První pomoc není pro všechny. Buďme rádi, že volají záchranku

13 let jste jezdil u záchranky. Jak často jste si obrazně musel zaťukat na čelo nad tím, čeho všeho jsou lidé schopni?

To bylo opravdu hodně často, protože spousta výjezdů nedává smysl už od začátku. Už od té doby, co lidé zavolají na dispečink, to bylo třeba v polovině případů, jsem vůbec nechápal, proč jsem na místě a co tam mám dělat.

Takže už podle dispečinku poznáte, že výjezd je absolutně mimo?

To není v těch 50 % případů, ale v desítkách procent případů, už podle mě je z pageru úplně jasné, že tam záchranka nemá jezdit.

Tohle byl úplný extrém. Většinou, když laici poskytují první pomoc, nějak to dává smysl nebo to možná nedává smysl, ale tohle byl vyložený nesmysl. To není běžné, zastavovat krvácení mletým pepřem, to jsem viděl jednou v životě.

A myslíte, že to ta paní skutečně mohla vidět někde v televizi?

Víte co, těžko říct, co viděla. Ale klidně je možné, že viděla nějaký pořad bývalého amerického výsadkáře, jak přežít v džungli, nebo něco takového a on tam možná říkal, že když nemáte fáč a liánu a hada, a když máte jedinou věc, a to je mletý pepř, tak to zastavte mletým pepřem. A ona si to přebrala, že potom v Kobylisích místo fáče použila pepř.

Je ještě něco z vaší záchranářské kariéry, co vám utkvělo v paměti skutečně tak, že na to nemůžete zapomenout ani teď?

Já jsem to psal na blog. To byla docela vtipná historka o řezné ráně na předloktí, kterou tam laici vyřešili pěti škrtidly postupně. Z toho jedno bylo přímo v té ráně, jedno bylo dokonce pod ránou. Tak to bylo opravdu hrozně vtipné.

A jak zachováte v takovou chvíli vážnou tvář?

Nezachovám, v tomhle konkrétním případě jsem prostě vyprskl smíchy, protože to bylo tak absurdní, to se prostě neudržíte.

A jaká byla reakce okolí? Pochopili to, že udělali něco špatně?

Já jsem jim to samozřejmě vysvětlil. Ona dost pomáhá ta uniforma, lidé k vám mají respekt, takže si můžete dovolit občas trochu ujet. Ale někdy to neudržíte, to nejde.

Jak je možné, že se takové případy dějí, když první pomoc se už učíme víceméně od základní školy nebo nám ty základy pořád někdo říká, vidíme je na plakátech v metru?

Když si vzpomenu na sebe, tak jsem nebyl na žádném kurzu první pomoci. Na základní škole mě to nikdo neučil a autoškolu vůbec nepočítám, protože to je opravdu úplně k ničemu. Takže nemám pocit, že nás pořád někdo učí první pomoc. Hodně se mluví o resuscitaci, jsou všude možně plakáty, videa, jak se to dělá, takže to lidé opravdu tady v té zemi umí. Ale že by se tady vzdělávalo masivně v první pomoci, to se neděje. Já si teda myslím, že to je dobře.

A jak by se tedy mělo vzdělávat podle vás o první pomoci?

Já si myslím, že kdo chce, tak ať jde na nějaký kurz, který vedou skuteční odborníci z praxe. Ale když to bude jako předmět na základní škole, tak se stane to, co se zhusta děje ve státním školství. Lidé to budou nesnášet, nebudou se to chtít učit, bude to jenom tak, aby se to jako odehrálo. Výuka nebude kvalitní, proškolit celou veřejnost je úplně absurdní, není to podle mě ani žádoucí. Víte, co, někteří lidé prostě nemůžou poskytovat první pomoc.

Kteří lidé nemůžou poskytovat první pomoc?

Třeba jeden můj příbuzný viděl v televizi, to byl, myslím, seriál nebo film o Třech králích, z protektorátu a jedna z těch postav měla téměř uříznutý malíček a tam byl docela naturální záběr. A můj příbuzný, když to viděl, tak zkolaboval. A teď si vezměte, že byste ho učila první pomoc. Nejenom, že ji stejně nebude poskytovat, ale ještě mu bude pravděpodobně blbě při té výuce a stejně to nikdy nepoužije.

A bude takový člověk potom ale schopen pomoci, pokud se skutečně něco stane?

No, ne všichni lidé jsou schopni pomoct. A to je úplně normální. Prostě první pomoc není pro všechny lidi. A tady ti lidé, buďme rádi, že alespoň zavolají záchranku.

Takže je nevybičuje ten stres nebo když uvidí, že ten člověk je skutečně na hranici života?

Určitě i lidé, kterým se dělá blbě z krve nebo ty situace špatně snášejí, tak někdy dojde k situaci, kdy se jim vyplaví adrenalin, a oni to prostě zvládnou. Ale stejně nějaká část lidí do té situace nikdy nepůjde, protože jsou tak nastavení. Protože se děsí a dělá se jim z toho špatně a tak dále. Prostě to není úplně pro každého.

Pokud chcete oslovit jako Vinnie Jones v tom klipu desítky, možná stovky milionů lidí, tak to musí vypadat přesně takhle. Pokud něco sdělujete nejširší veřejnosti, tak to musí být blbuvzdorné, úplně jednodušší, aby ty instrukce dokázal následovat úplně každý. A to video s Vinniem Jonesem zachránilo spoustu životů. Jsou i na YouTube videa resuscitovaných a jejich resuscitujících, kteří si tam povídají o tom, že jeden umřel a druhý viděl video s Vinniem Jonesem, tak ho zresuscitoval. Tohle má prostě obrovský efekt, protože oslovíte sto milionů lidí, z toho deset milionů si to zapamatuje a z toho pár jich to potom použije nebo pár set. Pokud chcete znát úplné detaily v resuscitaci a tak dále, tak samozřejmě běžte na kurz. Ale říkám, pokud chcete nejširší veřejnost oslovit, tak musíte jednoduše.

A je víc, jak vy říkáte, takových blbuvzdorných receptů?

Resuscitace je hrozně specifická. Já se teď snažím s Nadačním fondem Čas je mozek natlačit do Čechů tři hlavní příznaky mrtvice. To bych rád, aby se nám povedlo, a to je blbuvzdorné, protože příznaky jsou tak jasné a jednoduše rozpoznatelné, že problém je jenom v tom, že to lidé nevědí, že to neumí použít.

A čím je to možné, že vlastně máme internet, můžeme si všechno dohledat, každou informaci můžeme snadno najít, a přesto lidé nepoznají příznaky mrtvice?

Já vám na to nedokážu odpovědět, a dokonce jsem jel pro chlapa, který přišel domů, měl nešikovnou pravou ruku, přišlo mu to divné, tak si sedl ke kompu, vygoogloval si, co se mu děje, zjistil, že má mrtvici a zavolal nás asi za 26 hodin. Mezitím se vyspal, myslel si, že to bude lepší. A to měl přímo informace před sebou. Takže dokonce, i když lidé Google použijí, tak někdy to selže. Prostě, nevím, čím to je.

A kdybyste měl říci tři hlavní příznaky, jak poznat mrtvici?

Tak, 85 % mrtvic, to znamená největší většina, má jeden ze tří hlavních příznaků. První skupina příznaků jsou pokles koutku úst. To znamená, že pacient má nakřivo ústa, jeden koutek prostě viditelně visí, může z toho vytékat slina. Ti lidé mohou trošku hůř vyslovovat kvůli tomu, že mají jeden koutek nefunkční. Druhá skupina příznaků je porucha řeči, kterých je hrozně moc. Buď já nerozumím tomu, co mi říkáte vy, a já mluvím celkem normálně, nebo je to naopak. Já říkám úplný slovní salát, nesmysly. Ta řeč nedává smysl. A třetí skupina příznaků je svalová slabost na polovině těla. To znamená, že máte nešikovné pravé končetiny obě nebo levé obě nebo se nehýbou vůbec. A stačí jeden z těchto příznaků, to je podle mě snadno rozpoznatelné, v takovém případě hned volat záchranku.

Vy jste jako záchranář působil 13 let, teď máme období svátků a Silvestra, jsou nějaké specifické případy, které se stávají právě v tomto svátečním období?

Já neznám úplně statistiky, ale na rybí kosti jsem nebyl ani jednou. Na nějakých popáleninách od stromečku jsem nebyl také ani jednou. Utržené prsty na Silvestra nebo nějaká poranění od rachejtlí možná ano, ale nic dramatického, ale na Silvestra k tomu prostě dochází. Ono potom zase, když to statisticky roztáhnete do zbytku roku, tak je to úplně nevýznamné poranění, které je úplně nezajímavé. Ale to je jenom můj dojem, možná že roste počet výjezdů kolem Vánoc k pacientům, kteří to nezvládají spíš psychicky.

A k jakým případům jste jezdil jako záchranář nejčastěji?

Asi 70 procent výjezdů záchranky jsou onemocnění a zbytek, 30 procent jsou úrazy. A myslím, že nejběžnější diagnóza na záchrance je asi prostý stav po kolapsu. To znamená, že někdo omdlí a dál se mu nic zlého neděje.

Vy teď máte na televizi Mall vlastní pořad, který se jmenuje Na vlastní otvor, kde pacientům vysvětlujete, že není třeba se bát různých vyšetření, které, už když je jenom vyslovíme, tak budí asi hrůzu, třeba gastroskopie, kolonoskopie. To asi pacienti skutečně neskáčou radostí, když jim tohle lékař naordinuje. Vy se jim po těch všech zkušenostech, které máte, divíte?

Já se jim v některých případech divím. Protože kolonoskopie má například strašnou pověst a jsou kolem toho báje a každý, kdo to prožije, tak si potom rád dá pár piv a kamarádům to barvitě vypravuje. Problém je, že potom část těch kamarádů na tu vlastní kolonoskopii nejde, protože to vyprávění bylo příliš barvité. A ono to opravdu není tak dramatické. Některá vyšetření z těch osmi jsem tedy neprožíval úplně dobře, ale třeba kolonoskopie, která v téhle zemi je docela potřeba, vzhledem k počtům rakovin tlustého střeva, tak podle mě fakt není drama. Dostanete u toho docela velké množství dobrých drog, což je rozhodně prima zkušenost, a nebolí to tak zásadně, jak lidé tvrdí.

A čím si vysvětlujete ten velký strach u lidí? Je to tím, že se o tom vypráví takové příběhy v hospodách? Nebo se podívají na internet a tam mají spoustu barvitých diskuzí a pak si řeknou: Tak tohle není pro mě?

Podle mě je to kombinace. To znamená, že si o tom přečtou nesmysly a kamarádi jim o tom tvrdí nesmysly a pak ještě také jakkoliv slyšeli, jaké to je, tak vlastně nevědí, jaké to je. Prostě jdou do něčeho, o čem nevědí, jak to bude přesně probíhat. Když víte, do čeho jdete, tak i když je to strašné, tak aspoň víte, do čeho jdete.

Dokázal jste přesvědčit některé vaše diváky, že vám napsali: Díky za to, ztratil jsem obavy nebo jste mi je aspoň zmírnil a šel jsem na to vyšetření?

Takové komentáře tam byly také. Ale bylo tam i pár komentářů, že tedy rozhodně po zhlédnutí tohoto pořadu na vyšetření ti lidé právě nepůjdou. Ale ty byly v menšině.

To je taková trochu antikampaň pak, ne?

Tak, víte co, nikdy nemůžete oslovit všechny.

Jaké vyšetření z těch, které jste podstoupil, bylo pro vás úplně nejhorší, že byste řekl: Tak tohle tedy za mě dost bolí.

To je rozhodně ten poslední díl, cystoskopie, což je endoskopické vyšetření močových cest, které se dělá katetrem, který je metr dlouhý a půl centimetrů široký. Což tedy nezní moc hezky a cesta mužskými močovými cestami je klikatá a dlouhá. A bolest není to nejhorší, trochu to bolí, ale hlavně je to úplně nepopsatelně divný pocit. Ale trvá to 4 minuty, máte to hned za sebou.

Na druhou stranu, vy jste k tomu napsal: Pro muže to je velmi bolestivé, pro ženy to je celkem v pohodě. Dostalo se vám komentářů od rozzlobených žen, že to také nemusí být úplně v pohodě?

Dostalo, já se za to zpětně omlouvám. Ale je pravda, že jsem informace o tom, že to ženy prožívají úplně v pohodě, čerpal od žen. Takže jsem nějak měl pocit, že téměř všechny to prožívají v pohodě.

Čím si vysvětlujete, že lidé mají takový respekt a strach z lékařských vyšetření a celkově z bílých plášťů?

Cystoskopie u mužů se provádí flexibilním cystoskopem a nevím, jak je to dlouho, ale moc dlouho to nebude, co byl ještě rigidní. To se bavíme o cystoskopii. Ale řada zákroků ještě před 20, 30 lety vypadala poměrně strašně. Za použití různých nástrojů a tak dále, drogami se prostě šetřilo, ještě jich nebylo asi tolik, těch lékařských.

Tlumící prostředky, aby si diváci nemysleli, že se jedná o jiné drogy.

Ano. A ještě relativně nedávno zdravotnictví vypadalo, já nechci říkat jak ve středověku, ale leckdy ano. Asi lidé nevědí, že se to obrovsky posouvá a že spousta těch zákroků je mnohem příjemnějších nebo prostě snadněji podstupitelných.

Je možné, že třeba i lidé ztratili práh jisté bolesti, řekněme, protože předtím to nebylo úplně tak, že by vás bolela hlava a hned by někdo přišel a nabízel vám prášek a říkal: Nemusíš trpět, tady máš prášek. Teď jsme zvyklí jakoukoliv bolest ihned utlumit. Tak, jestli i citlivost na bolest se mohla proměnit v čase?

To rozhodně ano, to si myslím, že rozhodně jo, že jsme měkčí, než byly předchozí generace. To samozřejmě bude mít tisíc faktorů. A myslím, že by se tomu medicína měla přizpůsobit a jaksi ty oblbováky a analgetika nám nabízet v mnohem větší míře. Protože, když jsme natočili tu kolonoskopii a když se publikovala, ve spoustě komentářů lidé psali, že jim u toho doktor nechtěl nic dát a strašně to bolelo. A to se potom nemůžeme divit, že na to lidé nechodí. Protože, když potom takový kamarád někde v hospodě říká, jak to zažíval jaksi na sucho a opravdu trpěl, tak potom tam lidé nepůjdou. A to samé u té cystoskopie. Já si opravdu myslím, že by si to nějaké oblbováky zasloužilo.

Vy jste také zkoušel i zubaře. Je to něco, čeho se pořád ještě Češi tak bojí?

Je to furt. Ten doktor to tedy nechápal. Já už to dneska také nechápu, protože já jsem teda zubaře nesnášel a teď po natáčení jsem opravdu uklidněný. Ono to fakt nebolí, už jsou hrozně šikovní a ten zubař, a já mu věřím, říkal, že už vlastně není zákrok, který by musel bolet.

Co bude váš další projekt?

S Mall.TV budeme na začátku příštího roku asi zkoušet nějaké další pořady, něco by mělo být o první pomoci, možná ještě nějaký jeden pořad. A hlavně příští rok se chystám vydat knihu o první pomoci.

A tam budou jednoduché rady, jak poskytovat první pomoc?

Ty tam budou také. A bude tam asi 20 popsaných skutečných kazuistik z praxe otřepanou formou jako na tom blogu, když to má úspěch.

A doporučil byste ji i těm, kteří první pomoc podle vás nejsou schopni poskytnout?

Svoji knihu bych doporučil určitě všem. Jsou to takové vtipně popsané historky, co se skutečně stalo, a už ten text obsahuje nějaké rady. Mám zkušenost, že mi to na blogu takhle funguje. Pokud je ten text vtipný, tak si lidé lépe zapamatují informace.