I tvor prorostlý kabely může budit něhu. Zbořilův román zavede do nové divočiny

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Místo, kterého se město a civilizace štítí a příroda si ho tak může nekontrolovaně vzít zpět. Do takových kulis zasadil básník a zároveň editor kulturní rubriky na Seznam Zprávách Jonáš Zbořil svůj prozaický debut s názvem Flora, který nedávno vyšel v nakladatelství Paseka.

Jeho příběh vypráví o dlouholetých partnerech Adamovi a Sáře, kteří ve vyčleněné části města naleznou něco živého. O mládě neznámého tvora, jehož tělo tvoří kabely i živá tkáň, se rozhodnou starat přímo v srdci nehostinné a tajuplné divočiny, kterou hlavní postava pojmenovává jako Step.

Zbořil v románu otevírá téma této nové přírody, která už dnes spontánně prorůstá v urbexových místech – člověkem ponechaných napospas. A zároveň si představuje, co se s nimi může dít.

Kromě toho se Flora zároveň dotýká mnohdy bolavých míst, která souvisí s rodičovstvím. Je totiž především příběhem o péči a něžnosti. „Je to strašidelné, starat se o bytost, o které nic nevíš… Zároveň nemůžeš popřít lidský instinkt v sobě, kterým je péče a mateřský pud,“ říká autor.

Jonáši, co tě po dvou básnických sbírkách přimělo napsat prózu?

Já si myslím, že prózy jsem chtěl psát vždycky. Žádný konkrétní popud k tomu vlastně nebyl. Jen jsem si řekl, že už bych to mohl konečně zkusit. A když přišla covidová pandemie, tak najednou bylo na psaní i více času. A pak se to nějak vyvinulo.

Básně a próza je úplně jiná disciplína. Překvapilo tě při práci na tvé prozaické prvotině něco?

Všechno mě překvapilo na próze. Musím říct, že je to pro mě stále terra incognita, že to pořád nechápu. Próza je těžká, vždy jsem k ní měl veliký respekt a mám ho stále. Naučil jsem se, že abych ji psal dobře, stále musím věřit vlastním emocím. To jsem myslel, že platí jen pro básně. Pokud ale nemáš tu základní emoci, tak ani ta próza nebude fungovat. Jsou určité části příběhu, které potřebují jasný emoční vklad postav. Když mu v tu chvíli nevěříš, tak to napíšeš špatně.

V této prchavosti je tedy pro mě překvapivě psaní prózy podobné jako psaní básní. Kromě toho ale prózu musíš mít dobře promyšlenou. Nesmíš se v ději příliš vychýlit. Zároveň se ale musíš umět v textu překvapit. Hrozný to je (smích).

Tvůj román se odehrává v místě, kterou hlavní postava Adam nazývá jako Step. V ní se svou partnerkou Sárou najdou živou věc, o kterou se začnou starat. Pověz mi více o Stepi. Z čeho vychází?

Step je něco, čemu by se dalo říkat nová divočina. Tento termín v Česku zavedl botanik Jiří Sádlo a popisuje přírodu, která vznikla na místech, která byla původně obývána lidmi a už nejsou. Mluvíme o krajině, která byla kultivována člověkem, ale pak si ji příroda zase vzala zpátky.

My máme tendenci oddělovat civilizaci a přírodu. Pravda ale je, že už to dávno oddělovat nejde. Nic jako opravdová příroda už neexistuje. Nikde. A mě zajímá, co se s místy té nové divočiny bude dít. Jestli mají nějaký potenciál do budoucna, nebo jestli je celá příroda ztracená.

Minimálně ve tvé knize si život najde cestu ve formě bytosti, kterou Adam se Sárou pojmenují Flora. Já osobně jsem si ji při čtení knihy nedokázala konkrétně představit. Je to záměr? Anebo ty máš konkrétní představu o Floře?

Já mám několik představ o Floře, ale zároveň jsem chtěl, aby zůstala trochu skrytá. Takhle fungují horory. Ty se nejvíc bojíš do chvíle, kdy tu věc uvidíš. A Flora má být trochu strašidelná. Pro mě způsob, jakým si ji představit, jsou obrazy Simona Stålenhaga. Představuji si, že má ptačí obličej podobný středověké morové masce, zároveň je z kabelů, vyhublá a malá.

Ona zároveň svou podobu často mění, stejně jako se mění Step a ta místa nové divočiny obecně. Tam je za týden všechno jinak, jednou je to tam všechno posekané, podruhé tam někdo vyleje něco toxického, pak tam zase něco naveze bagr. A Flora je svou podobou taky nestabilní. Příroda a celá planeta jsou už hrozně nestabilní, takže mi nedává smysl, aby Flora vypadala stále stejně a byla roztomilá. Není. Ale to neznamená, že k ní nemůžeš cítit něhu.

Jak často přemýšlíš o tom, co přinese nepříliš vzdálená budoucnost?

Čím dál tím méně. Protože mám strach a zjednodušil jsem si to tím, že jsem před tím začal zavírat oči. Už mám děti a nemůžu si dovolit zírat do propasti budoucnosti. Určitě to není příjemná vize. Myslím, že se ji učíme nevnímat. Úplně stejně, jako jsme popřeli covid. Když odešla poslední covidová vlna, tak se to po ní zavřelo velmi rychle. Nikdo o tom nemluvil a bylo to hrozně divné.

Myslím, že v tom je ta kolektivní psychologie chytrá. My víme, že ta budoucnost nevypadá dobře a její vývoj je navíc hodně překotný. Není to tak dávno, co jsem viděl první klimatickou zprávu IPCC (Mezivládního panelu pro změnu klimatu, pozn. redakce), a dnes se tvářím, jako bych ji nečetl. Dělám to proto, abych přežil a byl spokojený. A myslím, že Flora je ještě optimistická vize.

Při čtení mi několikrát přišlo na mysl, že tento svět klidně mohu za deset dvacet let zažít. Což je děsivé. Od tebe tady padlo už i slovo horor. Má tvá kniha děsit?

Myslím, že ano. Zároveň je tam pro mě důležitý element lásky. Vidím v tom trochu naději a trochu něco, čeho se nedá zbavit. Je to strašidelné, starat se o bytost, o které nic nevíš – jak se chová nebo jaké jsou fundamenty jejího života. Zároveň nemůžeš popřít lidský instinkt v sobě, který reprezentuje hlavně postava Sáry, což je péče a mateřský pud.

No právě. Tvá kniha se zároveň dotýká mnoha vrstev rodičovských témat od umělého oplodnění po reflexi chyb ve výchově. Já v ní vidím více knihu o rodičovství než horor…

Mně rodičovství místy přijde jako horor (smích), takže se to spojuje dohromady. Je pravda, že rodičovství je tam důležitý element. Původně jsem ho tam nezamýšlel. Věděl jsem od začátku, že svou prózu chci umístit do nové divočiny, ale měl to být příběh o dvou bratrech, kde se jeden z nich v té Stepi ztratí. Vůbec tam neměla být Flora. Pak jsem si ale položil otázku: Co teď nejvíce prožívám? Co mi aktuálně vstupuje do života? Rodičovství. Tak jsem si řekl, že o tom bude nejjednodušší psát. O tom vím nejvíc, anebo i nevím nejvíc.

Jak to myslíš?

Všechny babičky, dědečkové a tety s tebou furt řeší, jak jsou ti ty děti podobné. A ty naopak máš ty hrůzné momenty, kdy zjišťuješ že nejsou jako ty. Mají osobnost, o které ani nevíš, kde se vzala. Vždyť vlastně moje děti jsou pro mě tajemstvím stejně jako ta Flora. My si můžeme říkat, jaká jsme rodina a jsme si blízcí. Ale je si taky potřeba říct, že jsou to jiní lidé. Nemám na ně žádný nárok a musím se je učit poznávat každý den.

Už jsi četl Floru svým dcerám?

Ne, ještě ne. Doma o ní ale dcery mluví, jako by to byl nějaký nový člen rodiny.

A budeš vůbec chtít jim to číst? Nebo počkáš, až si k tomu samy najdou cestu?

Musím říct, že se toho trošku bojím. Jak jsi mluvila o reflexi rodičovství, tak v knize mluvím o různých chybách. Bojím se, co na to děti řeknou. Ale asi k tomu jednou bude muset dojít.