Proslavila ho Koule, kterou se trefil do slavné atletky. Teď režisér mluví o znovuzvolení Miloše Zemana

Přinášíme vám písemnou verzi rozhovoru, ve kterém Drábek mimo jiné vysvětluje, proč by byl jako politik nepoužitelný. A přidává i recept na to, jak by dobrá politická satira měla vypadat.

Odcházíte po letech z Klicperova divadla v Hradci Králové a budete režírovat v Rokoku a ABC. Čím jste zaujal, že jste získal tuto novou pozici?

Čím jsem zaujal? Tak to já nevím, jestli to byla promenáda v plavkách. To je moje silná disciplína. Ne, já si myslím, že pomaličku nazrál čas. Hlavně jsem rád, že jsem celkem ustál to odcházení, které bývá vždycky těžké. Když po devíti letech jdete s pocitem, že končí nějaká vaše éra, chcete odejít elegantně a zároveň chcete všechny citově vydírat, aby vás oplakávali. Aby říkali: „Ježíš, už to nikdy nebude, jaké to bylo.“ Dopadlo to, doufám, dobře a důstojně…

Takže vás oplakávali.

Neoplakávali. Byli ale celkem vlídní. Ona už ta poslední doba… Vždycky, když někde něco končí, nějaká éra, tak se sice může stále dařit, ale už se začnou dít vzájemné předrážděnosti, dochází k nedorozuměním... Já jsem měl s odbory velké problémy, najednou zničehonic... A to jsou signály, že už se ta věc poměrně vyčerpává a že by člověk měl odejít. Myslím, že jsem odešel v pravý čas. Odešel jsem na volnou nohu s tím, že se mi ani nic tak moc nechce a že bych potřeboval několik sabatických roků, a s pocitem, jestli - když už jsem vydal tři knihy her, je potřeba tady ještě plevelit svět dalšími...

Vy myslíte, že plevelíte?

Tak všichni umělci mají neodbytný pocit, že by se vesmír zhroutil sám do sebe, kdyby něco nepřibylo…

Kdyby po nich nezůstaly památníky…

…kdyby něčím ten prostor prostě nekontaminovali. Tak to jsem na tom úplně stejně. Vesmír to nějakou dobu musí vydržet. A pak přišla nabídka od Michala Dočekala a Dana Přibyla jít do tohoto konkurzu. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Myslím, že jsme tři docela těžké váhy, takoví tři tenoři. Když jsme vyhráli ten konkurz, dostal jsem obrovskou chuť do práce. I když jsem měl pocit, že to je opravdu krizové místo a že se mi chce cokoliv jiného.

Takže jste měl jakýsi syndrom vyhoření?

Spíš takové zvláštní únavy. Docela se dostávám do takových životních situací. Hodně nemocný tatínek a podobně... A to je ta chvíle, kdy nevíte, jestli chcete dostat Oscara, nebo odejít k bosým karmelitánům a nechávat se jimi klepat s vámi, že v šest ráno vstáváte, i když jste zvyklý vstávat v deset. A ještě se u toho tvářit jako čistý mystik. Tohle jsem měl, ale šmahem to zmizelo - a musím říct, že jsem dostával obrovskou chuť do něčeho nového.

Celý rozhovor s Davidem Drábkem o tom, jak ho politika inspiruje k satiře a proč se nedaří výchova k evropanství:

„Mám pocit, že se v českém divadle v jistém okamžiku tvůrci leknou a začnou dělat kompromisy, to my neděláme.“ To jsou vaše slova. Co když v Praze po vás budou chtít kompromisy? Co když to bude všechno souviset s dotacemi, které ta divadla dostávají? Kam jste ochoten zajít?

Jsem ve věku, kdy nepoužívám žádné pleťové masky ani výtažky z býčích střev, ale vím, že ve chvíli, kdy bych přišel o svobodu, tvůrčí, hrozně by mě to přestalo bavit. A já mám navíc problém s autoritami, když je jako autority necítím. Ve chvíli, kdy bych cítil jakékoliv omezování své politické svobody a svobody vyjadřování, reagoval bych velmi předrážděně.

Myslím si, že každý tento ústupek člověka oslabuje, obrušuje a pak nevytváříte nic nového. Samozřejmě, že se leknete. Leknete se, protože je to příspěvková organizace města, ta radnice má jistě složení pestré, že ano, ale jak takto začnete uvažovat, tak politickou satiru prakticky není možné dělat. Ne, ne. Já jsem už o tom několikrát přemýšlel, zdali to bude tak: „Tu to máte, ale držte se.“ To vůbec ne. To bychom to Rokoko nově nedefinovali. Tam je naopak potřeba to oživit rázně, zcelit, soustředit tam satiru z města, různé šikovné lidi od stand-upu po různé talk show až po nějaká politická dada, která vlastně tu politickou realitu a společenskou realitu přetváří do uměleckých forem.

A nejen do satirických, ale do reálně dadaistických forem. To všechno tam máme chuť dělat a vedle toho samozřejmě je výborné, že můžu pracovat i v Abíčku na velkém jevišti, protože na těch velkých prostorech dělám také rád.

A chystáte něco jako Kouli 2? Koule je známá kauza, hra o Heleně Fibingerové...

Koule bude přetažená do Prahy. Na tom jsme se už s pány shodli. I s Pavlou Tomicovou. To je jediná věc, kterou můžu z naší koncepce prozradit. Koncepce se jinak teprve rodí a čeká nás jednání se současným osazenstvem Městských divadel pražských. Ale Koule myslím v Praze určitě bude a Pavla Tomicová je teď zase ve veliké ráži. Tahle hra je pořád platná. A přibudou samozřejmě i nějaké nové.

Vy sám jste zmínil politickou satiru. Nakolik je pro vás současná politická situace inspirativní?

Tak je velmi inspirativní a tím, že je člověk na Facebooku, ventiluje to pravidelně. A zase je ve mně ta dvojlomnost Blížence. Na jednu stranu člověk říká: „Už se k Babišovi a Zemanovi a těmto monstrům nebudu vyjadřovat, budu se věnovat svým bližním, květům, tomu, jak teče Berounka kousek od domu a tak.“ Ale pak vám to prostě nedá, protože byste měli pocit, že jste si nevydenzifikovali své okolí. Duší počínaje... Nechci být nějak moc mystický, ale prostě je nutné o těchto věcech mluvit a dávat je do kontextu...

A do časového kontextu? Třeba právě k prezidentské volbě, chystáte něco?

Ale já myslím, že to je potřeba průběžně. Ve chvíli, kdy dojde k té hysterii finální předvolební kampaně, už potom nikdo moc neposlouchá. A pak již dojde k první signální - prezident vyhraje volby tím, že zalže o tom, že jeho oponent chce prodat zemi Sudeťákům. A dneska zase tím, že za všechno může Kalousek. Je zajímavé rozkrývat průběžně takové věci.

Mně přijde zajímavé říct o Babišovi, že podle mě dělí lidi na své nepřátele a na své podřízené. A z tohoto pak vlastně stavět portrét toho, co považuji v téhle zemi za ohrožení, což tahle jeho persona samozřejmě je. Spousta lidí, co přemýšlejí jako já a mají stejnou touhu po svobodě a liberální demokracii, už začíná uvažovat o nějaké emigraci. Tedy nejenom vnitřní, ale i skutečné.

Kdybyste měl dělat divadlo nikoliv o české politice, ale o českých  voličích, bylo by to smutné divadlo, nebo co by to vypovídalo o českém člověku?

Víte, já zas nejsem pesimista. Myslím, že to současné období je alarmující. Že je alarmující, co se děje s Visegrádem, kam se ubírá Polsko a Maďarsko a kam my dost takovým samospádem beznadějně už spadáme. Čeká nás veliká zkouška, která může trvat jedno období, ale může se to protáhnout. Samozřejmě ty následky můžou být potom hlubší.

A když o politicích, o voličích... Já to beru dohromady. Bylo by to spíš z pohledu člověka, který v té společnosti žije. A vždycky je dobré, když tragické a silné momenty obalíte humorem a tím paradoxně zvýšíte účinek humoru. Takže člověk to obalí humorem, dada, rozverností a třeba tím, jak si ráno čistíte zuby, jakou kdo má celulitidu, do toho přidáte Babiše a tím nevytvoříte únavnou a jednostrannou satiru, na kterou nikdo nemá náladu.

Vy potřebujete oslovit publikum, které má své starosti - a přes ty starosti a nějaké jejich dispozice a indispozice do toho dáte i politiku, protože i ta je součástí.

Není to dřina, vytvářet něco o politice a zároveň to udělat rozverným, humorným způsobem?

Já to jinak neumím. Sál jsem to s mateřským mlékem. Ta odezva je potom výborná. Dostanete se blíž k lidem. Samozřejmě, že můžete říct nějakou velmi explicitní ostrou repliku, ale zároveň ty lidi svým způsobem i pobavíte. Otevřete do nich otvor tím humorem, tím, že poznají, že jste jako vy, že si umíte dělat legraci sám ze sebe, že nejste úplně tendenční, ale vidíte to v nějakých souvislostech.

Pokud má být znovu nezvolen Zeman, a jeho zvolení by mně přišlo tedy velmi truchlivé a špatné, a pokud máme aspoň procentuálně odolat velkému vítězství Babiše, tak je skutečně potřeba být precizní. Je to velmi těžké. Když čtete některé reakce na Novinkách nebo v Parlamentní listech, tak máte skutečně pocit, že žijete mezi velkými troubelíny. Co se navíc ještě poměrně dost militarizují a ten slovník začíná být velmi krutý o věšení - a tím, jak vás zlikvidujeme, až my to tady převezmeme. Tohle hrozně sílí. Ale přesto se nesmíte nechat vyhecovat.

Vezměte si Almodóvarův film Mluv s ní. To je nejlepší název filmu, co já znám. Prostě mluvte s nimi. Já to říkám v každém pořadu. Říkám: Je to jako dřív s komunisty nebo jako to s nacisty měli Němci. Vždycky byl nějaký nacista v rodině. Vždycky tam byl nějaký milicionář. Gestapák. Esesák. My jsme tady měli spoustu agentů, různých komančů, různých milicionářů, a ti lidé jsou dnes často ukřivdění. Mají pocit, že tím kyne návrat do nějaké důstojnosti, že se jim vrátí jejich svět. Ale je potřeba o nich mluvit, s nimi mluvit a ukazovat.

Vy to tedy děláte?

Já se snažím to dělat.

A už jste přesvědčil nějaké voliče?

To je otázka. Víte, ta odezva je největší asi přes ty sociální sítě...

Trochu vypadáte, že na Facebooku žijete.

Žiji tam poměrně hodně a umím si to v této fázi přiznat.

A víte, že se to dá také léčit?

Ano. První léčebna je v severních Čechách… Ano, je to o něco lepší než u alkoholiků, asi dvě procenta se vyléčí... Teď jsem měl takové asketičtější období, co se týče vztahů. Takže jsem Facebooku věnoval poměrně dost času. Ale navíc to má pro mě silnou odezvu. A ta debata, co tam vzniká... Když jsem viděl nějaké ohlasy pod rozhovory, říkal jsem si, že to účinek má. Stále více lidí se staví na moji obranu a vidí věci stejně. Vedle toho hnědnutí a opětovného rudnutí některé části populace už spousta lidí nevidí Zemana antagonisticky. Už to není to „sáhli jste nám na něho“. Mnozí lidé si už dokážou jeho morální i tělesné chátrání přiznat a veřejně ho i pojmenovat.

A nevyzývají právě vás lidé, ať tedy jdete sám do politiky?

Asi se to už párkrát stalo. Lidé říkají: „Vy všichni víte, jak přesně a přitom do toho nevstoupíte.“ Ve mně by ale politika posílila určité zrůdné exhibicionistické až kmotrovské rysy.

Máte to v sobě?

S každou bolestí, s každou další ztrátou je člověk méně chytlavý k tomu se sebeprožívat a stát se strůjcem domu z karet. Ale myslím, že by to pro mě nebylo dobré. Pro mě je dobré stanoviště toho, kdo to sleduje a glosuje.

Vy si tedy myslíte, že politika budí v lidech zlo a posiluje špatné stránky?

Tohle je zase další věc, která mě třeba dost popuzuje – když si lidé říkají, že všichni politici jsou špatní. Nebo že automaticky co politik, to grázl. Tohle je strašné.

Ale myslím, že jsem také odlišný od mnoha lidí. Jsem daleko větší exhibicionista. Jsem sebepožerný, jsem daleko víc narcistní. A myslím, že tyto stránky by třeba posílily. A byli bychom takoví ti chlapci, co spolu mluví. Najednou bych začal mluvit jako Tonda Blaník a říkal bych: „Toho umím, toho neumím.“

To je dobrá sebereflexe.

Ta je myslím nutná. A navíc já sebeironii potřebuji k životu. Tohle působení ve veřejném prostoru přes sociální sítě je spolu s divadelním působením moje parketa.

Kam jsme se podle vás za skoro třicet let od revoluce posunuli?

V tomhle jsem trošku skeptický: Jsem bytostný zastánce a milovník Evropy, Evropské unie, liberální demokracie. To je prostě jasné, tak to mám a nic jiného by mě nebavilo. A mám pocit, že nejvíc jsme zprasili a nedotáhli výchovu k evropanství. K tomu být Evropan, vědět, co je Evropa zač. Nejen Evropané, ale celý svět jsou lidé, se kterými se rychle dorozumíte, když je poznáte.

Rozdíly jsou vlastně minimální. A jsou nám spíš vsugerované, protože rozdíly vydělávají prachy. To je největší byznys - podporovat v lidech pocit, že jsou rozdílní a antagonističtí. A výchova k Evropě je prostě krásná. Ta historie je úžasná. Doba, jak dlouho už dokážeme od průseru v Jugoslávii neválčit, mít tady mír a silnou demokratickou společnost, která se umí postarat o své slabé... Tak tahle výchova, si myslím, že je zfušovaná a zanedbaná. Ta se omezila na pomazánková másla a podobné kraviny.

Mluvíte o tom se svou desetiletou dcerou?

Mluvím s ní o tom velmi aktivně, jako téměř o všem. Ta KGBácká vymývárna, která tu občas je. Za příklad dávám majora Zemana. Tenhle příšerný a v nějakých parametrech vlastně slušně udělaný, ovšem totálně KGBácký seriál udělal ve výchově lidí ve vztahu k církvím, ke svobodnému světu, ke Spojeným státům a západním zemím daleko větší paseku v hodnotách než cokoliv jiného. A to je průšvih.

Skutečně jsme měli třicet let na to, abychom se pro Evropu nadchli. Nechápu, co děláme špatně. Tu úžasnost spatřuji v tom, že my, takto politicky bezvýznamná země, můžeme najednou patřit do takového celku a být zváni k hlasování o zásadních věcech. Ten kontinent je skutečně fantastický, báječný. Byli jsme bestiální v mnoha minulých staletích, ale skutečně jsme se dopracovali na úroveň, která mně přijde velmi dojemná a krásná.

Když mluvíte o tom, jak vychovávali umělci - jak vychovávají umělci dnes?

Nevím, asi bych nezobecňoval. Myslím si, že rozhodně vychovávám třeba dceru k tomu, co je důležité. Znepokojuje mě, že ve chvíli, kdy nám plynou jakékoliv výhody z členství v EU, bereme to jako samozřejmost. A nejenom proto, že na to máme nárok, ale tenkrát nás přece v Mnichově zradili! A pořád nemáme tolik jako oni. To je takové to, když Češi dají na krmítko nápis: „Sami máme málo.”

A ve chvíli, kdy jsme třeba co se týče nějakých kvót o několika málo imigrantech přehlasováni, začneme ječet, že je to diktát EU. Tohle je tak strašně hloupé nepochopení. To je to, co mě nejvíc irituje a mrzí - že jsme bráni za kverulanty a strašně nesolidní nezodpovědné partnery. My Češi trpíme buď přehnaným sebevědomím, nebo naopak přehnaným nesebevědomím.

Ale to zrovna vy trpíte přehnaným sebevědomím.

Přehnaným? Máte pocit?

To vy jste o sobě řekl, že jste tak sebevědomý, až jste si tím protivný.

Sebevědomý jsem ve smyslu být si vědomý sám sebe. Ta čeština je v tomhle dobrá. Nebo být svéhlavý, to znamená, nebýt paličatý nutně, ale mít svou hlavu. A tohle je důležité.

Kdo vám dal sebevědomí? Vaše maminka, o které říkáte, že je jako terminátor?

Ano, maminka je terminátor, maminka je opravdu šílená. Ta říká: „Když tě něco bolí, tak na to šlapej.“ To tedy opravdu. Když tě bolí hlava, tak na ni šlapej. Ale já se snažím žít radostně. A už se mi to mnohokrát vyplatilo.

Já prostě miluji jednu anekdotu o přístupu k životu. Je to o dvou chlapečcích, dvojčátkách, co mají narozeniny. Jeden dostane pokoj úplně plný hraček a ten druhý dostane hnůj. Prostě mu pokojíček zasypou hnojem. Přijdou za tím prvním chlapečkem, co má všude ty hračky a ptají se ho: „Tak spokojený?“ A on pláče. Ptají se ho: „Proč brečíš?“ A on říká: „Tolik hraček, tolik baterií, co do nich budeme muset kupovat, to bude stát tak strašně peněz a sousedi mi budou závidět, že mám ty hračky. A ani si je všechny nestihnu užít. A já jsem z toho nešťastný.“ A pak jdou do toho vedlejšího pokoje, a ten chlapeček tam poskakuje radostně.

V tom hnoji.

V tom hnoji. A oni mu říkají: „Počkej, co je?“ A chlapeček se směje: „Já mám hroznou radost, protože, když je tady hnůj, tak tady musí být někde poník.“

Který z těch dvou chlapečků jste vy?

Já jsem ten chlapeček s poníkem. Opravdu jsem takový hledač poníků. Ale hlavně a díky mé dceři - i jednorožců. Vlastně na všechno věřím a žiji radostně. Poslední období je, jak stárnu, období ztrát. A to ve mně vlastně vybuzuje odhodlání a radost. Proto jsem si sám sebe vědom a proto jsem svéhlavý.

Takže když zrovna žijete v hnoji, tak se radostně rozhlížíte, co z toho hnoje vzejde dobrého.

Já si tam vymyslím spoustu poníků a jednorožců a zalidním si to. Mám ten svůj paralelní svět, který mám odmalička. Ten podivínský svět, že člověk žije v těch svých světech. Já si vlastně podvědomě jako dítě, ale dnes už i jako otec a stárnoucí bard buduji takový svůj Neverland v Dobřichovicích. Je to takové místo kouzel, ten dům a zahradu a okolí Berounky si tam dělám tak magicky, aby tam chodily děti a žasly a dospělí aby žasli. Je to sice přeplácané barvami a různými exponáty, ale v podstatě tahle vitalita a radostné zaujetí, to je celý život. Život není o tom, jak se vám povedl botox nebo jak jste starý a nemocný, nebo jak jste zdravý... Všechno je to o upřímném zaujetí a nadšení.

Takže David Drábek - radostí překypující člověk.

Je to asi ohyzdné, protože lidé si rádi stěžují, ale já jsem radostí překypující člověk.