Jak zvládat vládní chaos? Může pomoci i trik z Bohnic, radí psycholog

Popírání pandemie nebo jen vládních nařízení je přirozená reakce na úzkost, kterou v nás vyvolává nejistota. Tu navíc umocňuje způsob, jak nám jsou opatření servírována. O to víc se může řada lidí přiklonit ke konspiračním teoriím, vysvětluje profesor Jiří Šípek. „Konspirace vám totiž, byť na přechodnou dobu, poskytuje jakousi pseudojistotu. Že jste konečně pochopili, co se děje. Nebo také někoho, na kom si můžete vylít zlost, že za to může,“ doplňuje.

Jak správně s konspiracemi bojovat? Jak sebe udržet v psychické rovnováze? Jak mluvit o pandemii s dětmi? I o tom psycholog z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy promluvil v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vláda nás v posledních týdnech udržuje neustále ve střehu. Ohlašuje opatření, která mají trvat 14 dní nebo teď tři týdny, a pak za dva dny vyhlásí nová. Co to dělá s psychikou?

Jako každá nečekaná a relativně v krátké době změněná informace nás zneklidní. Ať jsme malí, nebo velcí, neboli děti, či dospělí. Protože potřebujeme mít jistotu.

V životě se s tímhle setkáváme i v jiných situacích, ať už jde o partnerský život, práci, nebo společenský život v nějakých organizacích. Ale nebývá to tak dramatické. Tedy pokud se partnerka nerozhodne, že se mnou nechce být.

Jaké to má důsledky?

Nejistota se prožívá v podobě úzkosti. Někdo ji snáší lépe, někdo hůře. Takže jsou lidé, kteří to odmávnou s tím, že „už nevědí coby“, zabručí, pocítí určitý diskomfort, ale nijak zásadně se tím nenechají rozhodit. A na druhé straně je skupina, která to prožije velmi silně. A já se setkávám spíše s tou druhou, která je velmi úzkostná a každé změněné opatření pro ni znamená, že se více bojí. A strach je velký nápor na psychiku.

Je to srovnatelné s něčím, jako je třeba psychické týrání?

To zas ne. Týrání je záměrné. A já stále věřím, že rozhodnutí dělají na základě názoru odborníků, kteří svá doporučení nesestavují s tím, že nás chtějí týrat. To ovšem neznamená, že – byť jsou rozhodnutí přijímána o nejlepší vůli - mě to nemůže potýrat.

Na jaře přišly přísné restrikce následované až euforií, jak jsme to zvládli. Docela jsme si užili léto. A teď je to každou chvíli jinak. Běžná reakce je okamžitě: Jak to, že se to tedy nezvládlo? Ví vůbec někdo něco jasného, objektivního, když to pořád mění? To každého člověka zúzkostňuje; i toho, který to zdánlivě odbude a řekne si, že to musí přijmout.

Kdo má předpoklady k úzkostným stavům nebo depresím, tak jim propadá víc než obvykle. Navíc to jsou jen klinické projevy, ale efektů těch opatření je mnohem víc.

Co tím myslíte?

Máme tu určitou formu lockdownu, což já si překládám jako uzavření společnosti. K tomu patří i stažení se domů, a pokud to jen trochu jde, což u práce u počítače většinou ano, práce z domova. Jsou lidé, kteří řeknou, že jim to vyhovuje, protože třeba nemusí tak brzy vstávat. Ale zapomíná se na plíživé efekty, které nejsou hned vidět.

My lidé potřebujeme svůj život členit. Na pracovní život, soukromý život, koníčky, sportovní kluby a tak dále. A tohle se hezky česky „glajchšaltuje“ tím, že sedíme jen doma. Málokdo z nás je tak pečlivý, aby si to rozdělil i doma. Že už dvě hodiny seděl u počítače, tak teď bude dělat 40 kliků, pak se bude věnovat dětem a tak dále.

Ve chvíli, kdy nemáme strukturovaný čas, tak hrozí velké nebezpečí, že to zasáhne vztahy v domácnosti. Tedy pokud nežijete sám. Nahlodává nám to způsob života. A když nemáte dělení na práci, svůj vlastní volný čas, čas s rodinou, tak se vám zužují okruhy diskuze. Když oba partneři jen sedí u počítače, tak o čem si budou časem povídat? O tom, co dělají do práce. To je možná dobré pro firmu, ale rozhodně ne pro celkovou psychiku člověka a pro budování nebo udržování hlubokého vztahu.

A to je takové nenápadné nebezpečí. Dopad, který je napáchán tím chaosem.

Když mluvíte o vztazích, pomiňme na chvíli způsob, jak se opatření dělají, ale berme jako fakt, že žijeme už přes půl roku v pozměněné realitě. Neztrácíme schopnost navazovat vztahy?

Bezesporu. Nevíme, do jaké míry, protože to zatím nikdo nezměřil. Ale děje se to. Začněme tím, že jsme orouškovaní. Což je jistě dobře z hlediska epidemického, to nechci nijak zpochybňovat. Ale tlumí to komunikaci, protože vám najednou schází polovička mimiky.

K tomu je omezena možnost se setkávat, takže navazovat nebo prohlubovat vztahy někde u piva nebo u dortu v cukrárně je nemožné.

Navíc při budování vztahů nejde pominout, jak říkáte, ten způsob řízení. Protože, jak jsem říkal, ten nás ještě víc znejisťuje. Což zase vede k tomu, že se obáváme vůbec něco navazovat.

Kdyby vláda předstoupila, jasně a jedním hlasem řekla „teď to bude dva měsíce takto“, což tedy nakonec po dlouhé době včera plus minus udělala, tak se s tím dá pracovat. Zároveň by ale měla říkat, že bohužel lepší řešení v této chvíli není, že chápe, že to dopadne na životy mnoha z nás a tak dále. A v tu chvíli získá pozornost a důvěru lidí. Protože ta forma mi bude říkat, že se někdo zajímá o mě, že chápe, co prožívám.

Jenže my byli svědky toho, že každý z nich – ať už politik, nebo odborník – říká něco jiného. V tu chvíli se člověk cítí opuštěný, protože on sám nemá takové znalosti a má se řídit podle jednoho, nebo druhého, nebo třetího? Takový zmatek se dal možná pochopit na začátku, ale teď půl roku nebo déle od vypuknutí krize je to velmi špatné.

Je to i důvod, proč řada lidí reaguje popíráním, dokonce do té míry, že jsou schopni tvrdit, že žádný covid není?

Popření je základní mechanismus obrany lidské psychiky. Když mě něco ohrožuje nebo tomu nerozumím, tak to popřu. Rozdíl je v tom, zda je to z racionálních důvodů, tedy proto, že například vím, že je něco nepravda. Anebo z iracionálních důvodů neboli jen se snažím zabránit úzkosti, která vzniká z toho, že mě něco ohrožuje. A tím, že to oddálím, zavřu před tím oči, tak třeba budu méně trpět. Snižuje to vnitřní napětí. Navíc naše ego nám velí, že si chceme žít po svém a na ostatní kašleme.

Dá se tím vysvětlit i to, že řada lidí tíhne ke konspiračním teoriím, ať už úplně fantaskním, že nás chce ovládnout Bill Gates, nebo těm lépe uvěřitelným, že jde o umělý virus?

Základem konspirace, která se dobře uchytí, je, že není zcela mimo. Drží se základního tématu, jen dodává jiné argumenty. A pro mnohé může fungovat jako únik. Zvlášť v situaci, kdy není vše dobře srozumitelné. Ona vám nabídne jednodušší řešení. Pokud cítím naštvání nebo diskomfort toho, že tomu nerozumím, tak mi nabízí vrátka. Buď k někomu, nebo něčemu, na čem si tu zlost vyliji. Nebo nějakou teorii, která mi v tom zdánlivě udělá jasno.

Konspirace mně nabízí nějakou pseudojistotu, která může fungovat třeba jen po omezenou dobu, ale na chvíli mi oddálí pocit úzkosti. Proto je tak lákavá.

Co s tím?

To je složité. Nemůžete jednoduše převychovat lidi, aby byli rozumnější. Jsou přece dospělí! Jediné, co může pomoci, je trpělivě vysvětlovat. Což zní jednoduše, ale není to tak. Nesmíte hned skočit na druhou stranu a z toho člověka dělat hlupáka. Ve stylu, že této šílenosti může věřit jen naprostý blbec. Tím ho jen zatvrdíte.

Je potřeba částečně na to přistoupit. Podívat se na to jako na zajímavou možnost, ale ukázat, že pravděpodobnost zrovna této teorie není zbytečně vysoká a že jsou jiné, které vypadají mnohem pravděpodobněji. Tím těm lidem nabídnete, aby použili znovu svůj rozum a mohli změnit názor sami, a ne pod tlakem, kterému se budou bránit.

Něco takového se ovšem v emočně vypjaté době dělá velmi obtížně. Dnes se rádi mezi sebou slovně střílíme.

A čím to, že už nejsme schopní takhle diskutovat?

Postupně jsme přestali pracovat na zvládání emocí v diskuzi. Je na to hezký příměr z knížky Johnatana Haidta Morálka lidské mysli. Naše emoce jsou jako slon a rozum ten chlapík, co ho zdánlivě řídí. Upřímně, když to zvíře bude chtít, tak se ten pán může snažit, jak chce, ale víme, kdo zvítězí. Jen pečlivým postupným tréninkem dojde k tomu, že navede slona, kam potřebuje. A ten trénink jsme začali vynechávat. Haidt přidává příklady. Třeba z amerického Kongresu, kde se dřív pohádali na plénu, ale pak spolu chodili do jídelen, klubů a tak dále. Demokrati s republikány a povídali si. Teď se separují.

A podobné je to v běžném životě. Držíme se našich sociálních bublin a ztratili jsme schopnost aktivního naslouchání. Zrovna nedávno jsme tu měli cvičení, kdy účastnící měli trénovat aktivní naslouchání. To znamená, že vyslechnou bez skákání do řeči nebo pitvoření názor protivníka, vlastními slovy jej zopakují, aby ukázali nebo popsali, jak jeho slova chápou. A teprve potom mohou říct argumenty, proč s ním nesouhlasí. A jeden pán se úplně zatvrdil, že to teda v žádném případě opakovat nebude, protože s tím absolutně nesouhlasí. To je přesně ono, instinktivně cítil, že už jenom opakovat, aniž bych to opakoval ironizováním, znamená připustit možnost takové myšlenky ve vesmíru a pak je potřeba se s ní zabývat. Jenže bez tohoto postupu vždy půjde jen o vzájemné střílení.

Je to dáno jen tím, že se, jak říkáte, uzavíráme do svých bublin?

Tomu uzavírání nahrává náš způsob života. Velmi dobře je to vidět právě teď v pandemii. Protože tím spíš se bavíte jen s těmi, kteří mají podobný názor jako vy. Čteme jen to, co nám vyhovuje. To cítím sám na sobě. Když se setkám s něčím, s čím bytostně nesouhlasím, skřípu zuby. A musím se donutit, abych to dočetl. Protože jen tím, že se vystavíme i jiným názorům, můžeme ty svoje tříbit a umět lépe obhájit.

Ale už před pandemií mizely ze života aktivity, jakými dřív byly pánské kluby, kde se setkávali zcela různí lidé, nejen ti ze stejné bubliny, a diskutovali. To my vůbec neděláme. A mizí to i v rodinách. Rodiče jsou dlouho v práci, pak už se stihne jen provoz domácnosti, najíst, uspat. Ale kde je čas vyhrazený na povídání si? A tím vážně nemyslím, to, že jeden stojí u plotny a mluví na toho druhého za rohem, který také dělá nějakou domácí práci. Musí to být skutečně jen povídání si. Tím se to naučíte pro pozdější diskuze mimo rodinu.

Jak to vypadalo při postupném uzavírání společenského života, se podívejte v galerii.

Když mluvíte o komunikaci v rodině - jak nejlépe vysvětlit dětem, co se to děje, aby je to nepoznamenalo?

Nejsem expert na dětskou psychologii. Ale dá se vyjít ze základu, že děti na rozdíl od nás nevytvářejí katastrofické scénáře. Ty uvažují ve svém známém světě. Takže především je nestresovat černými scénáři, protože ony samy si ji nevymyslí.

Druhá věc je důsledně pěstovat dobré vztahy. To platí i na nás dospělé. Jedna již tedy bohužel zesnulá kolegyně říkávala: Jediný přepych, který bychom si měli dovolit, je přepych dobrých lidských vztahů. To znamená záměrně spolu víc mluvit o hezkých věcech, hledat přátelská témata, chválit se za drobnosti. Tím víc si totiž uvědomíme, že nejsme sami, že nejsme opuštění, byť jsme třeba za rouškami trochu izolovaní.

Může být trochu obtížné vytvářet přátelskou atmosféru, když máte z domu pracovat a zároveň jste se stali na část úvazku domácím učitelem a školní jídelnou…

Ponorka je jistě nebezpečná. Ale znovu je řešitelná komunikací. Pokud jsou na to dva rodiče, tak se mohou prostřídat, ale musejí si to říct, nečekat, že ten druhý to jen tak pozná. Musí mluvit. Miláčku, mně teď děsně lezou děti na nervy. Mně také, ale asi trochu méně, takže co s tím můžeme dělat… Řada věcí se dá vyřešit, pokud se dospěláci sami nezaseknou.

Složitější to mají rodiče, kteří jsou sami. Ale i pro ty je radou komunikace, buď s někým z okolí, komu si mohu říct o pomoc, nebo přímo s dětmi. Nejhorší je to v sobě udusit.

Jen je tu komunikaci potřeba udržovat i mimo krizové situace. Třeba si sednout a vytáhnout stará alba, vzpomínat, pouštět si společně staré filmy a povídat si o nich. Pořád to soukolí promazávat.

To jistě patří mezi rady, jak se v dnešní době nezbláznit. Co dál máme dělat, abychom si udrželi psychickou rovnováhu…

Zpívejte si. Zplna hrdla. Jasně, že se teď veřejně nemá zpívat, ale doma vám to nikdo nezakazuje a zpěv je velmi uvolňující. Také se objímejte – i víc, než jste se byli zvyklí objímat. Zase mi můžete namítnout sociální distanc, ale to přece v rodině také neplatí, a když už se tam covid dostane, tak to, že své dítě nebo partnera neobejmete, vás zas tolik neochrání. Lidem, s kterými nemůžete být, víc volejte, víc jim dávejte na srozuměnou, že patří do vaší tlupy. A když třeba zrovna nemáte s kým mluvit, tak si klidně povídejte sami se sebou nahlas.

No a samozřejmě nezapomínejme na pohyb. Ten je velmi důležitý.

A pak jedna rada, kterou jsme aplikovali v Bohnicích při terapiích. Usmívejte se. I když nejste pozitivně naladěni, tak to zkuste. Ona ta forma, že máte jen mírně zvednuté koutky, vážně není třeba křečovitý široký úsměv, vás postupně donutí dívat se na věci trochu pozitivněji. Těch třeba pět milimetrů přizvednutých koutků vyvíjí podvědomý tlak na naši duši, aby začala rezonovat s tou vnější formou, tedy úsměvem.

Dá se v této situaci najít něco pozitivního, čím se konejšit, byť čísla nakažených raketově rostou a budeme brzy sledovat následky v podobě vážných hospitalizací a úmrtí?

Bylo by hodně špatné, kdybychom si na našem bytí neuměli najít nic pozitivního. My jsme generace, která nezažila válku, ale naši rodiče nebo prarodiče ano. A i oni si v tom válečném stavu, který je s dnešní situací nesrovnatelný, uměli najít nebo vytvořit hezké chvíle, protože jinak by nepřežili. Což neznamená, že by si neuvědomovali, co se venku děje.

Ale stačí obyčejné věci, obyčejné radosti. Třeba když babička upekla buchty. A ty voněly. Ostatní řekli, že krásně voní, a také bylo vidět, že chutnají, jak do nich padaly. Taková drobnost vám přece ty koutky malinko zvedne. A takových drobností se teď musíme držet a cíleně si jich všímat a mít z nich radost.