Článek
Inu, někdy jsou to extrémy. To si jednu část života odbýváte v podhůří Skalistých hor, kde teplota leckdy klesne i ke čtyřiceti stupňům pod nulou, takže vám zamrzá i dech, následně se ale přestěhujete do míst, kde naopak denní žár stoupá v poledne k padesátému dílku Celsiovy stupnice.
Přesně takovou zkušenost učinila učitelka a také spisovatelka Blanka Solařová-Calibaba. Má na kontě už tři knihy, které jsou reminiscencemi na čas strávený v Calgary i na škole v Dubaji. Knížky jsou to povedené. Díky té poslední se můžete přímo od pramene dozvědět, jaké to je učit v arabské části světa. A že to není úplně jednoduchá práce, o tom se nedá pochybovat. I když blond vlasy třeba ve Spojených arabských emirátech zmohou mnohé.
Podle Blanky jsou chlapci na Arabském poloostrově už odmalička vychováváni k pocitu nadřazenosti směrem k dívkám, takže je někdy bývá složité přivést ke kázni a dodržování pravidel. A možná i proto, že do soukromých škol chodí děti z bohatých rodin, které svým potomkům život nějakými hranicemi chování příliš nekomplikují. Ale pokud někdo nechce rozumět tomu, že bez pravidel to zkrátka nejde, přichází miss Blanka se svou metodou – žádný křik, nýbrž naprostá ignorance hříšníka.
Prý to funguje dokonale, protože každé dítě chce být učitelkou milováno. A pokud má pocit, že je neviditelné, začne mu docházet, že něco dělá špatně. Do toho se ovšem nepočítá, že při vzdělávání pomocí videokonference leckdy napovídají či dokonce přímo odpovídají na otázky služky, pro něž je to zřejmě součást pracovního úvazku. Ovšem velmi často je prozradí filipínský přízvuk, jak vysvětluje Blanka Solařová-Calibaba v Ušáku číslo 143.
