Článek
Český šerm prožívá obrovskou radost. Alexander Choupenitch získal mezi fleretisty bronz z OH. Ve středu se po návratu do Prahy netajil s tím, že tím jeho ambice zdaleka nekončí.
„Jaká je moje motivace do budoucna? No tak… skončil jsem třetí, tak jsou tam ještě dvě motivace. Stříbro a zlato,“ žertoval.
Teď si naordinoval hlavně odpočinek. „Hodně jsem dřel. Hodně jsem na sobě pracoval. Na všech aspektech. Nejen po šermířské stránce, ale i psychologické, fyzické stránce. Jsem strašně rád, že se mi to povedlo. Za sebe i za všechny lidi z českého šermířského svazu, z celého prostředí. Pro nás všechny je to obrovský úspěch. Věřím, že je to jenom začátek. A že úspěchů přijde mnohem víc,“ prohlásil.
Už ví, že po odpočinku ho zase čeká dřina. „Dneska, nebo zítra dám na sítě video, které jsem si pro sebe natočil den před tím, než jsem šel šermovat. Kde jsem zhodnotil svůj trénink toho dne. Který stál za velký kulový. Ale o tom to právě je. Jeden den to člověku nejde a druhý den dokáže všechno, co natrénoval, dát dohromady a v daný okamžik to prodat. To je to, co se počítá. (…) Jen skrz tvrdou práci mohou přijít dobré výsledky.“
Sedmadvacetiletý sportovec pak pobavil novináře přiznáním, že ani netušil, že cenný kov, který vybojoval, skutečně je cenný.
„Já měl medaili ponejvíce na krku. Cestou domů byla v batůžku. Asi ji dám na nějaké spešl místo. Nevím. Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Říkali mi z olympijského výboru, že na to ještě přijde nejaká spešl krabička, aby se to neponičilo. Protože já jsem nevěděl, že je to tak cenné. Takhle: Je to cenné pro mě – jako ten výsledek. Ale nevěděl jsem, že ta medaile má nějakou hodnotu. Takže asi to musím nějak skladovat, aby se to neobouchalo,“ usoudil.
Na letiště v Praze odpovídal i na to, jak moc pociťoval, že je letošní olympiáda kvůli pandemii jiná.
„Dávat si medaili sám na krk, to bylo opravdu hodně zvláštní. To jsem tedy nikdy nezažil. Nebo tedy možná zažil: Když jsem byl malý a šermoval doma v pokojíčku. To jsem si představoval, jak si dávám medaili na krk. Takže tohle bylo zvláštní,“ komentoval.
Ale jinak si na bublinu, v níž sportovci v Tokiu žijí, nebo na absenci fanoušků na zápasech, nestěžoval. „Že to bylo bez fanoušků? Já neřeším kdyby. Situace je daná, jak je, a já hraji s těmi kartami, co jsou rozdané. Samozřejmě kdyby tam byli diváci, možná by to byl ještě věší zážitek. Ale to nedokážu posoudit. Jsem rád za to, jak to bylo. A že ta olympiáda vůbec mohla být.“
Stihl v Japonsku alespoň malou oslavu? „Takhle: Finále skončilo ve 21:30, někdy ve 22:00 bylo teprve vyhlášení. Pak byla tisková konference, která trvala třeba půl hodiny. Pak byla dopingová kontrola. Do vesnice jsem se dostal někdy ve dvě ráno. Člověk po takovém dni, kdy vstává v šest a dostane se zpátky ve dvě, úplně nemá sílu na trsání. Ale samozřejmě – adrenalin pořád jede. Kdybych šel hned spát, tak neusnu. S trenérem jsme si dali pivo. Pak jsme si přiťukli s fyzioterapeutem a pár lidmi, a pak jsme šli spát. Ale určitě to nebyly tak divoké oslavy, jaké si pamatuju z Ria, když někdo vyhrál medaili. Takže na oslavy se těším.“
