Článek
V soutěži jste uspěli s článkem, který se opravdu velmi detailně zabýval covidovou variantou omikron, její nebezpečností, ale třeba i tím, v čem si odborná veřejnost v době pandemie nepočínala úplně nejlépe a jaká úskalí informování veřejnosti o covidu obnášela. Přinesla práce na článku nějaké poučení i vám jako autorům?
Pavel Kasík: Už od února 2020 jsme se věnovali covidovým datům, ještě dřív, než se ten nový koronavirus jmenoval covid-19. Takže tohle nebylo naše první rodeo. Podobně jako hodně dalších novinářů, i my jsme se museli naučit hodně nových věcí: práci s velkými daty, základy programování, stahování a kombinování dat z více zdrojů, vizualizace dat. K tomu jsme přidali to, co vědečtí novináři obvykle mají zažité: trpělivé vysvětlování a pečlivé zdrojování.
Také jsme se postupně naučili, kde se dá předpokládat neporozumění. Práce s čísly je občas neintuitivní a během pandemie jsme narazili hlavně na to, že lidé neuměli porovnávat různá rizika pro různé skupiny. Pokud ty skupiny navíc byly jinak velké a měnily se v čase, je to opravdu netriviální úloha. Snažili jsme se proto ukazovat konkrétní příklady z různých zemí.
Matouš Lázňovský: Já jsem na začátku pandemie překvapený tím, že média se učí až tak poměrně pomalu pracovat s jevem, který je mnohem „datovější“, než jsou zvyklá. Poměrně rychle se to podařilo v řadě případů zlomit - a myslím, že to bylo právě v redakcích, které měly své vědecké novináře. Ovšem příběhovost zase brzy zvítězila a data začala v debatě hrát znovu sekundární roli. I když to je dáno asi tím, že situace se v mnoha ohledech komplikovala, jak jsme se stávali stále méně naivními - tedy ve smyslu imunologickém. Ve vnímání skutečnosti to bohužel právě tak dobře nešlo.
Jak dlouho práce na článku trvala a co na něm bylo nejsložitější?
PK: Díval jsem se do poznámek a článek vznikal 10 dní. Nejtěžší asi bylo rozhodnout, co všechno tam nedat. Jak vybrat to, co je v danou chvíli nejdůležitější a nevynechat nic zajímavého. Nevím, jestli se nám to úplně povedlo, člověk nemá křišťálovou kouli. Ale pamatuji si, že kolem omikronu panovalo hodně nejasností: Na jedné straně někteří lidé panikařili, jiní brali nákazu jako nevyhnutelnou, další používali omikron jako argument proti principu očkování. Cílem článku nebylo říci, jak přesně se omikronová vlna Českem prožene, ale jaké mechanismy to ovlivňují: Především naočkovanost a prodělání covidu v různých věkových skupinách obyvatel.
ML: Pavlovy poznámky nepochybně nelžou, z mého pohledu ten článek ale mohl vzniknout jen díky nashrozmážděné expertize v našem „minitýmu“ - a tu jsme sbírali roky. Nejde jen o tu interaktivní stránku věci - o té Pavel řekne určitě víc, protože se s ní mořil dlouho - ale týkala se i výběru dat a údajů do článku. Prioritizace byla klíčová, protože množství informací bylo nepřeberné, přičemž často bylo pochopitelně zcela protichůdné.
V případě omikronu to platilo stejně jako předtím v případě „wuchanského“ viru. Bylo to z mého pohledu déjà vu. I proto bylo tak těžké vybrat, co všechno by se v textu mělo objevit. A protože to bylo během covidu, nakonec se obvykle rozhodovalo během dlouhých telefonních rozhovorů, jejichž velkou výhodou bylo, že jsem si stihl ještě třeba pověsit prádlo.
Připomeňte si vítězný článek
V únoru loňského roku Pavel Kasík a Matouš Lázňovský publikovali na Seznam Zprávách rozsáhlý článek o omikronové variantě onemocnění covid-19, která se v té době již mimořádně rychle a efektivně rozšířila do celého světa.
PK: Pamatuji si, že jsme nechtěli dát do článku předpověď, ale spíše takový rámec. Napsali jsme, že se vlna covidových úmrtí může vyšplhat někam mezi 38 a 74 úmrtí denně (v týdenním průměru). Skutečné maximum bylo 56, v polovině února. Hlavním cílem bylo dát lidem reálné porozumění tomu, co se děje a jak věci fungují. O to se obecně snažíme i v dalších tématech.
Ale jestli bylo na článku něco opravdu komplikované, tak to byly interaktivní grafy. Programoval jsem si je sám v JavaScriptu, a přestože jsem si myslel, že po těch dvou letech vím, kam sáhnout, tak mi vyladění těch dvou interaktivních grafů zabralo hodně hodin.
Chtěl jsem, aby graf nadúmrtí ukazoval více dat, než je možné dát přehledně do jednoho grafu, tak jsem si vymyslel, že to budou dva grafy, které budou vzájemně synchronizované. Vypadá to myslím pěkně, ale dalo to asi o šest hodin více práce, než jsem si původně myslel.
Změnila z vašeho pohledu covidová pandemie nějakým způsobem práci novinářů, médií nebo konkrétně právě vědeckých redaktorů, kteří se tématu často zkoušeli věnovat z odlišných úhlů než redakce běžného denního zpravodajství?
PK: První fáze – jaro 2020 – byla naprosto překotná. Nikdo nic pořádně nevěděl, mediálním prostorem lítaly šílené předpovědi. Někteří experti se zdráhali mluvit do médií a jiní naopak využívali toho, že je hlad po čemkoli, co zní trochu odborně. Postupně se začala společnost hodně polarizovat. V roce 2020 mi to ještě úplně nedocházelo, ale teď zpětně tam vidím jasné znaky hybridní války.
Myslím, že média sehrála pozitivní i negativní roli. Bylo by to na hlubší analýzu. Nejen médií, ale i čtenářů, sociálních sítí nebo komunikace státu. Pravdou ale bylo, že během let 2020 a 2021 asi všichni zažili nepříjemné probuzení. Uvědomili jsme si, že věci, které se někomu mohou zdát jasné, jsou zcela nepochopitelné nebo nepřijatelné pro někoho jiného.
Dlouho jsem si myslel, že stačí dát graf a odkaz na data a lidé hned budou vědět, která bije. Ale to je omyl. Lidé jsou velmi vynalézaví a každý si v datech najde to, co si tam najít chce. A když nenajde, vytáhne jiná data. Úloha novináře ale myslím zůstává v principu stejná. Musíme zjišťovat, jak se věci mají, a srozumitelně a důvěryhodně o tom informovat. Vysvětlit, proč jsme použili právě tato data, jak byla nasbírána, co v nich lze přečíst a co v nich naopak zachyceno není.
Co se Novinářské ceny týká, byla pro vás větším překvapením samotná nominace mezi tři nejlepší články v kategorii Inovativní online žurnalistika, nebo konečné vítězství?
PK: Přiznám se, že samotná nominace pro mne byla hlavně potvrzením, že se na Seznam Zprávách dlouhodobě snažíme články obohacovat o netradiční a nové interaktivní nástroje. Takových věcí jsme měli více, pamatuji si třeba na měření reflexů, kalkulačku antigenních testů nebo simulátor druhého kola prezidentské volby. Spíše mne překvapilo, že uspěl zrovna náš článek, který se týká covidu. Od ruské invaze na Ukrajinu se do popředí dostala jiná témata.
ML: I já si myslel, že covid už je passé. Vítězství jsem nečekal, ve finále s námi byly zajímavé projekty k tématům, která nás pálí v současnosti více než covid (inflace a bydlení). Beru to však jako ocenění dlouhodobé snahy naší rubriky přiblížit problematiku neotřele a pokud možno interaktivně, aby si ji mohli čtenáři aspoň trochu „osahat“. A v tomhle ohledu patří hlavní dík Pavlovi - jenž se o to systematicky snaží s nasazením a invencí, které mě i po těch letech, co ho znám, znovu a znovu překvapují.
