Recyklace je lež zaplacená ropou. Výroba plastu stoupá, bude ho víc než ryb

Největší světoví producenti plastů se prezentují jako hnutí proti plastovému znečištění – jejich dary jsou ale oním pověstným „co by se za nehet vešlo.“

Trocha čísel na úvod: třicítka firem složená ze zástupců petrochemického průmyslu se v loňské iniciativě „Aliance ke zrušení plastů“ zavázala dát jednu miliardu dolarů na boj s plasty. Vysoká částka však poněkud pobledne, když se vedle ní postaví čistý zisk pouhé desítky největších petrofirem – vydělaly 87 miliard dolarů.

Únorová zpráva americké konzultační firmy Grand View Research uvádí, že výrobci umělých hmot, tedy zpracovatelé ropy a zemního plynu, každou sekundu vyrobí na 12 tun plastů. Dále také rozšiřují výrobu a počítají s dalším růstem. Trochu paradoxně i proto, že plasty nahrazují jiné materiály například v automobilovém průmyslu. Výzkumníci z Grand View Research vypočítali, že loňská hodnota trhu s plasty činila závratných 568,7 miliardy dolarů a do roku 2027 má vzrůst o další třetinu.

„Za posledních 15 let jsme byli svědky produkce plastů v takovém měřítku, jako tomu za lidskou historii ještě nebylo. Předpokládá se, že do roku 2050 se toto množství ještě ztrojnásobí,“ píše list France 24.

Celosvětová produkce plastů se jenom za poslední dekádu k roku 2018, z něhož má Evropská unie poslední údaje, zvýšila bezmála o polovinu na 359 milionů tun ročně. Mezi výrobci vede s podílem 51 procent Asie, následují Spojené státy s Kanadou a Mexikem (NAFTA), a Evropa s podíly 18 a 17 procent. Aktuální odhady už hovoří o 380 milionech tun plastů, alespoň to vyplývá ze studií Oxfordské univerzity.

Obrovská čísla však naneštěstí nejdou ruku v ruce s údaji o recyklaci. Skutečně se totiž vytřídilo asi jen devět procent toho, co se kdy vyrobilo – zbytek skončil na skládkách a v přírodě. Zlomek počítá s celkovou produkcí mezi lety 1950 a 2015 v množství 8,3 miliardy tun plastů. S číslem přišla první globální studie o osudu plastového odpadu zveřejněná předloni odborným časopisem Science Advances.

Podle zprávy britské neziskové organizace Ellen MacArthur Foundation končí třeba v mořích každý rok nejméně osm milionů tun plastů. „Pouze“ s tímto množstvím nicméně počítala v roce 2016, kdy ho přirovnala k pověstnému „jednomu nákladnímu autu s odpadem za minutu“. Pakliže se ve výrobě a používání nic nezmění, odhaduje, že „v roce 2030 to budou dva za minutu a v roce 2050 i tři za minutu“.

Podle dat neziskovky bude při této rostoucí tendenci do třiceti let v oceánech na váhu více plastů než ryb. Do roku 2025 to má být ještě v poměru 1 : 3, v roce 2050 už ale 850 až 950 milionů tun plastového odpadu na 812 až 899 milionů tun ryb.

Britská studie zveřejněná před čtyřmi roky na Světovém ekonomickém fóru v Davosu rovněž odhadla už existující „masu“ plastů ve světových mořských vodách na 150 milionů tun.

Na plastech však nevydělávají jen petrochemické firmy, které je vyrábějí. Velký byznys představuje také recyklování. A ani tady rozhodně nejde jen o „andělské“ firmy. Ze zmíněné necelé desetiny plastů, která se skutečně dostala k recyklaci, se v záležitosti na výši produkce může podstatná část z množství okolo dvaceti až bezmála čtyřiceti milionů tun ročně v jejich rukách „ztrácet“ na i skládky, do spaloven nebo velkých sladkovodních toků, moří a oceánů.

Známá nevládní environmentální organizace dodává jako poslední příklad třeba Itálii. Investigativní práce redaktorů z Greenpeace odhalila, že polovina z 2 880 tun plastového odpadu, který země exportovala loni mezi lednem a říjnem k recyklování do Malajsie, skončila u nelegálně operujících společností. Ty s nimi nakládají výše zmíněnými způsoby, jelikož na jejich zpracování nemají potřebné kapacity, dodal minulý týden list The Guardian.

Ani v oficiálních malajsijských třídírnách s plasty z jiných zemí ale nenakládají jinak. Podle britského deníku se skutečně recykluje pouze 20 nebo 30 procent.

Ke zpracování totiž často dochází kvůli úsporám v takovýchto zemích s nižším standardem ekologických norem. Vytříděné PET lahve se tak nemusejí proměnit ve flísovou mikinu, ale mohou skončit právě třeba v peci, čímž působí rozsáhlé škody. Není náhodou, že řada států přijímajících plastový odpad patří mezi propadlíky v kategoriích, jako jsou kvalita ovzduší nebo čistota jimi protékajících řek a přilehlých pobřeží.

Výrazně tomu přispívá také další ze lží a polopravd: z celkových sedmi existujících recyklačních symbolů jsou funkční pouze tři. Ve skutečnosti lze jistě recyklovat jenom produkty označené ochranou nálepkou č. 1, 2 a 6 – ty jsou totiž bez příměsí. Škálu „zeleného“ označení původně v roce 1988 přinesla Asociace plastového průmyslu (dříve SPI, nyní PLASTICS).

Kalifornské vládní Oddělení recyklace a obnovy zdrojů (CalRecycle.ca.gov) přitom ve svých stanovách připomíná a uvádí: „tyto značky neznamenají, že obal je vyrobený z recyklovatelného plastu, a tudíž se může vrátit do oběhu. Pouze napovídají, z jakého typu hmoty byl vytvořený, takže pomáhají odlišit ty, které se dají znovu použít.“ Jako „obvykle nerecyklované“ popisuje č. 3, 4, 5 a 7.

Opětovné zpracování výrobků s označením č. 5 se ve světě nicméně liší. Podle serveru Balance se „polypropylen recykluje výjimečně“. Zatímco ale třeba v USA se na něj stále ještě hledí jako na materiál nevratný do oběhu, v Česku se firmy vykupující i tyto plastové produkty najdou.

Server Politico nebo některé z amerických deníků přitom na přelomu měsíce připomínaly, že PLASTICS v soudních sporech stála a pořád „lobbuje“ na straně petrochemických firem nebo i svazů maloobchodníků. Advokáti takto složené opozice už napříč státy USA několikrát dokázali právní kličkou zrušit zákaz jednorázových plastů – jako v pravém srdci Texasu, kde současně sídlí třeba druhá největší petrofirma ExxonMobil.

Recyklační byznys ale i navzdory nelegálním činnostem, neekologickému jednání i z půlky nefunkčním ochranným značkám stále strmě roste. Podle analýzy Reports and Data byla předloňská hodnota trhu s recyklovaným plastem 40,2 miliardy dolarů a do šesti let se má zvýšit o 55 procent na 66,7 miliardy.

O původu jedné z prvních reklam budících ve spotřebitelích „falešný pocit bezpečí“ díky recyklování, vlivu PLASTICS, svazu maloobchodníků nebo petrochemických firem na soudní spory, zákazy jednorázových obalů ve světě nebo chodu a byznysu třídíren v „odpadkových zemích světa“ připravujeme další texty.