznuti od světa a nemohli kontaktovat ani své blízké. Jaká je situace ve slovinské obci nyní, zjišťovali reportéři Seznam Zpráv 8. srpna přímo na místě.
Fotografie z občiny Črna na Koroškem z 8. srpna.
Rozhovor o tom, co přesně se ve Slovinsku stalo.
Jak se to stalo?
Myslím, že asi můžeme říct, že poměrně náhodou. Slyšeli jsme o obci Struge, kterou měla divoká voda v podstatě smést, a chtěli jsme se dostat co nejblíže dané oblasti. Zamířili jsme tedy do Luče, odkud to však nešlo dál kvůli chybějící silnici.
Rozhodli jsme se proto vyjet do slovinských kopců, kde nás čekala dlouhá jízda kolem tamních farem a po lesních cestách. Na mapách jsme stále kontrolovali, zda se při klesání přibližujeme zasaženým vesnicím, až jsme se vyloupli u rodinného domu, odkud už nešlo pokračovat kvůli zcela zničenému mostu a silnici.
Tamní nám pak řekli, že jde o Raduhu.
Bylo něco, co vás ve Slovinsku překvapilo?
Nejvíce asi ta devastace, kterou příroda dokáže napáchat. Například na Raduhu se s vodou vyvalilo z lesa obrovské množství kamení a vyvrácených stromů. Člověk si tu zkázu nedokáže představit, dokud ji sám nevidí a neprochází se po troskách, které ještě před týdnem byly běžně používanou silnicí nebo příjezdovou cestou k domu.
Důležité je ale samozřejmě zmínit i to, že takhle dnes nevypadají dvě třetiny Slovinska, jak některá média asi chybně tlumočila nebo jak si alespoň lidé vykládali jejich články. Během cesty jsme vídali klasické zelené krajinky, kterými je Slovinsko vyhlášené, a bez úhony zůstaly i turistické cíle v zemi.
