Ráno před snídaní jsem dokázal vsadit 80 tisíc, říká gambler

Jak sám říká, nyní ho dohání černá minulost. Dohromady vsázel osm let, až to došlo do fáze, kdy páchal podvody a zatáhl do toho i své rodiče. V tu chvíli mu došlo, že dělá něco špatného. Nějakou dobu ale trvalo, než si uvědomil, že je opravdu závislý.

„Teď v současné chvíli jsem si jistý, že už nikdy nechci vsázet, ale už jsem tu nutkavou potřebu zažil, takže vím, že to může přijít kdykoliv. Po tom léčení mám ale pocit, že to zvládnu,“ říká Milan, který je už půl roku venku z psychiatrické léčebny, která se věnuje hráčům, kteří se stali závislí na hazardu.

„Mám největší strach z toho zařadit se do normálního života,“ přiznává. Momentálně dluží 1 199 000 korun v insolvenčním řízení a rodině dluží 330 tisíc. Závislost ho dohnala do bodu, kdy falšoval údaje pro nebankovní společnosti, aby mu půjčily. Dokonce si zvládl půjčit i na svoje rodiče, kteří o ničem nevěděli. Vše jen proto, aby uhradil nejhorší dluhy a mohl vsázet dál. Svého času měl až 28 věřitelů.

„Neznal jsem hodnotu peněz. Byl jsem schopný ráno před snídaní vsadit 80 tisíc,“ popisuje Milan. Vsázel už od 16 let a postupně to gradovalo. Když na to rodina přišla, byla v šoku. „Rodinu to strašně narušilo. Už dva roky žiju v permanentním strachu, že se začne chovat jinak,“ říká Milanova maminka.

Měl štěstí. Když potřeboval, pomohla mu právě rodina. Ne každý však takové štěstí má. Milan se rozhodl sdílet svůj příběh, aby dal naději hráčům, kteří netuší, jak se ze závislosti a dluhů dostat ven.

„I kdyby ten můj příběh měl pomoct jen jednomu člověku, tak bych chtěl tímto ukázat, že cesta z toho ven je a není to beznadějné,“ říká poté, co Seznam Zprávám odvyprávěl svůj příběh se šťastným koncem.

„Začal jsem už v 16 letech a jednalo se hlavně o desetikorunové sázky,“ začíná své vyprávění Milan. Hodně sledoval sport a jak sám uvádí, je sportovcem tělem i duší. „Myslel jsem si, jak tomu rozumím,“ vzpomíná. Sázel na pobočce načerno.

„Když mi bylo 18 let, začal jsem sázet přes online konto, tedy sázení přes internet,“ pokračuje ve svém příběhu. Postupně se jeho sázky začaly zvyšovat na stokoruny až tisícikoruny. „Když jsem skončil ve škole a začal jsem chodit do zaměstnání, tak jsem začal sázet peníze z výplaty,“ říká Milan. Nějakou dobu se to podle něj táhlo, až začal prohrávat celou svou výplatu.

„Začal jsem si půjčovat,“ popisuje další krok. „Nejdříve to byly bankovní půjčky a když už mi nepůjčili v bance, tak i nebankovní. Až jsem se dostal do takové dluhové spirály, z které nebylo cesty ven. Platil jsem půjčku půjčkou,“ vysvětluje. Když nějaké peníze vyhrál v sázení, okamžitě uhradil nějakou půjčku a vzápětí si půjčil další peníze.

„Takhle to šlo dokola a dluh se mi navyšoval. Došlo to až na dva miliony korun a nebylo z toho ven. Sázel jsem tedy dál a šlo už i o sta tisícové částky,“ pokračuje. „Měl jsem 28 věřitelů.“

Závislost na sázení se Milanovi dařilo před svým okolím tutlat. Dokonce tvrdí, že ani jeho rodiče neměli tušení, co se děje, i přesto, že s nimi Milan bydlel.

„Vždycky jsem nějaké peníze sehnal. Opravdu to nikdo nepoznal,“ říká. Nevěděli to ani Milanovi kamarádi. „To vlastně na tom bylo to nejtěžší,“ přiznává Milan. „Nikdo to nevěděl a člověk opravdu neví, co má dělat, když má dluh přes milion korun. To je pro člověka naprosto nemyslitelné, aby za někým přišel a přiznal, že je v takovém maléru,“ říká.

Stále si ale neuvědomoval, že dělá něco špatného. „Věděl jsem, že mám nějaký dluh a že to není v pořádku. V tu chvíli ale moje finanční gramotnost byla nulová. Dokázal jsem vsázet od rána do večera. Neznal jsem hodnotu peněz. Byl jsem schopný ráno před snídaní vsadit 80 tisíc,“ pokračuje Milan.

„Říkal jsem si, že všichni mají nějaký dluh v dnešní době,“ utěšoval se. Byl schopen vsázet obrovské částky, takže mu podle jeho slov ani nedocházelo, že vlastně ty peníze nemá. Sázení mu pokřivilo pohled na peníze a jejich hodnotu.

Hranice, kdy mu došlo, že to, co dělá není správné, přišla, až když si na své rodiče vypůjčil peníze. „Ofotil jsem jim občanský průkaz a z těch nebankovních společností jsem z nich vylákal asi 200 tisíc podvodem,“ přiznává.

„To byla taková hranice, kdy jsem si řekl, že už to není v pořádku, protože jsem je do toho zatáhl a nezvládal jsem splácet ani ty peníze půjčené na ně,“ říká Milan.

„Dokonce jsem doma sebral dvacet tisíc,“ pokračuje Milan ve výčtu věcí, které ho závislost na hazardu donutila udělat. „U nebankovních společností jsem i falšoval některé údaje, jako je bankovní výpis. Přepisoval jsem své příjmy, aby mi ty peníze půjčili. Dopouštěl jsem se úvěrových podvodů,“ vysvětluje Milan.

Podvody dělal na úplném konci, kdy už nevěděl, kde jinde by peníze sehnal.

„V září to bude dva roky, co se na to v rodině přišlo,“ vzpomíná Milan. Bylo to těsně po tom, co z domova sebral 20 tisíc. Přišlo se na to, že peníze chybí. „Začal jsem lhát a vymýšlet si, co se s tím stalo, až to prostě prasklo,“ vypráví Milan.

„Zjistili jsme, že nám doma chybí eura. Našla jsem je u Milana v kalhotech, když jsem je šla prát,“ popisuje jeho maminka, která tvrdí, že už nějakou dobu tušila, že se něco se synem děje. „Když jsme ho s tím konfrontovali, tak si začal vymýšlet a lhal. Protože gambleři lžou,“ řekla. Psycholog jí pak poradil, že na syna musí zatlačit. Našla tak v jeho mobilu, že si vypůjčil spoustu peněz.

Rodina byla podle Milana v šoku a nevěděla, co má v tu chvíli dělat. Následně se dostali k advokátce, která rodičům poradila, že není jiného východiska, než jít do insolvenčního řízení. I přesto, že peníze byly napůjčované na Milana, měl trvalé bydliště u svých rodičů a mohl tak přijít exekutor, který by jim všechen majetek zabavil.

„Měli jsme i chvíli, že jsme říkali, že ho vyhodíme z domova a necháme ho být,“ říká maminka Milana roztřeseným hlasem. „Ale kdybychom ho v tom nechali, tak už nikdy v životě ty dluhy nesplatí,“ pokračuje.

„Zklidnilo se to, až když jsem se dostal do insolvence a přestaly chodit ty vyzývací dopisy, ať uhradím tolik a tolik, nebo že to dají exekutorovi,“ vysvětluje dál Milan.

Rodičům pak slíbil, že už vsázet nebude a docházel k psychologovi. „Nevydržel jsem to,“ přiznává. Porušil slib dvakrát a prohrál dalších 200 tisíc. „Myslel jsem si, že závislej nejsem. Nějakou dobu jsem to vydržel, ale pak mi z ničeho nic v hlavě přeskočilo, že bych si mohl zkusit vsadit,“ popisuje Milan.

Rodičům došlo, že není jiného východiska než se jít léčit.

„Ze dne na den jsme ho sbalili a odvezli jsme ho do léčebny,“ popisuje maminka Milana. I když se mu nejdřív nechtělo. To, že je závislý, si ale podle ní uvědomil právě až v léčebně.

„Na tři měsíce jsem byl od těchto věcí naprosto izolovaný. Postupně jsem si začal uvědomovat, co jsem všechno způsobil,“ vypráví Milan. V léčebně měl určitý obnos peněz, který mohl utratit. „Vrátilo mě to do reality,“ přiznává. Přestával tak postupně cítit potřebu jít si vsadit.

Když léčebnu opustil, minulost se ale ozvala. „Měl jsem velký problém najít si práci,“ říká Milan. V době, kdy nastupoval do léčebny, mu končila pracovní smlouva v práci. Smlouvu mu už neprodloužili, protože měli kvůli covidu v plánu redukovat pracovní místa. A protože byl Milan tři měsíce na neschopence a léčil se z gamblerství, rozhodli se, že to bude právě on, kdo nenastoupí.

„Byl jsem pak na spoustě pracovních pohovorů. Když už to vypadalo, že by si mě i vybrali, tak mi na poslední chvíli zavolali, že si to rozmysleli, protože účetní prověřovala insolvenční rejstříky,“ vypráví Milan. Takhle se mu to stalo asi třikrát, až nakonec odešel dělat méně kvalifikovanou práci, kde podle jeho slov, bylo několik lidí v insolvenčním řízení. Poté, co z výplaty odvedl částku za dluhy a insolvenci, mu zbylo 800 korun.

Proto se rozhodl, že půjde pracovat do Německa, kde by si mohl vydělat více peněz. Když už tam skoro měl jet, zavřely se hranice kvůli pandemii koronaviru. Hledal si tak opět nějakou práci v ČR, až se nakonec zadařilo a dostal se na odbornější pozici, kterou již v minulosti vykonával.

„Řekl jsem jim popravdě, že jsem v insolvenčním řízení, že dlužím tolik a tolik a že potřebuji pracovat,“ vypráví Milan. Na nic jiného se prý neptali a zaměstnali ho. „Byla to ale příležitost až na desátý pokus,“ řekl.

Insolvenci by mohl Milan podle svých slov doplatit do pár let. I když ještě po doplacení bude dva roky zapsán v insolvenčním rejstříku.

„Znám spoustu lidí ze svého okolí, kteří žijí dvojí život. Navenek vypadají úplně v pohodě, ale ve skutečnosti dluží miliony korun,“ vysvětluje Milan, že do závislosti na hraní se může dostat snad každý.

„Když se řekne gambler, tak si každý představí člověka v podnapilém stavu, který hází všechny peníze, co má, do automatu. V online prostředí je ale těchto problémů spousta. Sám jsem to viděl v té léčebně. Jsou tam různí lidé různého vzdělání. Zažil jsem i vysokoškolského učitele, který se s tím léčil,“ vypráví.

„Mám největší strach z toho zařadit se do normálního života,“ přiznává Milan. „Kdybych si měl například najít partnerku a vysvětlovat jí, že mám dluhy a že to musím splácet, tak to není nic příjemného,“ přiznává svou obavu. A dotýká se ho i jakákoliv zmínka o gamblerech. Uvědomuje si, že je to nálepka, se kterou není lehké ve společnosti žít.

Jméno dotyčného bylo pro větší anonymitu změněno.