Článek
Po téměř dvou měsících se k americkému Nejvyššího soudu vrátila Ruth Bader Ginsburgová. 85letá soudkyně musela kvůli rakovině plic podstoupit operaci a dlouho se nevědělo, zda bude schopná svou funkci vykonávat i nadále. Mnohým Američanům se tak díky zprávě, že se křehká soudkyně dostavila k soudnímu slyšení a navíc přišla i odešla bez jakékoliv asistence, ulevilo.
Zdraví Ginsburgové je pro významnou část americké společnosti otázkou číslo jedna. Jedním z důvodů je bezpochyby to, že je velmi výraznou postavou amerického Nejvyššího soudu a že desítky let bojovala za práva žen. Stala se ikonou ještě předtím, než zahájila kariéru soudkyně. Na soudkyni Nejvyššího soudu ji nominoval v roce 1993 tehdejší prezident Bill Clinton.
Dnes je Ginsburgová jednou ze tří žen zasedajících u Nejvyššího soudu, kde zastupuje liberální křídlo. To má politicky blízko k demokratům. Naopak konzervativní křídlo Nejvyššího soudu konvenuje s republikány. A zde přichází další důvod, proč se Ginsburgová v posledních letech stala ještě významnější osobností.
Konzervativní křídlo má totiž u Nejvyššího soudu převahu. Svou roli v tom sehrál prezident Donald Trump, který už za své období v prezidentském křesle do čela Nejvyššího soudu jmenoval dva muže-konzervativce. Jedním z nich je Neil Gorsuch, druhým pak ze znásilnění nařčený Brett Kavanaugh.
Ginsburgová, zastánkyně liberálních hodnot, ženských práv a volnějšího výkladu ústavy, tak v prostředí Nejvyššího soudu představuje ostrůvek odboje, který se brzy může nebezpečně zmenšit.
Už několikrát ji zasáhla rakovina. V listopadu navíc byla hospitalizována poté, co si při pádu v kanceláři zlomila několik žeber. Figurovala tehdy v titulcích všech amerických médií a lidé na Twitteru v nadsázce nabízeli svá vlastní žebra, jen aby letité soudkyni ulevili.
Pokud se místo Ginsburgové uvolní, Trump si bude moci zvolit už třetího z celkem devíti „mocných“ soudců. I přes úctyhodnou fyzičku a přísný denní režim nelze popřít ani ignorovat fakt, že Ginsburgová ve svém věku nezadržitelně chřadne. Přesto prohlašuje, že svou funkci hodlá vykonávat ještě dalších pět let. Není přitom jediným člověkem, který v křesle soudce Nejvyššího soudu překonával limity vlastního zdraví.
Například soudce William Rehnquist, kterého do úřadu jmenoval prezident Richard Nixon v roce 1971 a kterého prezident Ronald Reagan o 15 let později povýšil na předsedu soudního sboru, trpěl v době výkonu své funkce halucinacemi.
Podle vyšetřovatelů FBI si vytvořil závislost na prášcích na spaní. Ty mu měly pomáhat poté, co prodělal operaci zad a trpěl bolestmi. Postupně si však navyšoval dávky léku, a to až na trojnásobek běžného množství. V roce 1981 – tedy ještě před zmíněným povýšením – byl kvůli své závislosti hospitalizován.
Vysazení prášků mu podle zprávy FBI přivodilo halucinogenní stavy – myslel si například, že proti němu agenti CIA kují pikle. Z nemocnice, kde se léčil, se navíc pouze v pyžamu snažil utéct. Rehnquist přesto byl členem Nejvyššího soudu až do roku 2005, kdy zemřel.
Ne vždy stála za indispozicí soudců závislost – například v případě soudce Williama O. Douglase šlo o mrtvici. Ta ho natolik poškodila, že se jeho kolegové rozhodli odložit jakákoliv jednání, ve kterých by Douglasův hlas reálně mohl něco změnit.
Nervové kolapsy, závislost na drogách, senilita
Pochybnosti byly v minulosti i o příčetnosti řady dalších soudců. Americký server Politico přišel s bezmála desítkou konkrétních jmen – a to navzdory tomu, že si tato instituce přísně chrání „soukromí“. Jen málokterá informace týkající se duševního nebo fyzického zdraví členů Nejvyššího soudu opustí jeho zdi. Výčet serveru Politico přitom zahrnuje případy závislosti na drogách, opakované nervové kolapsy nebo třeba „diagnostikované šílenství“.
Ač to tak možná z předchozích odstavců nepůsobí, soudci ústavního soudu mohou sami rezignovat. V „důchodu“ poté pobírají rentu ve výši svého dosavadního platu. Finančně si tudíž nijak nepohorší. Proč tedy ve své funkci zůstávají i navzdory duševním a fyzickým komplikacím?
„Jde o naprosto výjimečné právníky, intelektuální hvězdy, které se dostali tam, kam se dostali, protože celý život tvrdě pracovali a byli naprosto výjimeční, aktivní a tak dále. Tudíž je to možná skutečně baví a myslí si, že slouží společnosti. To je ta pozitivní motivace. No a pak je ta strategická – někteří soudci sami přiznají, že neodejdou, dokud jejich nástupce bude jmenovat ten či onen prezident. Protože vědí, že by to zvrátilo fungování nebo směřování soudu a třeba by to mohlo popřít všechno, pro co oni řadu let pracovali,“ tvrdí Ladislav Vyhnánek z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Dodává, že přesně to je případ Ginsburgové.
Jak zamezit tomu, aby Nejvyšší soud netvořili staří a nemocní lidé?
V minulosti se diskutovalo o mnoha řešeních. Ta nejskloňovanější zněla takto: soudci by neměli být voleni na dobu neurčitou, ale na předem uzavřené období, přičemž nejčastěji navrhované období bylo 18 let, nebo by měla vzniknout speciální komise, která by na soudce dohlížela, a v případě jejich neschopnosti vykonávat funkci by měla pravomoc je odvolat.
Obě varianty ale provází komplikace. Soudce, který ví, že se o své místo nebude muset ucházet znovu, je totiž ušetřen významného tlaku. „Obecně je výhoda ve jmenování na dobu neurčitou, to znamená, že nemáte nějaký mandát – typicky třeba u českého ústavního soudu je opravdu špatná úprava, a sice, že soudci mají mandát na 10 let a potom mohou být znovu jmenováni. To znamená, že ke konci svého prvního mandátu třeba můžou mít motivaci se zavděčit prezidentovi nebo Senátu. Jmenování na dobu neurčitou je tudíž určitě velká záruka nezávislosti,“ říká Ladislav Vyhnánek.
Další výhody ale doživotní jmenování podle Vyhnánka nepřináší. Řešením by mohlo být obecně platné stanovení věkové hranice. „Pokud totiž víte, že v určitém věku tak či tak odejdete, tak budete stejně nezávislá, jako když víte, že skončíte jenom v případě smrti nebo vlastní rezignace. Naopak doživotní mandát dává prostor pro různé machinace – někteří soudci rezignují brzo, jiní se naopak funkce drží zuby nehty,“ vysvětluje Vyhnánek.
Prostor pro machinace by se otevřel i pokud by vznikla dozorčí komise. Její členové by mohli čelit nejrůznějším tlakům – ze strany prezidenta, jeho vlády, parlamentu nebo třeba vlastní ideologie.
„Nicméně si nemyslím, že americký Nejvyšší soud v tomhle ohledu čekají nějaké změny. Má tak dlouhou tradici, že by se musela objevit nějaká strašně silná motivace, aby něco takového prolomili,“ uzavírá Vyhnánek. Výrazné změny tedy americký Nejvyšší soud zřejmě nečekají. Odpůrcům Donalda Trumpa tak nezbývá než doufat, že Ruth Bader Ginsburgová své křeslo jen tak neuvolní.
