Článek
V oděvním designu jsou dvě disciplíny. „Módní návrhář, tedy ten, co dělá trendové kolekce a je zaměstnán v oděvním průmyslu. A je to tak naprosto v pořádku. A pak oděvní výtvarník, který bere módu jako umění a vytváří artové kolekce, a pak třeba limitované nositelné kolekce, kterými se uživí. A obojí je legitimní cesta,“ popisuje návrhářka Liběna Rochová, která letos získala ocenění Czech Grand Design jak v kategorii módní design, tak absolutní ocenění designér roku.
Sama se vydala druhou cestou. „V 90. letech jsem si prošla oděvním průmyslem. Jezdila jsem prezentovat českou módu třeba do Düsseldorfu a moje kolekce měly obrovský úspěch. Spolupracovala jsem s oděvní firmou, v Antverpách byl skvělý obchodník Linders van Torp, který objednával obrovské kolekce. Ale já pak po čtyřech letech procházela halami plnými šatů a říkala si: To není možné, to zahlcuje trh. A začala hledat jinou cestu,“ vypráví ve svém ateliéru na Malostranském nábřeží.
Na tryskáč to není
To je ostatně místo, kam za ní chodí zákaznice. Butik totiž nemá. „Já ho nikdy neměla. A ani nechtěla. V Čechách ne. Asi před třemi lety jsem opět dostala nabídku otevřít ho v Pařížské ulici. Jenže já nechci dělat trendové věci a podbízet se trhu. Trendy samozřejmě sleduji, ale nechci se jimi řídit. A nechci být svázaná tím, že se butik musí uživit. Pro mě je ateliérová práce zajímavější. Poznávám své zákaznice dopodrobna a společně jim tvoříme solitérní modely,“ popisuje žena, která svého času oblékala Lucii Bílou. Dnes spolupracuje s předními českými manažerkami, jakými jsou třeba Tamara Kotvalová nebo exministryně Petra Buzková.
Kdysi měla nabídku otevřít také butik v New Yorku na ikonické Páté Avenue. Z projektu ale také nakonec sešlo.
Lze se prosadit i bez spolupráce s celebritami? Video: Adam Junek
Mají šanci vydat se podobnou cestou začínající designéři, které Rochová již řadu let vychovává na UMPRUM?
„Uživit se takto dá. Samozřejmě záleží na tom, jestli chcete mít jachty, obří vily a létat vlastním letadlem. Pak to ta cesta není. Ale já nejsem člověk, který potřebuje přehnaný luxus a milionová auta. Studenty vedu především k osobitosti. Jistě - všechno už bylo objeveno. Jsou to pořád rukávy, sukně, kabáty. Ale když k nim přidáte svůj příběh, něco ze sebe, tak vám garantuji, že to bude jiné a své zákazníky si to najde,“ věří Rochová.
Peníze pohánějí módu
Její přístup mimochodem odpovídá trendu, o němž se ve světové módě hodně diskutuje. Tedy tak zvané „slow fashion“, snaze nezahlcovat trh neustále novými a novými kolekcemi. Je to jakýsi protipól masové produkci mainstreamových značek.
„Já jsem ráda, že je to pojmenováno, ale nemyslím, že by se snad někdy podařilo zastavit kola oděvního průmyslu. Točí se v něm ohromné peníze. A ty jsou v dnešním světě alfou a omegou všeho. Je to špatně, ale tak to zkrátka je. A je to čím dál tím horší. Ta masová produkce je neudržitelná a neetická,“ zlobí se Rochová, která se svými studenty připravila několik oděvních projektů založených na recyklaci.
