Článek
Kdo je tichý střelec?
Tichý střelec je většinou název pro psychopatického sériového vraha, který čin připravuje. Obávám se, že v tomto případě se ale nejedná o tichého střelce, jakožto psychopata, ale zřejmě o člověka duševně nemocného. Vycházím ze statistik, masoví vrazi jsou často lidé trpící vážnou duševní chorobou, nejčastěji psychózou, kdy jednají pod vlivem bludů, halucinací, každopádně patologických pohnutek. A musí být léčeni psychiatrem, aby se předešlo buď této tragédii, nebo dejme tomu sebevraždě.
Jak ale napsal například server iRozhlas, nic nenasvědčovalo tomu, že by tento muž měl nějaké zdravotní problémy. Můžeme s jistotou říct, že byl duševně nemocný?
S jistotou nemůžeme říct nic, ale psychóza je nemoc, která se rozvíjí v čase.
Z čeho vy soudíte, že nemocný byl?
Ze zkušenosti. Psychóza není stav trvající celý život. Má začátek, pak člověk žije tím příběhem, smyšleným neexistujícím dramatem. A pak to ústí, pokud není pacient léčen, do tragédií, buď sebevraždy, nebo vraždy. Vraždí častěji lidé, kteří předtím měli nějaké násilnické sklony, ale každopádně je to reakce člověka, jenž se brání proti tomu zlu, té hrůze, všemi možnými prostředky. A sahá i po tak strašlivém prostředku, jako je vražda či sebevražda. Ale častěji jsou to sebevraždy, abychom se nebáli všech paušálně.
To byl ojedinělý případ. My jsme na začátku zmiňovali, že okolí toho muže popisovalo jako milého, tichého. To je obvyklé, že si okolí zpravidla nevšimne, že se v tom člověku něco významného děje?
Je to obvyklé. Ale známe z médií, že si okolí naopak všimlo, že se změnil. Zaměstnavatel tvrdí, že chodil jakoby takový ztracený. Ta změna, které si všimne rodina nebo okolí, přátelé, je začátkem tohoto onemocnění. Ten sociální debakl není důsledkem toho, že společnost vůči němu byla nespravedlivá, spíš to byl důsledek toho onemocnění, které se musí léčit, a tak předejít těm následkům.
Džamila Stehlíková
Psychiatrička a bývalá ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny ČR. Původem z Kazachstánu, v Moskvě vystudovala všeobecné lékařství na 1. Vysoké škole lékařské v Moskvě. Do ČR se přestěhovala v roce 1988.
Lze jim ale předejít? Říkáte, že okolí si nějakých změn všimlo, ovšem předvídat nebo odvrátit tento čin se nepodařilo.
Většina okolí nebo rodina oznámí psychiatrovi, že něco není v pořádku. Píšou, volají, přijdou osobně: Podívejte se na syna, podívejte se na manžela. Je divný, změnil zájmy, celý den je na internetu, studuje druhy výbušnin nebo cokoliv dalšího. Mluví o tom, že ho někdo sleduje, že ho někdo pronásleduje, že je vůči němu někdo nespravedlivý, že mu chtějí ublížit.
Lze určit nějakou hranici, kdy okolí pozná, že už je ten problém za hranou?
Když okolí říká: Je divný, je mimo. Ten výraz v češtině používám velmi často. A v dnešní době je okolí daleko citlivější. Ovšem musíme uznat, že v Moravskoslezském kraji máme na 100 tisíc lidí 60 psychiatrů, v Praze víc než 200.
K tomuto důležitému aspektu se určitě dostaneme za moment. Ještě jsem se ale chtěla zeptat, co může být v obecné rovině ten spouštěč, který člověka, co je, jak říkáte mimo, přepne do režimu, kdy má touhu spáchat nějaký násilný čin?
Podívejte se, záleží na průběhu onemocnění. Pokud je ten člověk dobře léčen, ať už ambulantně, nebo hospitalizován na lůžku, tak většinou dochází k odeznívání těchto projevů. Těch bludných představ například o tom, že někdo je nemocen, že má rakovinu a tají to před ním, nechtějí ho léčit nebo že ho někdo pronásleduje a musí tomu učinit přítrž a bránit se třeba… To je třeba pro člověka, který chodí na střelnici, samozřejmé.
Psychóza se může rozvíjet velmi prudce
My víme, že v tomto případě pachatel v nějakém kontaktu s lékaři byl.
Pochopitelně, bezesporu byl vyšetřen, ale ještě jednou mluvíme o dostupnosti té péče a o průběhu nemoci. Ta nemoc, psychóza, se může rozvíjet velice prudce a v žádném případě žádný z lékařů nenese žádnou odpovědnost. Protože k tomu zlomu, kdy se člověk rozhodne, že se zabije nebo bude vraždit, může dojít přes noc. V řádu hodin, většinou dnů. A člověk, když žije sám, tak nemá nikoho, kdo by přivolal záchranku, policii, což je nejjednodušší řešení. Pokud by matka (pachatele, pozn. red.) bydlela s ním a viděla, že se chystá odejít se zbraní, tak by určitě něco učinila, aby to nevyústilo v tragédii.
My jsme uváděli, že podle policie je ten motiv pachatele stále neznámý. Ovšem podle několika výpovědí svědků si pachatel stěžoval, že je těžce nemocný, že se mu nikdo nevěnoval, že ho nikdo nechce léčit. S lékaři tedy v kontaktu byl, těžko předjímat, na jakém základě ten „pocit neléčení” získal, ale když slyšíte to tvrzení „stěžoval si, že je nemocen, ale nikdo ho nechce léčit”, může to být motiv k nějakému brutálnímu činu?
Je to spíš součást toho bludného přesvědčení, takového hypochondrického nevyvratitelného přesvědčení až bludné hloubky, kdy ani negativní testy nepřesvědčí toho člověka, že nemocen není. A když mu lékař řekne: „Jste zdráv nebo nemáte rakovinu,“ stejně mu nevěří.
To je častý případ?
Hypochondrické bludné představy se musí léčit psychiatrem. Tvrzení, že je zdráv, pomůže jen na chvilku. Ale pak přijde: Takže oni mě nechtějí léčit, buď jsem neléčitelný nebo někdo je proti tomu. Mozek nabízí tisíce různých variant a většinou se volí ta nejhorší, ta nejbrutálnější. Člověk se cítí v ohrožení života, že za pár dnů může umřít a nikdo nic nedělá. Proč mě nikdo nezachraňuje? Takže v té tísni, v tom zúženém stavu vědomí, člověk pak koná takřka pudově a většinou je to útok nebo útěk. A tady v tomto případě to vyústilo do toho naprosto iracionálního činu motivovaného pravděpodobně patologicky.
U psychiatrických pacientů je důležitá komunikace s lékaři, ta je spolu s medikací základ terapie. Když ale na sebe pacient a lékař mají dohromady tak 10 minut, tak si jen řeknou „dobrý den“, předepíšou se léky a „na shledanou“. Lze vůbec v těchto podmínkách komunikovat nějak, aby to bylo smysluplné?
Nemáte zcela pravdu, když k vám přijde pacient těžce nemocný, tak mu věnujete půl hodinu, hodinu, hospitalizujete ho.
Vy v žádné časové tísni s pacienty tedy nejste?
Časovou tíseň žádný lékař nevnímá. Může být plná čekárna, ale v tu chvíli, kdy člověk akutně potřebuje pomoc, jde všechno stranou.
My jsme tu ale měli pacienty psychiatrické, kteří si právě na to, že se jim lékaři dost nevěnují, stěžovali.
Ale pochopitelně, když nehrozilo, že provede něco strašného, když léčba udržovala stav relativního nebo plného zdraví, tak není zapotřebí nic probírat. Psychiatr je lékař, ale určitě ti lidé mají docházet ke psychoterapeutovi, který by to s nimi do detailů rozebíral, a pojišťovny hradí psychoterapeutickou péči do jisté míry, většina lidí třeba v Praze i chodí k psychologovi, protože ten psycholog má daleko více času, řeší ty otázky psychologicky-sociální. Lékař řeší především tu nemoc a to, aby člověk byl schopen fungovat, pracovat, být v rodině. Ale pravdu máte v tom, že ten pocit důvěry a pocit toho, že na tom pacientovi záleží, musí být.
Mezi lékařem a pacientem musí být pocit důvěry
Takže podle vás je u nás komunikace lékař-pacient úplně bezproblémová? Nebo tam je prostor pro nějaké zlepšení?
Musí být pocit důvěry. My jsme podědili paternalistický socialistický model, kdy zejména somatičtí lékaři, tedy nepsychiatři, udělají vyšetření a ten případ je ukončen. Ale nedělají rozsáhlejší pohovor, neošetřují další stránky prožívání pacienta. Stačí odeslat toho klienta k příslušnému lékaři, ale mezi lékaři běžnými a psychiatry je bohužel propast.
Takže lékař nedokáže poznat, že s pacientem není něco úplně v pořádku a odeslat ho v pravý moment k psychiatrovi?
Dokáže… Nebezpečného pacienta poznáte. Člověka, který je nebezpečný sobě, mluví o sebevraždě, ani laik nenechá jeho osudu. Lékař pozná i člověka agresivního, ale tam jsou zkušenosti minimální, takových násilníků nemáme mnoho. A většinou se násilník chová v přítomnosti autority, když je před ním lékař v bílém plášti, úplně jinak. Když odejde, spřádá svou teorii, jak ho společnost ohrožuje, a pak vraždí nevinné pacienty, kteří přijdou do nemocnice jako on pro pomoc. To je právě ten paradox, to nebezpečí musí rozpoznat psychiatr. A tam, kde je psychiatrů málo, kde jsou přetížení, kde ambulantní psychiatr má objednávací dobu 2 měsíce, může dojít k tomu, že se pacientovi nedostane pomoci včas. Proto by vláda měla řešit nedostatek psychiatrů a plánovat psychiatrickou péči v rámci reformy.
Dokážete si v nemocnicích představit nějaká zvláštní bezpečnostní opatření? Typu neprůstřelných skel, nějakých bezpečnostních rámů?
Ne… Lépe je předcházet nebezpečí vyloženě cíleně. Detekovat potenciálně nebezpečné pacienty a věnovat jim zvýšenou péči, aby se tomu předešlo. Protože dělat bezpečností opatření plošně je nesmírně drahé. Do zdravotnictví nejde moc peněz, 3 procenta jdou na psychiatrii.
Pomohla by lékařům nějaká školení, aby nebezpečné pacienty líp odhalili?
Ano, lékaři se celoživotně vzdělávají. A můžu vás přesvědčit, že každý obvodní lékař absolvuje x školení v životě na téma „obtížný” pacient, psychiatrický pacient. Takže to povědomí se zvyšuje, ale takového stejně nemůže léčit řádný somatický lékař, musí ho poslat k psychiatrovi. A tam je to, právě ten příkop, někdy lékař říká: Vždyť mu nic není, vždyť je to od nervů. A stigmatizace psychiatrii vadí, spousta kolegů říká: „No, já k tobě pacienta nepošlu, jsi poslední štace.“ Říkám: „Dobře, ale já ho aspoň zkouknu.“ Ale: „Ne, ne, on je normální chlap, má rodinu, co by chodil po psychiatrech.“ A když vám to řekne obvodní lékař, tak se prostě děsíte, že ta psychiatrie je pořád stigmatizovaná a na psychiatry se pohlíží jako na lékaře druhé kategorie. Což není pravda, protože psychiatrie je lékařský obor jako každý jiný. A není žádná ostuda jít k psychiatrovi. Když léčíme zuby, léčíme srdce, tak musíme léčit i duši a mozek.
Psychiatrů by mělo být více
Ještě otázka k té bezpečnosti, byla byste pro, aby třeba personál nemocnic absolvoval i nějaká školení, jak se zachovat v takové extrémní situaci?
Rozhodně, rozhodně a jsem přesvědčená, že už to běží v řadě nemocnic. A právě volám po tom, aby ty prostředky na reformu psychiatrie, které jdou především na beton, stavby, výkup nemovitostí, šly na vzdělávání mladých lékařů, aby je motivovaly jít do psychiatrie. Protože my budeme mít velká komunitní centra, ale nebudeme mít psychiatry.
Tomu rozumím, ale zpátky k tomu školení, jak by mělo vypadat? Může to vůbec fungovat, když se teoreticky připravíte na nějakou situaci a pak v praxi přijde stres, panika…?
Může, může… Pochopitelně jsou školení všichni, zaměstnanci officu jsou školení, proč by nemohli být školení sestřičky a lékaři?
Takže to tělo se v momentě stresu tedy přepne a dokáže si vzpomenout na ta teoretická pravidla a aplikovat je?
Pokud je opakujete, třeba každý lékař musí jednou za rok, za dva absolvovat trénink poskytnutí první pomoci. A to zkoušíme na trenažérech, a pokud to nemáme, tak nemůžeme fungovat dál. To samé s tím ochránit bezpečí sebe a pacientů v případě takového útoku, to je opravdu to nejmenší, co může jako první krok udělat buď Česká lékařská komora, nebo pojišťovna nebo krajská vláda nebo jakékoliv zařízení, které vzdělává lékaře rutinně.
Jak přemoct paniku?
Paniku přemoci lze, když něco děláte. Záchranář, který zachraňuje, hasič, jenž vysekává člověka z auta, nebo člověk, který přivolává pomoc nebo poskytuje zázemí pro lékaře, o lékařích nemluvě, paniku nemají. Ale v tu chvíli, když jenom stojíte a díváte se, je to to nejhorší. Takže máte buď pomáhat, nebo ještě lépe utéct, když je to střelec. Pokud nejste odborník, nemáte povinnost poskytovat pomoc, nejste ozbrojený jako policista. Tak v tu chvíli je lepší utéct.
