Psycholožka: Řešila jsem nelegální přechod přes hranice i stěhování do garáže

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Bylo vám osobně během koronavirové krize někdy úzko?

Určitě, nějakým způsobem se úzkost mírně zvýšila celorepublikově. Minimálně to, co jsme nevnímali, bylo podprahové.

Náporu na naši psychiku bylo velké množství. Jednak izolace od ostatních, karanténa, také finanční nejistota, strach z nákazy nebo uvěznění v nefunkčním vztahu. Co nejčastěji trápilo vaše pacienty?

Vyjmenovala jste všechno, s čím jsem se setkala u svých klientů. Rozdělila bych je tak na 3 kategorie. Jedna kategorie si tak jako libovala v daném období, že si opravdu může užívat funkční vztahy a má čas chvilku odpočívat. Druhá kategorie byla nevrlá, že nemůže dělat věci, které jsou obvyklé, na které jsou klienti zvyklí, které obvykle rádi dělají. A třetí kategorie byla vygradovaná, komplikovaná a mimořádně náročná.

Lze říci, která kategorie měla největší zastoupení?

Já jsem to nepočítala statisticky, ale troufla bych si říct, že to bylo tak 1:1:1, úplně vyváženě. A ještě bych k tomu poznačila, co mě jako odborníka překvapilo, že pro klienty, kteří se dlouhodobě léčí s úzkostí, to vůbec nemuselo znamenat, že by se u nich úzkost aktuálně znásobila. Úzkost obvykle nasedá na určitou oblast a tato oblast mohla být v jiném spektru pro jiné lidi, takže i úzkostní lidé mohli být spokojení. A u lidí, kteří úzkost ve svých diagnózách a ve svých osobnostních charakteristikách mají, tak pokud se jim například velmi zkomplikoval už původně trochu nefunkční vztah, tak tam to samozřejmě naskočilo všechno dohromady.

Jak se proměnila vaše práce jako psycholožky, protože lidé měli zůstat doma a mohli se stýkat jenom s těmi, se kterými sdílejí domácnost.

Proměnila se výrazně. Všichni jsme museli zkoušet nové postupy. Já celoživotně odmítám telefonické konzultace, protože pro odborníka jsou v podstatě významně náročnější, jsou tam momenty, které se dají přehlédnout, je to vlastně mnohonásobně pracnější práce. Ale v téhle situaci nešlo dělat nic jiného. My jsme dostali různé nabídky web hovorů zabezpečených GDPR u psychologa. U klientů, které znám, není za každou cenu nutné, abychom se u toho viděli, kromě toho ani to někde nebylo možné, protože lidé třeba sdílí domácnosti ve čtyřech a nechtějí, aby zbývající členové domácnosti daný hovor slyšeli, což v paneláku je poněkud komplikované. Takže se mnou třeba šli na procházku nebo si se mnou sedli do auta a tam v ten okamžik nemohli mít notebook, takže jsme zůstali u standardních telefonických hovorů.

Našla byste na tom i něco pozitivního? Třeba že v tom domácím prostředí se naopak mohli více uvolnit?

To nevím, k tomu bych se nedokázala vyjádřit. Ale pozitivního jsem na tom určitě něco našla, zaprvé mě samotnou nesmírně překvapilo, jak výborně to funguje. Samozřejmě spousta lidí odjela z Prahy, to znamená, že by na osobní konzultaci ani dorazit nemohli, ale takhle jsme mohli být dál v telefonickém kontaktu. A to i u té kategorie klientů, o které jsem mluvila, že byli vlastně spokojení, ti nepotřebovali nic konkrétního se mnou v podstatě v tu chvilku řešit. Ale opakovaně se ozývali, že jsou strašně rádi, že standardně pokračuje něco, na co jsou zvyklí, že vědí, že se jednou týdně uslyšíme, a je to pro ně taková jistota, i když teď zrovna aktuálně nepotřebují řešit nic mimořádného, co by se v jejich životě dělo.

Řešila jste i nějaké neobvyklé, možná třeba i úsměvné problémy?

Úsměvné v mém oboru bohužel skoro vůbec. Ale neobvyklé hodně. Měla jsem tam jeden nelegální přechod hranic z důvodu porozchodového zoufalství a jeden rozjetý alkoholový příběh, který asi nebude už končit dobře.

Co vzbuzovalo v lidech úzkost, byl určitě koronavirus jako takový. Jednak se lidé báli, že nakazí sami sebe nebo že nakazí své blízké. Nemůže se stát, že nebudeme myslet v době, kdy se informace na nás hrnou ze všech stran, na nic jiného?

Jsou lidé, kteří to tak bagatelizují, protože buď jsou takoví povahově, nebo je to natolik zatěžuje, že to potřebují schválně zlehčit, aby to pro ně bylo snazší. Tak ti neznásobují ten problém. Pak jsou lidé, kteří jdou tou střední cestou, staví se k tomu rozumně, dodržují základní věci tak, jak je to moudré, a zároveň se úplně neizolují. Pak jsou samozřejmě lidé, u kterých přetrvává, že mají obavu kontaktovat se třeba s kolegy v práci, například pracoviště open space je komplikovaná záležitost a lidé se pomalu vrací do open spaců. A ano, můžou si tam vzít respirátor, ale 8 hodin denně sedět v respirátoru je zaprvé náročné, špatně se v tom dýchá, a zadruhé, když v ten okamžik ostatní kolegové nemají respirátor, a někdy dokonce i zlehčují nošení roušky, tak v ten okamžik se člověk sociálně izoluje. A to je těžké.

A jak to pak řešit? Protože s tím se asi každý postupně setká, jak se budeme vracet na svá pracoviště, že ne každý pravidla bude striktně dodržovat, ať už z jakýchkoliv důvodů. Jak má člověk myslet na práci a ne na to, že je v rizikovém prostředí?

To je příběh, který mně zrovna jedna konkrétní klientka nabídla, tam jsme to řešily v tom směru, aby neměla problém to sdělit ostatním, že prostě má větší strach než oni. To, že má někdo větší strach nebo menší strach, není špatně. Každý má tak trochu jinou míru emocionality a v momentě, kdy se budu někde za rohem snažit dělat jako že nic, tak mi bude hůř. Kdežto, když kolegům řeknu: Hele, já s vámi hrozně chci být, ale fakt se bojím, tak si ten respirátor nechám, ale chci být mezi vámi, ano? Tak už je to o dohodě, už je to o komunikaci a už se míň izoluje a už tam je pravděpodobnější vzájemné pochopení. Ale tu míru přístupu k tomu máme každý jinou a přitom se budeme samozřejmě setkávat.

To znamená nebát se formulovat své požadavky, své obavy.

Určitě. Ta komunikace, myslím, teď bude úplně nejdůležitější, co tady nastoupí. Dám i opačný příběh, mám jiného klienta, který naopak považuje za znak důvěry, když při osobním jednání oba dva sundají roušku. Ano, určitě, může to tak být, ale je potřeba to pojmenovat, protože pokud jedná, že to je jako symbol výrazu důvěry, že sundá roušku, tak druhý to může vnímat jako symbol neúcty. Takže je potřeba si o tom promluvit. Pokud se ti dva lidé takhle domluví a dodrží minimálně to, že si nesednou takzvaně hlavu na hlavu, tak pak ano. Takže bych viděla, že v současné době je to hlavně o komunikaci.

Právě koronavirová krize prozkoušela naši komunikaci, jak mezi lidmi v práci, tak také v jedné domácnosti. Mluvilo se o tom, že je to velký test pro vztahy, které procházejí krizí, nebo že může růst domácí násilí, které zůstává skryté za dveřmi karantény.

Já, když vezmu v úvahu svoje klienty, jak jsem měla ty 3 kategorie, tak mám tam spoustu vztahů, kde si to moc hezky užili a hezky spolu spolupracovali a i těm nastaly momenty, kdy si lezli na nervy, že si muž vlez do garáže, žena na zahradu nebo odjela na chvilku nakoupit a tak, aby si jako tak oddychli. A zároveň tam bohužel mám příběhy, kdy dlouhodobě neřešené vztahové problémy vyeskalovaly stěhováním do garáže, do komory, k sousedce apod. A tyhle příběhy pravděpodobně skončí rozvodem, který ta situace možná uspíšila.

Ještě pojďme probrat jednu věc. A to je finanční stránka. Řada lidí přišla o práci nebo se jim krátí příjmy, jak tohle útočí na naši psychiku a jak se s tím vyrovnat?

Špatně. Je to strašně různorodé právě proto, že u některých lidí to tak je a u některých to tak není. Obvykle, když máme nějakou komplikovanou situaci, tak se porovnáváme s normou a podle toho se cítíme. Normou pro nás jsou vrstevníci v našem teritoriu, když se porozhlédnu a zjistím, že moji stejně staří sousedi jsou na tom stejně, tak to může jít lépe. Ale pokud zjistím, že sousedi všichni práci mají, kdežto náš podnik zkrachoval, já práci nemám a nemám výhled, že ji získám, tak se cítím mnohem hůř, než když bychom na tom byli všichni stejně. A bohužel mám příběhy v rodinách, kdy zrovna ten pán, co nám začal pít a už asi bude pít, protože už to měl ve své historii, tak přišel o práci - a to je určitě spouštěč. Mám tam profese, které jsou takové ty opomenutelné. Jde o to, že v momentě, kdy ekonomicky potřebujeme pokrýt základní potřeby, tak na ty nadstandardní není. Takže sektor nadstandardních služeb může být do budoucna ohrožený, ti lidé mají obavy o své budoucí zakázky, byť aktuálně jim je dobře.

Pojďme dát na závěr nějakou obecnou radu, jak lidé by měli obrnit svoji psychiku, jak se říká zapřít se a vydržet?

Snad, co by mohlo všem pomoct trochu usnadnit tu situaci, je držet se té rady TADY A TEĎ, to znamená dneska řeším to, co řeším dneska. A jestli za rok nebude moje firma mít zakázky, tak to budu muset samozřejmě řešit, ale když se tím budu dneska stresovat, tak budu v takovém psychickém rozložení, že to za rok nebudu schopen řešit. Samozřejmě u podnikatelů nejde úplně se nedívat dopředu, ale moudré je skutečně prožívat to, co se děje dneska, jak se cítím dneska, jak mi dneska je a co pro to dneska můžu dělat. A to, co mi nevychází, s kým, s čím si nevím rady, tak to je ta otevřená komunikace, sdělím to. Mám trápení s tím a s tím a nevím si s tím rady. A nemusím hned najít řešení, jenom to někomu vyjádřím, že to tak je. To samo od sebe uleví. A to řešení se časem třeba najde i samo. Nebo se ta situace úplně upraví tak, že bude potřeba řešit něco jiného. Takže já bych úplně nejobecněji použila variantu: Tady, teď, dneska. Jak mi je dneska. Pokud mi dneska je smutno nebo těžko, tak s tím dneska něco dělám. Jestli mi je dneska fajn, tak skvělé, tak si to řeknu nahlas. Aby mi bylo opravdu hezky.