Článek
Ty ses na polsko-ukrajinské hranice vydal hned první den války a byl jsi tak svědkem první vlny uprchlíků i pomoci. Předpokládám, že na místě hraničního přechodu musel panovat hrozný chaos. Jaké pro tebe bylo se v takové situaci zorientovat?
Od minulé čtvrteční noci jsem jel na vlně adrenalinu. Mě vzbudil Putinův projev, který vyhlašoval válku, a od té chvíle jsem začal pracovat. Do Polska jsme vyráželi s fotografem Michalem Šulou někdy kolem druhé odpoledne. Když jsme se dostali do Řešova, což je město ještě několik desítek kilometrů vzdálené od hranic, tak už tam jsme pozorovali, že jsou plné hotely, že jsou fronty u benzínových stanic. Náznaky, že se něco děje, byly už i tam ve čtvrtek večer.
A co se týče mě, člověk musí přepnout do profesionálního módu a musí se soustředit na psaní, vnímání a nemůže si moc připouštět nějaké svoje vnitřní pocity.
Reportér zahraniční redakce Seznam Zpráv Filip Harzer.
Chtějí se ti lidé, kteří přicházejí z Ukrajiny, vůbec bavit s novináři? Popiš mi, jak je třeba k nim ze strany novináře přistupovat?
Člověk musí zapnout empatii a odhadnout podle situace, na koho může mluvit. Ale většinou ti lidé mluvit chtěli, protože chtěli, aby se o tom vědělo, aby se o tom psalo. Také se tím trochu vypovídávali z toho prvotního šoku, který oni sami zažili. Nepotýkal jsem se s tím, že by se s námi někdo odmítal bavit.
Prvotní uprchlická vlna byli lidé z Ukrajiny, kteří mají známé nebo rodinu v Polsku, tak většinou i uměli polsky, což pro mě celý ten kontakt usnadňovalo – polštinu ve své práci totiž využívám hojně.
K hranicím samozřejmě nemířili jen uprchlíci a novináři, ale také dobrovolníci. Třeba i na vlastní pěst. Dařilo se tam v prvních dnech tu pomoc vůbec nějak rozumně koordinovat?
V průběhu těch prvních dní ruské invaze mi chodily spousty dotazů, kam mají lidé vyrazit. Když jsem jim napsal, ať nejezdí, že akorát zablokují provoz a že tu situaci zkomplikují, tak na to ani moc neslyšeli. U některých převážila ta potřeba solidarity, možná někdy i potřeba dobrodružství. Přirovnal bych to k situaci tornádem zasažených obcí. I tam, když se nahrnuli dobrovolníci, tak to zablokovalo dopravu a spíš to udělalo víc škody než užitku.
Ale na to, jak obrovské množství lidí tam proudí, tak si myslím, že to polský stát zvládá dobře. Trochu chaos tam samozřejmě byl, ale policie to usměrňovala. S postupem hodin a dní bylo znát, že je to organizačně stále více zvládnuté.
Když se z Polska přesunu na Ukrajinu, tak ty jsi na místech, kde teď padají bomby, před necelým měsícem byl. Například v Charkově jsi mluvil s řadou lidí. Jsi s nimi teď v kontaktu? Víš, co s nimi teď je?
V Charkově jsem byl s kolegou z deníku SME, s Lukášem Onderčaninem. Oba jsme v kontaktu s některými lidmi, se kterými jsme s tam bavili. Já jsem například v kontaktu s majitelkou tamní kavárny Gorcafe 1654, kterou jsme si v Charkově velmi oblíbili. Průběžně jsem si s ní psal. Ještě v pondělí kavárna stála, ale ve středu utrpěla velké škody kvůli ruské raketě, která zasáhla blízké budovy. Napsala mi, že je kavárna zničená, ale že ji postaví znovu, pokud přežijí.
Další dva respondenti, se kterými jsme tam mluvili v takovém undergroundovém baru, tak o nich víme, že byli se svými rodinami týden schovaní ve sklepích a nyní se snaží dostat z města. Naposledy psali ve čtvrtek, že ostřelování sílí a mají obavy o svůj život.
Za poslední dny sis vyslechl desítky znepokojivých příběhů, viděl jsi strach a smutek. To na pozorovatele musí silně působit. Jak se s tím ty vyrovnáváš?
To ještě nevím, jak se s tím vyrovnám. Zatím je hodně práce, takže si myslím, že vyrovnávání se odkládá. Ta válka trvá a ještě nějakou dobu trvat bude. Je to samozřejmě stres, ale je to naprostý zlomek toho, co zažívají teď Ukrajinci.
