Chtěl bych fotit v Bílém domě, říká vítěz snímku měsíce v Czech Press Photo

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co je zachyceno na sérii fotek, za kterou jsi získal cenu Foto měsíce Czech Press Photo?

Série fotografií pochází z Karviné, kde ministr vnitra Vít Rakušan začal svoji štaci Debat bez cenzury. Byla to jeho první zastávka a pro nás novináře to byla velká neznámá, vůbec jsme nevěděli, co máme očekávat.

Na fotkách je zachycen průběh celé debaty, to, jak lidé konfrontují ministra a jak postupně s večerem přibývá i agresivnějšího chování. Celé to focení trvalo asi hodinu a půl a ti lidé vlastně vypadali i překvapení, že s nimi chce ministr vážně diskutovat. Bylo to dost fotogenické prostředí, plné emocí.

A navíc prostředí sídlištní hospody je pro focení velmi atraktivní. Mimochodem ta hospůdka byla super, potěšilo mě, že tam měli nakládané korbáčiky.

A emoce se, předpokládám, vždy fotí dobře…

Jasně, zrovna mě čeká něco podobného. Jsme na východě Slovenska s kolegou Filipem Harzerem. Už máme za sebou mítink Roberta Fica v Prešově, kde proběhla taková oslava Mezinárodního dne žen, a Fico spojil příjemné s užitečným. Hodina kulturního programu a půl hodiny politické agitace.

Takže na Seznam Zprávách brzy vyjde další emočně bohatá fotoreportáž?

Ano, ale tentokrát to už tak vyhrocené nebylo. Teď jsme v Banské Bystrici, kde nás čeká mítink dalšího prezidentského kandidáta a vše nasvědčuje tomu, že by to mohlo být výživné. Ale o tom se čtenáři dozvědí hlavně z reportáží Filipa Harzera.

Jaké to pro tebe je fotit obecenstvo při debatách politiků?

Jak kdy. Někdy relativně příjemné, jindy tam jde člověk s tím, že neví, jak na něj budou lidé reagovat. To byl zrovna případ toho Rakušana. Navíc šlo o region, kde novináři teď nejsou zrovna v oblibě. Nevěděli jsme tedy, jestli nedojde k nějakému konfliktu. Když je taková akce nabitá emocemi, tak je to něco, nad čím člověk přemýšlí. Důležité je, aby fotograf uměl splynout s davem.

A stalo se ti někdy, že jsi nebyl dostatečně neviditelný? Nebo že si někdo stěžoval, že nestojí o to být vyfocen?

To se mi stalo jen jednou. Myslím, že to byla jedna ze štací tour Andreje Babiše s obytňákem. V jedné moravské vesničce se proti mně někdo vyhranil, ale já nechtěl jít do konfliktu, tak jsem se stáhl a za chvíli to bylo zase v pohodě.

Jsou politická témata ta, která tě baví nejvíc?

Politické dění je super, člověk pozná zajímavá místa a momenty. Celkově je to zajímavé prostředí. Ale ještě víc mě baví téma člověk a životní prostředí. Dělal jsem třeba sérii s ornitology o kroužkování ptáků. Baví mě příroda i sociální témata, což bych zase zmínil třeba sérii o životě Ukrajinek u nás.

Máš vůbec mimo práci ještě nějaký čas a chuť vzít foťák a vyfotit něco pro radost?

Já vlastně tak nějak práci dělám i ve svém volném čase. Zabere to tolik času, že se to do pracovní doby nevejde, ať už šlo o to kroužkování ptáků nebo třeba výhledy na Prahu, kdy jsem lezl na jeřáby a fotil netradiční pohledy na Prahu. V tom chci mimochodem pokračovat i letos.

Jsou nějaká témata, která jsou pro tebe náročná na pojetí a zpracování?

Tak třeba ta Banská Bystrica, kde právě jsme. Filip Harzer dělá reportáž o tom, že odtud pochází tři prezidentští kandidáti. Ale pro mě jako fotografa je to složitější, v době naší návštěvy se tu totiž nic neděje. Je tu běžný všední den, svítí slunce, ale není tu žádná událost, nic viditelně spjatého s avizovanou reportáží. Takže horko těžko hledám aspoň nějaké politické plakáty. V takových situacích je to pro mě trochu i stres, říkám si, jak to vlastně udělám, aby to bylo pro čtenáře dost dobré.

Jakých svých fotek si nejvíc považuješ? Máš nějakou oblíbenou?

Do mých oblíbených určitě patří zmíněná série z kroužkování ptáků. Hodně mě to bavilo, kroužkovali jsme asi pět druhů ptactva všude různě na komínech, na pískovně nebo třeba na stromě. Dalo mi to asi měsíc práce. Větší projekt je i ten o Ukrajinkách, na tom jsem teď dělal asi 14 dní a bylo to zase úplně něco jiného. S každou tou ženou jsem strávil něco okolo hodiny, povídali jsme si a u toho fotili.

Některé věci zaberou hodně času na vymyšlení, třeba projekt Ukrajinek byl náročný vytvořit produkčně. S tím mi pomáhala naše produkční Markéta Susová, hledali jsme lidi, které oslovit, pak čekali, jestli se ozvou. A podstatné bylo i vymyslet, jak to pak graficky a textově urovnat do smysluplného příběhu.

Je nějaké místo, osobnost, příležitost, situace, kterou by sis rád nafotil a zatím jsi k tomu neměl šanci?

Hm, to je těžká otázka. Snů mám hodně. Teďka mi vytanul na mysl ale třeba ten, fotografovat v Bílém domě amerického prezidenta.

Co je pro vznik dobré fotky zásadního? Je vůbec důležité, jakou techniku používáš?

Technika jako taková pro výsledek důležitá není. Důležité je být ve správný čas na správném místě, předvídat, co se bude dít a jak se bude situace dál vyvíjet. Ta technika je už jenom nějakým pomocníkem, jak to zachytit. A samozřejmě čím lepší technika, o to lépe se pracuje třeba ve špatném počasí nebo za špatných světelných podmínek. Za světla dokáže dobrou fotku udělat téměř každý, ale při špatných světelných podmínkách je to horší. To je i příklad karvinské debaty, zrovna dobré světelné podmínky tam nebyly, hůře se ostřilo a snímky jsou více zrnité.

Myslíš, že to byl jeden z důvodů, proč odborná porota Czech Press Photo ocenila právě tvou sérii?

Myslím, že k ocenění přispěly tři faktory. Jednak téma hodně rezonovalo v médiích a ve společnosti. Za druhé to byla série plná emocí. Kdo se na fotky podívá, něco cítí. Líbil se mi komentář jedné paní na facebooku, která napsala, že si jednu z fotek pracovně pojmenovala „neviditelný hamburger“. Takže se rozjíždí i lidská představivost, to si také myslím, že je podstatná věc.

No a do třetice svou roli sehrálo právě světlo. Jsou tam různá bodová světla nad stoly, Rakušan má zajímavou auru okolo hlavy a půllitru. Světlo je velmi důležité. Ne nadarmo je fotografie složena z řeckých slov fotos a grafos - malování světlem.