Východ, nebo Západ? Česko-ruská krize není černobílá, Češi jsou rozdělení

„Z geopolitického hlediska je Česká republika na hranici mezi tím, čemu se obecně říká Východ a Západ, ať už to znamená cokoli. Plyne z toho určitá nesamozřejmost té naší příchylnosti a přináležitosti k Západu a tento aspekt by se měl v této situaci brát v potaz. V tuto chvíli se hodně šermuje termíny jako vlastizrada, ale tohle je věc, která má pochopitelně politické souvislosti a je uvnitř české politické obce a společnosti vnímána různými optikami,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy pozadí současné česko-ruské krize profesor z Masarykovy univerzity Jan Holzer.

Spolu se svým kolegou, profesorem Miroslavem Marešem, soudí, že českou společnost polarizuje vnímání nutnosti vybrat si, na jakou stranu se přiklonit. „Debata se vyhrotila do podoby, že jakmile někdo formuluje nějaký kritický postoj k věcem, které jsou trendy na Západě, tak je okamžitě nálepkován jako prokremelský troll. Jakmile řeknete něco pozitivního o Rusku, jste proputinovský špion,“ říká Holzer.

Dvojice autorů ve spolupráci s dalšími odborníky v minulém roce představila knihu s názvem „České bezpečnostní dilema: Rusko jako přítel, nebo nepřítel?“. Česko je dle jednoho ze závěrů jakýmsi barometrem kondice Západu.

Ve vaší knize „České bezpečnostní dilema: Rusko jako přítel, nebo nepřítel?“ popisujete Česko jako barometr kondice Západu. Jak to chápat?

Holzer: Je to jeden z výstupů, ke kterým jsme v knížce dospěli. Máme tím na mysli skutečnost, že ať se nám to líbí, nebo ne, z geopolitického hlediska je Česká republika na jakési hranici mezi tím, čemu se obecně říká Východ a Západ. Plyne z toho určitá nesamozřejmost naší příchylnosti, respektive přináležitosti k Západu; a tento aspekt by se měl v současné situaci brát v potaz. V tuto chvíli (kauza Vrbětice – pozn. autora) se hodně šermuje termíny jako vlastizrada či pátá kolona, ale vzniklá situace má pochopitelně politické souvislosti a je uvnitř české politické obce a společnosti vnímána různými optikami.

Výsledek našeho bádání je takový, že vztah mezi Českem a Ruskem je do značné míry závislý na tom, jak silné, či naopak slabé jsou vztahy mezi Českem a Západem. My se sice můžeme rétoricky přiklánět k západnímu společenství, jsme s ním spojeni členstvím v EU a v NATO, ale jakmile vzniká nějaká pochybnost nebo slabost k této lince a vztahu, vzniká pochopitelně prostor k tomu, aby sílil tzv. ruský vektor. V tuto chvíli není vztah Česka k Západu zcela samozřejmý a část české společnosti to vidí jinak. To je důležité připomenout, jakkoli to nemusí být příjemné, zaznít by to mělo.

Dá se říct, na jakou světovou stranu se česká společnost přiklání spíše?

Mareš: V české společnosti je část lidí orientovaná provýchodně, což vytváří napětí ve vnitřní politice. Prozápadní a provýchodní síly mezi sebou soupeří. A během různých krizí a po zásadních událostech se objevuje snaha ten druhý proud zcela eliminovat. To se ale úplně nedaří, i nyní není šance, že vše proruské bude poraženo a zůstane to tak navždy. Podobné je to z druhé strany. Nedávná migrační krize dala společně s ruskou expanzí na Ukrajině a ve středovýchodní oblasti vítr do plachet provýchodním silám, prozápadní část byla tlačena do kouta, ale dokázala odolat a dnes je opět na koni. Geopolitický spor tu bude i nadále. A i za situace, kdy se v současnosti ukazuje, že nastupující mladá generace již nemusí být proruská v takové míře, jako je tomu u kategorie lidí středního a důchodového věku. Je možné, že se do budoucna bude proruská část společnosti zmenšovat, to ale neznamená, že tady momentálně není, že ztratí společenský a politický vliv.

Holzer: Zároveň tu funguje jev polarizace české společnosti. Lidé jsou tlačeni do toho, aby se s těmito dvěma geopolitickými možnostmi bezvýhradně identifikovali. Debata se vyhrotila do podoby, že jakmile někdo formuluje nějaký kritický postoj k věcem, které jsou trendy na Západě, tak je okamžitě nálepkován jako prokremelský troll. A jakmile naopak řeknete něco pozitivního o Rusku, jste pro druhou stranu proputinovský špion.

Polarizace je fenomén, který je v současnosti v sociálních vědách intenzivně zkoumán a je pro pochopení současné situace důležitý. Vytrácí se prostor pro zaujímání nějaké kritické pozice, která by sice měla nějaký normativní základ, a přesto by nemusela znamenat ostrakizaci druhé strany. Je to nešťastné, kauza Vrbětice přichází ve chvíli, kdy i bez ní je česká politická obec hodně rozdělená a daří se v ní černobílým interpretacím.

Historicky vzato, typický je příklad roku 1945 a vztahu k němu. Je zcela legitimní, že určitá část české společnosti jasně klade důraz na to, že nás Rudá armáda zachránila jako součást vítězné protihitlerovské koalice. Na straně druhé je tady část české společnosti, která poukazuje na to, že se jednalo o Pyrrhovo vítězství, které nás definitivně přivázalo do východního bloku, od nějž vede jasná linka k únoru 1948 a 40 letům komunistického panství. A je to opět naprosto legitimní, na historických faktech vystavěná argumentace. Nelze přece ignorovat rozdílné osobní zkušenosti lidí, jejich prožitky, rodinné „anamnézy“. Tohle by v té debatě mělo být připomínáno. Není to černobílé.

Jsou toto důvody, proč v částech společnosti přežívá pozitivní ruský obraz?

Holzer: V naší knize říkáme, že pokud vzniká dojem, že česká společnost nemá nic z toho, že je součástí Západu (ať již je to pravda, či nikoli), může vzniknout potřeba hledání jiného opěrného bodu, jímž se tradičně může stát právě Rusko. My jsme přitom dostatečně vyargumentovali, že ruská nabídka české straně je dosti slabá; věnovali jsme se např. ekonomické analýze česko-ruských vztahů a ty jsou v podstatě vyprázdněné, s výjimkou několika málo firem zanedbatelné. Pochopitelně energetika je něco jiného, ale ta je rámována komplexními vztahy evropské státy – Ruská federace.

Takže naše teze zní, že pouze pokud je nějakým způsobem zpochybňováno a zeslabováno, že jsme součástí Západu, kde sílí některé tendence, které česká společnost odmítá nebo je vnímá jako nesmyslné, viz fotbalové události v posledních týdnech, teprve v tu chvíli vzniká historicky přirozený obrat směrem k Rusku. Rusko přitom nepředstavuje pozitivní vzor. Je to spíše jakási „vzdorostrategie“, uražení se, když vy nám tohle, tak my vám tohle. Vypadá to jakoby nedospěle, ale pro část společnosti je to smysluplné chování. A někteří aktéři, nic si nenamlouvejme, z toho mohou i profitovat.

Mareš: Hodně lidí, kteří by dřív ani nebyli tak proruští, se tak stali díky odporu k progresivistickým trendům, jež si subjektivně ztotožňují se soudobými západními hodnotami. Ve chvíli, kdy někomu začalo vadit příliš mnoho feminismu, příliš mnoho propagace homosexuálů, příliš mnoho sympatií k migrantům, v tu chvíli se takový člověk nechá ovlivnit tím, co hlásá soudobá ruská propaganda. Ta se na jednu stranu snaží stále navazovat na komunistickou notu, ale v současnosti již tento postsovětský apel zeslabuje. Na nové příznivce se snaží působit spíše jako strážce tradičních hodnot. A toto na část lidí jak u nás, tak v západních zemích zapůsobilo. Lze říci, že ruský režim se prezentuje jako odpůrce jisté „západní dekadence“ a v tomto směru získává sympatie u lidí, kteří by ho ani dřív nepodporovali, protože ho brali jako něco postbolševického.

Holzer: Tím my nehodnotíme, jestli je to pravda, jen vnímáme určité trendy ve společnosti. A tyto skutečnosti nejsou vysvětlitelné tím, že někdo někoho zásobuje dezinformacemi. Představa, že ta „správná“ informace lidi obrátí na správnou víru nebo chování, je nesmyslná. My jsme s profesorem Marešem a kolegou Martinem Laryšem napsali i knížku o ruské pravici, z níž vyplývá, že je Putinův konzervativní étos do značné míry falešný. Ale to neznamená, že ve veřejném prostoru nefunguje a nemůže být vnímán jako určitá rovnováha vůči tomu, co popsal kolega Mareš. Tedy pocit dekadence, utržení se z řetězu v určitých tématech, která jsou na Západě hodně akcentována a která jsou nejen v České republice, ale obecně ve střední Evropě vnímána jako naprosto nesrozumitelná. A potom se ti lidé navíc dozvědí, že jsou zpátečničtí, že něco nepochopili, že v sobě nesou postkomunistické resentimenty; a přitom to jsou v řadě případů lidé, kteří proti komunismu bojovali. To je facka z druhé strany.

Jakými kanály Rusko v Česku prosazuje své zájmy?

Mareš: Jsou tu vládní prostředky, kulturní centra, tzv. alternativní média, a síť trollů a podporovatelů. Jejich sdělení jsou pak šířena v sociálních bublinách. Na ně se teď soustřeďuje velká pozornost. Ale pozor, neznamená to, že když nebyly sociální bubliny na internetu, nebyly zde proruské sympatie. Státní ruská propaganda může využívat i televizní a zpravodajské kanály. Celkově ovlivňuje a posiluje přesvědčení mnoho ideově spřízněných lidí. Ti se k ruskému režimu přiklánějí dobrovolně a jeho narativy pak dále šíří. Do úvahy je třeba vzít i rostoucí ruskou diasporu a její vliv. A samozřejmě tu pak jsou spříznění politici a lidé z ekonomických kruhů, aktivisté prokremelských spolků a iniciativ apod.

Toto se ale v podstatě dá říct i o prosazování zájmů Západu…?

Mareš: Samozřejmě, prozápadní část je strukturovaná obdobně, i když se často liší v metodách. Západní vliv má u nás navíc obrovskou převahu na kulturní frontě. Rusko zde má problém, kterému není schopné čelit. V televizní nabídce v Česku jen zřídkakdy narazíte na ruský film, jinak to jsou americké seriály, německé detektivky, francouzské komedie. I tímto Rusko prohrává svůj boj o kulturní dominantní narativ, proto se tomu musí přizpůsobovat i ti, kteří jsou prokremelští, musí reagovat na americkou dominanci a kritizovat dekadentní kulturu. Rusko ale nebylo a není schopno nabídnout alternativu.

Holzer: Často se používá termín hybridní válka. Z toho konceptu nejsme nijak nadšení, je s ním spojována řada zjednodušení, je používán až nadbytečně. Přesto jsme ten termín v naší knize okomentovali a především jsme k němu dodali, že tento koncept má smysl právě v zemích typu České republiky, kde existuje nějaké historické a politické zázemí pro proruská stanoviska.

V českém prostředí je určitá část lidí takto nastavena a není to žádná pátá kolona. Co získáte tím, když označíte skoro tři miliony voličů prezidenta Zemana v legitimní prezidentské volbě za pátou kolonu? To nedává smysl. Pátá kolona je termín, který má označovat minoritu, která nahlodává. Ale jestliže je ta společnost skutečně rozdělená a je to empiricky doložitelné tím, jakým způsobem se chová ve volbách, když vezmeme v potaz, že máme minimálně dva parlamentní subjekty, které tuto příchylnost nijak netají (SPD a KSČM), pak v tu chvíli to není pátá kolona, ale rozdělení společnosti a to je zcela jiný stav. Ať se nám to líbí, nebo ne. Nehodnotíme, jen připomínáme, že pro řadu lidí bude sled posledních událostí pořád jen propagandou.

Nakolik je Česko pro Rusko důležité?

Holzer: Česko může být pro Rusko zajímavé ve smyslu lakmusového papírku. Říká si: jsme schopni ovlivnit mínění té společnosti, část té společnosti nám naslouchá, máme tam nějaké zázemí. V symbolické rovině Česko důležité je. Reálný stav důležitosti lze ale posoudit pouze v porovnání s ostatními státy – s Maďarskem, Německem, Rakouskem. A u každé z těchto zemí najdeme jiný příběh – viz kupříkladu obecně známý celopolský mimořádně opatrný (řečeno velmi jemně) náhled na Rusko. Takže je třeba tyto věci neposuzovat izolovaně, ale minimálně v kontextu střední Evropy. Už jen třeba interpretace německo-ruských vztahů je neuralgickým bodem tohoto srovnání.

Německo v posledních letech, jakkoli naše veřejné mínění jej většinově vnímá jako nezpochybnitelný euroatlantický západní pilíř, tak jeho praktické chování v řadě případů absolutně nebralo ohled na to, že by mohl být s Ruskem nějaký problém, čile obchodovalo, stavělo plynovod Nord Stream navzdory geopolitické citlivosti tohoto projektu atd. Věci nejsou jednoduché.

Mareš: My jsme i geopoliticky významní. Mimo jiné jako důležitý tranzitní prostor. Už jen to, že přes nás vede důležitý ropovod, je důvodem, proč nás Rusko nemůže ignorovat. Nicméně jsme z jejich pohledu malí, a proto nás neberou jako rovnocenného partnera. Důležitou roli hraje i fakt, že řada Rusů zde našla zázemí, i když například étos ruských Karlových Varů se v poslední době částečně vytrácí. Ruská diaspora tu nadále roste, ale to neznamená automaticky posílení ruského vlivu. Její část pomáhá ruskému režimu, ale rozhodně z toho neplyne, že každý Rus musí být proputinovec.

Naopak jsou zde i prozápadní Rusové. Obecně se Rusko snaží zvýšit svůj vliv a chová se oportunisticky, kdykoli se mu k tomu naskytne příležitost; jako třeba aktuálně podporou moravské karty při sčítání lidu. Ale to neplatí jen pro Česko, pozoruhodnou a závažnou roli to sehrálo třeba v Katalánsku.

Dá se tedy říct, že Rusko celou tuto vyhrocenou situaci posledních dnů vnímá jednoduše jinak než my, po svém? Hraje v tom roli ruská mentalita?

Holzer: Dnes jsem z jedné ruské tiskové agentury dostal dvě otázky. A již ta první byla velice signifikantní – ptají se, jestli se mají občané zvyklí cestovat do České republiky a investovat zde, občané, kteří mají v ČR zázemí, obávat nějakých sankcí, obtíží apod. To je příznačné, toto je pro ně důležité. Podle mě z toho plyne, že Rusko Západu příliš nerozumí. Oni si myslí, že v tuhle chvíli je v našem politickém systému bezproblémové něco rozhodnout, někomu prostě něco zakázat. V západních demokraciích jsou ale tyto věci komplikované. Ruská mentalita je nicméně zvyklá na to, že autorita řekne a zavře hranice, vezme majetky, potlačí opozici. Je na tom vidět, jak jinak uvažují a do daného problému projektují svoje vidění.

Jak tuto českou linku prodává Rusko na svém území a jak jej chápou sami Rusové?

Mareš: Musíme si uvědomit, že pro Rusko je toto aktuální dění kolem Vrbětic střípek do mozaiky více věcí. Když se podíváme na zprávy v ruských médiích a na ně navázaných chatech, tak z toho vyznívá, že se Západ snaží zintenzivnit agresivní tlak na Rusko, a to za situace, kdy stoupá napětí v Donbasu i jinde. Ruská politika toto nechápe izolovaně, berou to tak, že se Češi, Poláci a další zapojili do americké kampaně proti Rusku. Rusové nás vnímají jako někoho, kdo pomáhá Američanům. I když popírají, že zde GRU byla a stojí za útokem, tak ve skutečnosti mohou být na operaci svých tajných služeb hrdí. Pro ně je to běžná velmocenská věc a u prozrazených akcí, byť s následkem smrti nevinných občanů, oni necítí potřebu se omlouvat.

Diskutující na ruských chatech to často vidí tak, že Američané zaveleli a Češi zmanipulovali starý případ, aby to zapadlo do celkového protiruského působení, vedle Poláků, Ukrajinců apod… Narativ ruských médií je takový, že Západ stupňuje nátlak na Rusko a Češi se do toho tímhle zapojili. Když si otevřu ruské zpravodajské weby, tak právě teď je tu hlavní zpráva o vrácení pozemku týkající se ruského velvyslanectví v Praze, pak o německých plánech na Ukrajině a pak zpráva o tom, že Babiš řekl, že Rusko ve Vrběticích Česko nenapadlo. Takové mediální sdělení pak jde k obyčejným Rusům.