Z rozhovoru s Palestinci v Ramalláhu jsem musel utéct, popisuje reportér

Do Izraele reportér Seznam Zpráv Jan Novák vyrazil krátce poté, co začaly vycházet najevo hrůzné detaily masakru, který spáchali teroristé z radikálního hnutí Hamás. Na místech, kde se vraždění odehrávalo, ale také v dalších částech Izraele a na Západním břehu strávil téměř týden.

Během pár měsíců jsi reportážně „pokrýval“ rozsáhlé požáry v Řecku, katastrofální zemětřesení v Maroku a teď otřesný teroristický útok v Izraeli. Loni jsi byl opakovaně ve válečných zónách na Ukrajině. Jak se po návratu z míst takových tragických událostí vyrovnáváš s tím, jakého množství lidského neštěstí jsi byl přímo či zprostředkovaně svědkem?

Prvních pár dní, a bylo to třeba i po návratu z frontových linií na Ukrajině, se většinou potýkám s lehkým posttraumatickým stresovým syndromem, únavou, lehkou apatií, podrážděností a mizerným spánkem. Mívám zlé sny. Události, které jsem zažil, a obrazy, které jsem viděl, se mi v noci vracejí. Asi jak se s tím mozek po návratu do bezpečí nebo normálu vyrovnává. Redakce mi naštěstí dává čas na „zotavenou“ a ono to po pár dnech odezní. Kdyby ne, mám v práci možnost využít služeb psychologa, ale zatím – zaklepávám – nebylo třeba.

Současně se během té doby snažím být co nejvíc s dětmi a pomáhat rodině, protože po dobu mé nepřítomnosti má veškerý rodinný život na bedrech manželka (případně babičky) a je to dost vyčerpávající. Nejenže s nelibostí a obavami na Seznam Zprávách čtou, do kterých míst se vydávám, co zažívám a co tam vidím, ale musejí ze dne na den změnit své plány, protože nebudu doma.

Mluvil jsi na místě se spoustou lidí, svědky masakru, vojáky i „obyčejnými“ lidmi. Jak bys charakterizoval atmosféru, která zavládla v Izraeli, když opadl prvotní šok z nejděsivějšího teroru, který země zažila? Je to spíš smutek, vztek, nebo touha po odplatě?

Je to od všeho kousek. Pochopitelně jiné naladění je v Izraeli a jiné v palestinském Ramalláhu, kam jsem se také vydal. Mezi lidmi v Izraeli jsou převažujícími pocity šok, smutek, zloba i zmiňovaná touha po odplatě. Řada Izraelců, s nimiž jsem mluvil, si v zásadě kladla dvě otázky: jak to, že naše vláda, tajné služby a armáda o plánu teroristů z Hamásu nevěděly a nepředešly mu, a jak to, že armáda dorazila na místa běsnění tak pozdě. Od očitých svědků vím, že se hodiny a hodiny museli zemědělci v kibucech bránit proti přesile sami.

Tohle se stalo tématem prakticky od prvního dne po útocích. Podařilo se ti k tomu na místě zjistit i nějaké odpovědi?

Tyto otázky jsem kladl také generálmajorovi Itai Veruvovi, bývalému náčelníkovi štábu pozemních sil a veliteli, který „osvobozoval“ kibuc Be’eri. Přiznal, že tam dorazili po mnoha hodinách, ale přímé odpovědi se vyhnul. Zdůraznil, že jsou to strašně důležité otázky, jimiž se budou určitě zabývat, ale později, protože v tento okamžik se prý musejí dívat dopředu: tedy z obranné operace přejít na útočnou. Až pak je nutné si vše důkladně analyzovat. A k tomu prý určitě dojde.

Když jsi zmínil tvoji cestu do hlavního města Palestiny Ramalláhu, jaké byly reakce na události tam?

Co se týče atmosféry v Ramalláhu, tam jsem se setkal s úplně jiným úhlem pohledu. Zúčastnil jsem se demonstrací na podporu Palestinců v Gaze a hnutí Hamás a diskuze s protestujícími nebyla vůbec příjemná. Nenašli jsme stejný základ. Vše zpochybňovali. Když jsem řekl slovo „attack“, tedy útok, na židovské civilisty, někteří odmítali, že by k němu vůbec došlo. Některé mé otázky považovali za provokativní a leckdy jsem musel z diskuze doslova utéct, aby mi fyzicky neublížili.

Někteří demonstranti zpochybňovali, že se útok na civilisty vůbec odehrál, a měli za to, že se jedná o propagandu izraelské vlády. Další byli přesvědčeni o tom, že 90 procent obětí byli vojáci a že nedošlo k žádnému vraždění žen a dětí. „Viděl jste těla? Viděl jste zavražděné ženy a děti?“ kladli mi protiotázky. Vlastně jsme se neměli od čeho odpíchnout, protože odmítali základní fakt, že k masakru došlo. Jiní zase argumentovali tím, že se jednalo o obhajitelnou „obranu“ Palestinců za to, co jim Izraelci během pětasedmdesátileté okupace provádí.

Zdůrazňuji ale, že tyto názory jsem sesbíral od desítek lidí, kteří se účastnili protestu, tedy se nejedná o obecné mínění Palestinců. To je pochopitelně značně pestřejší a rozhodně umírněnější.

Jak podle tebe teror ze 7. října změní Izrael a samotné Izraelce?

Sami Izraelci hovoří o jakémsi „izraelském 11. září“. Hlavně si ale myslím, že praskla jedna obrovská bublina o prestiži izraelských tajných služeb. O tom se bude mluvit ještě roky, ne-li desetiletí. Je třeba analyzovat, proč se tak stalo, kdo za to může, jak to napravit a tak dále. Snažím se ve všem zlém vidět i příležitost k něčemu dobrému, a tak doufám, že i tento bestiální masakr povede k nějakému smysluplnějšímu a racionálnějšímu řešení palestinské otázky. Možná jsem ale jen naivní a fakt, že koloběh „násilí plodí násilí“, pojede dál jako doposud.