Čerstvé Fotografky roku se nedrží u zdi: „Rády se vydáváme na tenký led“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zatímco čtenáři Seznam Zpráv znají hlavně její fotogalerie, mimo redakci je Lenka Glisníková členkou tvůrčího dua SHOTBY.US, úspěšnou „strůjkyní dění před fotoaparátem“ i „ničitelkou pixelů“.

Prestižní ocenění Czech Grand Design získalo v kategorii Fotograf roku vaše duo SHOTBY.US už podruhé. Jak bys SHOTBY.US popsala, kdo je to, čemu se věnuje?

Myslím, že nás charakterizuje spíše rukopis než žánr, ale pokud bych nás měla aspoň trochu vymezit, tak jsme tvůrčí duo, které nejčastěji fotí kampaně, osobnosti z umění, hudby a designu, vytváříme produktové fotografie, editorialy do časopisů, reportáže, ale i vlastní výstavní projekty.

Moc se mi líbí slova teoretičky Báry Čápové, která popsala naše fotografie jako „pravdu i fikci zároveň“ a i nás samotné slovy: „Kombinují luxus s laciností, vytvářejí absurdní příběhy a kolem fotoaparátu tančí podivné choreografie. Rády se vydávají, nejen ve vlastní tvorbě, na tenký led.“

O jaké ocenění vlastně jde?

U nás se tomu přezdívá Oscaři českého designu. Jde o ocenění za nejlepší počiny na poli designu, módy, šperku, ilustrace a fotografie. Vítěze vybírá Akademie designu České republiky, která je složena z řad českých i zahraničních kurátorů, galeristů, šéfredaktorů, novinářů a teoretiků.

Co tato odborná porota na vaší práci konkrétně ocenila?

Slovy letošní poroty to bylo pro „jedinečné hýření kreativními nápady“ a také tím, že se nám daří propisovat estetické principy a uvažování současného volného umění do komerčnějších zakázek, a tedy nabourávat zajeté stereotypy užité fotografie.

V čem podle vás tkví vaše kouzlo?

Myslím, že jsme zaujaly naší nadsázkou a expresivností. Naše síla tkví v tom, že k projektům přistupujeme s lehkostí a s odstupem k médiu fotografie, nebojíme se ho ničit nebo popírat v samotném základu. Každý oceněný soubor vznikal jiným tvůrčím postupem.

Odborná porota za loňský rok ocenila čtyři naše projekty – cover a editorial k albu Šťastné dieťa pro Katarzii, fotografie kolekce šperků Zdeňka Vacka (Swarm Mag), fotografie 1 hour pro Yaru Abu Aatayu a také kampaň pro festival Tanec Praha 2023 – za tu jsme ostatně získaly i ocenění Red Dot Design Award.

Dá se nějak popsat ten tvůrčí proces, to „kreativní hýření“, které výsledku vaší práce předchází?

Nejsme moc pasivní čekatelky na to, co bude, až se začne dít, baví nás ty situace ovlivňovat a narušovat a také nás baví vymýšlet vlastní koncepty fotografických souborů. Myslím, že je pro nás typický určitý temperament. Těžíme z toho, že jsme dvojice. Ze vzájemné výměny energie a nápadů. Naše projekty mají spád. Je to dynamické, zábavné, impulzivní. Je v tom element hry. A stejně tak se umíme poprat i se stresem, protože jsme na něj dvě.

Většina našich projektů vzniká pod naší vlastní art direction. Tím, že jsme obě studovaly fotografii na fakultě umění, jsme si musely najít v rámci užité fotografie vlastní řemeslnou cestu a postupy, ze kterých ale těžíme dodnes. Základem všeho zůstává experiment a zkoušení nečekaných kombinací. A také se snažíme pořád učit, a to i v jiných oborech – od aranžování květin přes výrobu vlastních fotopozadí a instalací až třeba po režii.

Ostatně pro představu se můžete podívat na video zde.

Kde můžeme narazit na vaši tvorbu?

To je – naštěstí – dost proměnlivá a různorodá věc. Ve veřejném prostoru, v časopisech  nebo porůznu na internetu. Naše ucelené portfolio je k vidění na našich webových stránkách a aktuálně připravujeme výstavu do Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě.

Popsala by ses jako fotografka, umělkyně, kurátorka…?

V rámci SHOTBY.US se cítíme něco jako strůjkyně dění před fotoaparátem. Často si celou scénografii před fotoaparátem vyrábíme samy, řešíme a vybíráme každý objekt, který bude její součástí, běháme kolem se světly, mácháme látkami a papíry, často si vyrábíme vlastní materiály (například želé apod.).

Jako umělkyně bych se pak označila hlavně jako „ničitelka pixelů“ a jejich opětovná stvořitelka. Baví mě médium fotografie pokoušet a testovat, co všechno ještě snese. Většinou s vlastními fotografiemi pracuji jako s hmatatelným materiálem, s hmotou.  Stříhám je, tavím, lakuju lakem na nehty apod. Tuhle fázi opětovně fotím, přenáším do digitálního prostoru a pak ji zase zhmotňuju, natahuju pomocí průmyslových strojů na mnou vymodelované sochy, do kterých často schovávám zbytky našich nefungujících technologií.

Mimoto jsi ještě členkou zahraniční redakce. Je něco, na co při výběru fotografií pro galerie kladeš důraz? Jak nad výběrem snímků přemýšlíš?

Myslím, že se jako fotoeditorka snažím citlivě přistupovat k jednotlivým zobrazovaným událostem. Vybírat fotografie, které mají nějakou vizuální kvalitu, ale i informaci a zároveň diváka příliš emocionálně nevydírají. Tedy jinými slovy vybírám ty, které se nesnaží na nás působit až příliš. Zároveň vybalancovat to, že je důležité ukazovat věci takové, jaké jsou. A pak také často řeším samotné řazení fotografií, to je pro mě často klíčové, ta dramaturgie. Protože čtenáři si prohlížejí fotografie na SZ v narativním řazení.

Máš nějaká oblíbená témata?

Nejraději mám příběhy s dobrý koncem, archivní poklady nebo reportáže o proměnách krajiny. A pak také fotografie, které ukazují různorodost a pestrost světa.

Na co jsi nejvíc pyšná?

Ve výsledku to samozřejmě není o těch cenách, ale o té radosti z tvorby. I když ta také umí pěkně potrápit. V rámci SHOTBY.US máme radost z toho, že se nám daří naplňovat představu o tom, co a jak často chceme fotit, a že tvoříme věci víceméně podle našich idejí. Jsme moc rády, že se můžeme obklopovat dalšími kreativními lidmi.