Článek
Na SZ se poprvé začnou objevovat pravidelné kulturní rozhovory. Co bylo impulzem k rozjezdu takového projektu?
Došlo nám, že kulturní rubrika nemusí být jen o názorech, ale také o otázkách. Že nemusíme jen zprostředkovaně komentovat knihy, výstavy, filmy nebo obecnější fenomény, ale také se ptát samotných umělců a dalších lidí, kteří se v kulturním provozu pohybují. Ke kultuře dialog patří.
Jaké spektrum osobností si plánuješ zvát? A můžeš už prozradit i nějaká konkrétní jména?
Samozřejmě bych chtěl co nejširší spektrum. A moc rád bych krom spisovatelek, sochařů, filmařů nebo režisérek zval také lidi, kteří se v uměleckém světě pohybují a reflektují ho, ač sami třeba nic netvoří. Nabízejí ale často zajímavé perspektivy na kulturu. Příklad: rád bych se třeba s filmovým publicistou Kamilem Filou bavil o tom, proč poslední dobou vzniká tolik postapokalyptických filmů a seriálů. A klidně bych se nebál jít i dál. Kultura podle mého názoru není jen umění, ale i to, „o čem se mluví“, co se často nevejde do jiných rubrik. Socioložka Kateřina Lišková napsala knihu o sexualitě Čechů za komunismu. Myslím, že i to je dobré téma k rozhovoru do kulturní rubriky. Kulturu lidé často odsouvají do poslední kolonky, protože mají pocit, že umění je něco jako bonus. Tak to podle mě není. Umění je způsob, jak reflektujeme, v čem žijeme a jak žijeme. Proto má smysl se kulturou zabývat ze všech stran.
Co se týče nejbližších rozhovorů? Těším se na výtvarníka Krištofa Kinteru (rozhovor na Seznam Zprávách vyjde už v pátek 31. března), který aktuálně vystavuje v DOXu, a mě zajímá, proč tak rád recykluje vyhozené plechovky, elektrické součástky a podobně. Dělá umění z toho, co vyhazujeme. Dává druhý život věcem, které chceme odhodit, a nastavuje nám tak, jak sám říká, pokřivené zrcadlo.
Těším se i na komika Dylana Morana, v Česku známého ze seriálu Black Books, který 4. dubna přijede do Prahy. Natáčel jsem s ním rozhovor po telefonu, já byl nemocný, on měl zrovna dost filozofickou náladu, sem tam od telefonu odcházel nebo mumlal se silným irským přízvukem. Ten rozhovor je docela vážný, řešíme v něm lidskou soutěživost, přehnané ambice, ale přitom jsme se u něj dost nasmáli. Jsem pyšný, že jsem svého oblíbeného komika rozesmál – i když nezáměrně. Měl legraci z mé nervozity.
Plánuješ rozhovory i osobního charakteru, nebo budou spíše zaměřené na profesní tvorbu tvých hostů?
Rád bych od obojího trochu. Já mám ale rád osobnější novinařinu. Recenze, za kterými je znát vkus autora, u kterých cítíte, že do textu dal něco ze sebe. Kouzlo rozhovorů je podle mě v tom, že člověk nad dialogem nemá vlastně tak docela kontrolu. Občas se prostě posune někam, kam neměl v plánu jít. Právě tady často dojde na zajímavé věci.
Máš svého vysněného hosta, kterého bys chtěl někdy v rozhovoru zpovídat?
Mám spoustu takových lidí, ani nevím, kde začít. Rád bych třeba mluvil s ruským spisovatelem Dmitrijem Gluchovským, který se proslavil trilogií Metro 2033–2035 o tom, jak bude společnost vypadat po jaderné válce, a v současnosti myslím celkem otevřeně vystupuje proti putinovskému režimu.
Ale jinak to vlastně moc neřeším. Já jsem hodně bezprostřední typ, často se zapovídám. Když potkám někoho, koho si moc vážím, ztrácím odstup. Někdy je lepší mluvit s někým, ke komu člověk nevzhlíží, a nechat se překvapit.
Kulturní rozhovory budou sice primárně vycházet v psané podobě, ale plánujete je i v audioverzi. Proč i tahle varianta a kde všude si je posluchači budou moci najít?
Zvuk nám přišel jako dobrý nápad – dokáže zachytit věci, které by se v textu ztratily. A naopak – kdo nemá rád zvuk, nechce z článku překlikávat do jiné aplikace, hledat sluchátka a tak podobně, prostě si může rozhovor přečíst. Rozhovory budou k nalezení v kulturní rubrice pod značkou Rozhovory Jonáše Zbořila a také v našich audio aplikacích.
