Psaní ani čtení mě nebaví, říká autor českých bestsellerů

Okamžiky štěstí se staly nejprodávanější beletrií pro dospělé loňského roku. Přinášíme vám písemnou verzi rozhovoru, ve kterém Patrik Hartl popisuje, jak systematický je při psaní svých knih, ale i to, že ho vlastně psaní nebaví.

Co máte rád na psaní knih?

Svobodu. Že si můžu vymyslet, co chci a nic to nestojí. Je to strašně levné a nemusím se ničím omezovat. To je krásné. A pak také to, že jsem sám. Nikdo mi do toho nekecá, nikdo mě nevyrušuje a můžu postavit nějaký hrad z písku podle toho, jak chci.

Neexistují žádné komise dramaturgů, které by to posuzovaly. A nemusím se vlézt do vkusu redaktorů. Můžu si úplně vycucat z prstu, co mě těší. To je hezké, to je radost.

Vy jste rád sám? Protože působíte jako extrémně společenský člověk.

Jsem plachý a jsem velký samotář. Ale když už vyjdu mezi lidi, tak jsem jako urvaný ze řetězu, že jsem mezi lidmi. Mám hrozně rád lidi, ale ideálně jen, když já chci. Jsem rád ve svém okruhu samoty a rád z ní jednou za čas vycházím. A ve chvíli, kdy vyjdu, tak jsem úplně rozjívený a strašně rád s lidmi komunikuju. Ale jinak se hrozně rád zase schovám do ulity a tam je mi dobře. Tak jsem v bezpečí.

A máte radši lidi, nebo své literární postavy? Protože vy máte hodně rád ty své postavy.

Určité lidi mám určitě radši. To je jasné. Nejradši mám svoji ženu a svoje děti. Ale mám hrozně rád i kolegy z divadla a holky z kanceláří. Je pravda, že vždycky na tu chvíli, co píšu, těžko říct, jestli na určité okamžiky nejsem nejvíc zamilovaný do těch postav, o kterých píšu. Ale to je krátkodobé.

Protože jsou přesně takové, jaké je chcete mít? 

No, nebo mě hrozně zajímají a vzrušují, protože jsou třeba jiné než já a já se je snažím pochopit. Ale v tu chvíli, kdy píšu, tak jsem do nich tak moc zamilovaný, že těžko říct. Kdyby mi dal někdo vybrat, s kým budu radši týden, je možné, že bych byl nejradši sám, abych mohl psát. Abych byl s těmi postavami. Ale jak to dopíšu, tak mě prakticky úplně přestanou zajímat. To je takové krátkodobé vzrušení. A pak už zase rychle utíkám domů, kde jsou ty emocionální stálice.

Nakolik máte tu dramaturgii knížky postavenou? Umím si představit, že stvoříte postavu a časem si ji zamilujete víc, než jste si myslel. Třeba na ni chcete být hodnější a její osud změníte. Stává se to? 

Málokdy. Já jsem velice systematický typ. Chodil jsem do dětského modeláře a tam vždycky, než jsme dělali to letadlo, tak jsme si museli narýsovat na balzu jednotlivé jeho díly. Co si člověk dopředu nenarýsoval, tak to potom v tom letadle nebylo.

Podívejte se na celý rozhovor s Patrikem Hartlem:

Jsem zvyklý, že si dlouho dopředu celý příběh vystavím se všemi situacemi. Udělám si díly té stavebnice a potom z těch dílů stavím. Málokdy se mi stane, že bych něco radikálně měnil. Nechávám se inspirovat nějakými momentálními pocity, ale jsou to takové malé posuny.

Je fakt, že takhle na mě vaše knížky působí. V podstatě spíš než jako literatura to na mě působí jako filmové scénáře.

No, mě nebaví číst ani psát, takže vlastně vymýšlím příběh a snažím se, aby ho čtenář mohl co nejrychleji a co nejsnadněji emocionálně vstřebat. Aby na něj zapůsobil ten příběh s co nejméně překážkami. Takže i mé psaní je vlastně strašně jednoduché a strašně rychlé a jsem netrpělivý...

To mi řekněte, to je čtyři až sedm minut, co vy vydržíte psát?

Je to pár minut, kdy vydržím psát.

A pak vyskočíte?

Pak vyskočím a nějaký počet minut lelkuju nebo dělám debility a potom zase píšu. Mozek je ale rychlý. V tu dobu toho udělá strašně moc. Za těch čtyři pět šest sedm minut.

Jste hyperaktivní člověk, předpokládám. A byl jste hyperaktivní dítě?

Ne. Jsem řízeně aktivní. Umím to zastavit. Ale je pravda, že neumím nic nedělat. Ale třeba cestu v autě z Prahy do Brna vydržím. Nemusím skákat na benzínce, jako že už nezvládám držet volant. Držím volant a vyjuchám se, až dojedu. Umím to řídit, ale jsem hodně aktivní, hlavně potřebuju zaměstnávat mozek.

Co se pak děje, když ho nemáte zaměstnaný?

Nevím a bojím se toho. Jsem hypersenzitivní, jsem hodně emocionální a jsem takový temperamentní...

Co to znamená, když je muž hypersenzitivní? Protože když je žena hypersenzitivní, tak je hysterka. 

Snadno se rozbrečím, snadno se dojmu, snadno mě něco roztřese, umím být bázlivý a když něco mám rád, tak to mám rád neadekvátně moc. Neumím řídit tu lásku. Prostě jsem přebuzený a když pracuju, tak můj mozek líp řídí emocionální procesy a já jsem klidnější. Všechno nad tím, veškerou emocionalitu nad tím levelem snesitelnosti strčím do knížek nebo do divadelních her. Tam ona potom funguje a čtenáři ji snad cítí, prostě narvu lásku, obavy nebo emoce do toho, co píšu a mně je líp. Vyprázdním se a tím vyřeším svou každodenní emocionální potřebu nějakého ekvilibria. Nějaké rovnováhy.

V životě jsem neslyšela takhle o sobě mluvit muže. Když se popisujete, jako by o sobě mluvila žena. Vy sám jste i řekl, že ve vás je velký kus ženy. Jak se to projevuje v běžném životě, jak se díváte na ženy, na muže?

Vyhledávám spíš bezpečí, harmonii a citovost. Nemám rád soutěživost, agresivitu a dobrodružství. V tom jsem spíš žensky polarizován. Ale když dojde na tělo, tak jsem muž. Zcela.

Jako že jste heterosexuální?

Holky mě od malička zajímaly, ale vždycky jsem se styděl za nimi otočit. Když jdu do sauny, dřív jsem měl problémy, protože jsem byl hrozně stydlivý a nedokázal jsem se na ty holky dívat, když tam byly nahé.

Teď už je to jedno, protože mám čtyři a půl dioptrie. Když tam sedí tři holky a moje žena, tak nevím, která je moje žena, poněvadž s těmi dioptriemi nevidím. Teď už se nestydím chodit do sauny, poněvadž se mohu dívat, kam chci a stejně nic nevidím.

To znamená, že se zároveň nestydíte vlastní nahoty?

Ne, vlastní nahoty ne.

Vy jste vlastně běžel po Staroměstském náměstí v Praze nahatý, že jo?

To jsem se styděl. To fakt není normální. To není normální.

Neříkám, že je to normální.

Jít do sauny je v pohodě. Jít na nudapláž je v pohodě a běžet nahý po náměstí v pohodě není. To je prostě extrém, to je úlet. Ale mám svoje tělo rád, jsem velice spokojen v té ulitě, kterou mám.

V tomhle nejste žena. Protože ženy většinou se sebou problém mají. 

Také mám nějaké ambiciózní partie, které bych třeba změnil, ale kašlu na to.

Třeba?

Třeba břicho, mám ho takové povadlé. Vždycky jsem byl typ šlachovitý a ostrý. A když hodně sportuju, tak jsem pořád stejně štíhlý a jakoby ostrý. Jediné, co se mi rozkydlo, je břicho. Nevím, jak to. Asi nějaké biologické změny před čtyřicítkou. Vždycky jsem byl prostě dokonalý a teď prostě takový...

Třeba něco jako přechod?

Možná jo. A to bych řekl, že ještě nebude.

Ještě ne. Na to jste ještě mladý. 

Na to jsem ještě mladý.

Ženy máte hodně napozorované, což je znát ve vašich knížkách. Třeba váš dvojitý příběh Veroniky a Jáchyma. Veronika mi přijde mnohem rozpracovanější, kdežto Jáchymův příběh už je takový letem světem.

To je tím, že se rád pohybuji i v mužském prostředí. Tam je to prostě jednodušší. To je takové bakteriální, nebo to jsou takoví prvoci. Chlap emoce nerad řeší, pokud možno o nich nemluví. Radši něco udělá a tím změní polohu svého životního příběhu. Moc se v tom jako „nečabrá”.

Kdežto žena má potřebu rozebrat svoje pocity a pořádně je prozkoumat, než dojde k nějaké akci. A potom je charakteristické, když člověk vypráví příběh z pohledu muže a ženy. Tak to je typický rozdíl. Když má chlap problém, tak se nerad svěřuje. Když tak zavolá a zeptá se, kde má něco sehnat nebo jak má něco vyřešit, ale i to dělá nerad. Vlastně v zásadě to sám rovnou rozetne.

Dá se obecně říct, jestli se lépe režíruje muž, nebo žena? 

To ne. Zvlášť herci nejsou úplně standardní bytosti. Té hypersenzitivity je tam hodně a emocionálních proměn v tom člověku je rovněž dost. Většinou jsou to lidé disponovaní nějakou jinou emocionalitou a většinou pestřejší emocionální paletou než normální lidé. Řekl bych, že herci jsou obecně komplikovaní a na pindince, nebo pindíkovi nezáleží.

Vaši oblíbení herci, se kterými pracujete, jsou Eva Holubová a Bohumil Klepl. Umím si představit, že by za vámi Eva Holubová přišla, abyste s ní udělal hru o nějaké hluboké myšlence. Zatímco Klepl za vámi přišel, že by chtěl, abyste napsal hru o tom, že rád luxuje. Což je ta hra Vysavač.

To byla náhoda. On měl chuť se mnou na něčem pracovat. Zeptal jsem se ho, co ho baví. Vždycky, když se setkám s nějakým člověkem, s kterým bych mohl pracovat, tak mě nezajímá, jak ho vytěžit. Chci vědět, co ho nejvíc zajímá. Co pro něj je vzrušující. On řekl, že uklízení, což mě zaujalo, tak jsem to napsal. Kdyby řekl něco, co mě nezaujme, tak to respektovat nebudu a napíšu něco jiného, co mi přijde lepší.

Není to větší výzva? Kdybych vám řekla, že třeba ráda...

Hrajete šachy, třeba. To bych se omluvil, že to nepůjde. Nevěděl bych, co s tím mám dělat. Ale kdybyste řekla, že ráda kradete šachové figurky, to už si umím představit, že se z toho dá něco vytřískat.

Co máte na hercích rád? Říkáte, že zatímco vy jste takový ojetý trabant, oni jsou pro vás ferrari.

Mám rád to, že žijí intenzivněji než většina lidí. Když herci spadne talíř, tak vyletí. Je to velká událost, všichni se k tomu musí nějak vyjádřit, protože spadl talíř. Když normálnímu člověku spadne talíř, tak se sehne, zvedne to a řekne do prčic. To je zajímavé. Tyto reakce. Vytuněné reakce mají většinou herci na všechno, co se kolem nich děje.

Poslouchat, co se stalo nějakému herci včera nebo předevčírem, bývá velmi zábavné, protože to má velký rozkmit. Ten kmitočet je veliký. Když člověk dlouhodobě komunikuje s herci, tak má pocit, že žije dvakrát, třikrát, sedmkrát. Oni to podají tak, že mám pocit, že jsem to zažil, že jsem tím obohacen a málokdy se s herci nudím. Někdy jsou nebezpeční, někdy jsou hysteričtí, někdy jsou agresivní, ale nudní nejsou. Takže člověk s nimi prožije takový plnotučný život.

Nikdy jste nechtěl být herec, který žije plnotučný život?

Ne, nikdy jsem nechtěl žít plnotučný život. Mám rád klid a hlavně ať se nic neděje. Ale chtěl jsem být herec. Hrál jsem jako elév v Moravském divadle v Olomouci, když mi bylo šestnáct sedmnáct. Nechodil jsem moc na gympl. Místo toho jsem byl takový student v souboru. Ale moc mi to nešlo, protože neumím ovládat ten svůj fyzický mechanismus.

Velmi dobře vycítím, co se v člověku děje, umím to prokomunikovat. Sám jsem schopen za určitých okolností se do něčeho vcítit, ale nemám žádnou jistotu nad ovládáním svého těla, takže jsem úplně mimo. Je to blbé. Zkusil jsem to, ale bylo to blbé.

Před pár měsíci jste měl premiéru hry Líbánky na Jadranu s Evou Holubovou a Bohumilem Kleplem. Představení je vyprodané až do října. Vydáte knížku, okamžitě je to bestseller, všechny tři knížky jsou bestseller. Přemýšlel jste někdy nad tím, čím to je?

To nevím. Chtěl bych hrozně doufat, že to je tím, kolik lásky rvu do těch postav. Jak mám rád lidi a mám rád ty postavy, tak toužím po tom, aby ta láska, kterou vypustím ze sebe, na někoho dolehla a on na ni reagoval. Přál bych si, kdyby to lidé kupovali proto, aby se s těmi knížkami cítili líp. Pak bych se já necítil sám na zeměkouli.

Toužím po tom, aby se lidé zamilovávali do těch postav. Já se pak necítím sám, protože ty postavy vzniknou v mé palici a jejich jediným smyslem je, aby vzrušily a dojaly nebo k sobě nějak citově připoutaly někoho jiného, kdo nezná mě a kdo neznal je.

Na psaní je magické, že člověk spojí písmenka. Z abecedy, spojením těch písmenek, vznikají lidé a city. Člověk pak nemůže tu knížku odložit. Něco ho napadne na základě té myšlenky. Nebo si vytvoří emocionální vztah k něčemu, co nikdy neexistovalo a je to jenom shluk písmenek. To mě fascinuje. Byl bych rád, kdyby to tak bylo, ale nevím, jak to skutečně je. Protože jsem plachý, tak málokdy mluvím s lidmi, co to čtou.