Promořené domovy důchodců jako memento. Skončí ústavní péče?

Nemocí covid-19 se zatím v Česku nakazilo na 1600 seniorů nad 65 let, z toho 182 zemřelo (12 %). Právě tato čísla vycházející z dat krajských hygienických stanic poskytl na vyžádání redakce Seznam Zpráv Ústav zdravotnických informací a statistiky.

Kromě jiného data názorně dokládají, jak moc byly pandemií covid-19 zasaženy domovy seniorů a další zařízení poskytující penzistům péči ústavního typu.

Z infikovaných důchodců totiž žilo v těchto zařízeních 308 lidí a 43 jich zemřelo. Mezi nakaženými seniory mají klienti zmíněných ústavů zastoupení téměř 20 % a mezi zemřelými dokonce 24 %. Přitom ze zhruba dvou milionů českých seniorů nad 65 let jich v domovech důchodců a podobných zařízeních žijí pouze asi tři procenta.

Obyvatelé ústavů jsou podle těchto statistik ohroženi nákazou daleko více než ti v domácím prostředí. Rizika se týkají i personálu.

Nejde zdaleka jen o koronavirus, který seniory ohrožuje. Mnozí výrazně trpí i izolací poté, co domovy důchodců v březnu zavedly přísný zákaz návštěv. „Myslím, že teta zemřela na stesk, několik týdnů se k ní nikdo nedostal a po telefonu se jí těžko vysvětluje, proč to tak musí být,“ říká pan Jaroslav, jehož 86letá příbuzná, bezdětná vdova, zemřela o Velikonocích v jednom z domovů poblíž Prahy.

Domov pro seniory Iris v Ostravě, ostravské Alzheimercentrum, domov pro seniory v Břevnici u Havlíčkova Brodu či domov U Trati v Litoměřicích. To jsou asi nejznámější příklady hromadného rozšíření nemoci covid-19 v Česku. Do podobné kategorie, ač jde o nemocniční zařízení, spadá i hromadné nakažení pacientů léčebny dlouhodobě nemocných v Mariánských Lázních.

Jde o případy, kdy infekční choroba ve zmíněných pobytových zařízeních zachvátila jak většinu ubytovaných penzistů, tak navíc i mnoho zaměstnanců.

Nákaza postihla v menším měřítku i další zařízení ve všech krajích s výjimkou Královéhradeckého. Nejvíce případů má Moravskoslezský kraj, Praha a Ústecký kraj.

Podobné problémy jako Česko mají i mnohé další země nejen v Evropě. Velká koncentrace osob vysokého věku s oslabenou imunitou, často trpících dalšími chorobami, je živnou půdou pro šíření obávaného viru. Problém může být o to větší, když se nedostává ochranných prostředků.

Každopádně čím větší zařízení, tím větší riziko, že nemoc rychle napadne desítky nejohroženějších lidí.

Právě aktuální informace nahrávají všem, kteří už léta volají po změně fungování sociálních služeb. Tak, aby se od velkých ústavů přešlo k budování menších zařízení rodinného a komunitního typu, které seniorům umožní do konce života pobývat v pokud možno přirozeném, nikoli ústavním prostředí. A aby také daleko větší váhu získala domácí péče a s ní spojené terénní a ambulantní služby. Ostatně absolutní většině seniorů už dnes formálně či neformálně pomáhá rodina.

Téma s ošklivým názvem deinstitucionalizace řeší západní Evropa od 70. let, Česko daleko kratší dobu. Tuzemská koncepce transformace byla přijata v roce 2007.

Změny byly původně započaty především kvůli „polidštění“ sociálních služeb. Nejde jen o domovy důchodců, ale i o ústavy sociální péče, které se starají o tělesně či mentálně postižené, o dětské domovy či kojenecké ústavy a také o celou oblast psychiatrické péče. Česko v tomto směru už udělalo poměrně výrazný krok vpřed, pandemie koronaviru ale dává zastáncům decentralizace a deinstitucionalizace do rukou nový a pádný argument, proč ještě rychleji směřovat k nižší koncentraci lidí na jednom místě.

„Ukazuje se, že tendence přejít pokud možno k domácí péči je správná. A deinstitucionalizace bude určitě i nadále nosné téma,“ říká bývalý premiér a ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla, který zastával i funkci eurokomisaře pro zaměstnanost a sociální záležitosti.

Špidla věří, že sociální služby nyní získají ve společnosti větší váhu. „Koronavirus nám ukázal, že to není žádné zbytkové téma. A soudím, že přijdou na přetřes i otázky ohledně organizace sociálních služeb,“ uvedl expremiér pro Seznam Zprávy.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) říká, že pro ni osobně se nic zásadního nemění, protože stejný cíl měla už před pandemií. „Na deinstitucionalizaci je připravena i Strategie přípravy na stárnutí společnosti, která už rok čeká na schválení vládou,“ reagovala Maláčová na dotaz redakce.

Vzhledem ke stárnutí populace musí být i podle ní celý systém péče o seniory nastaven tak, aby starší lidé mohli co možná nejdéle zůstat v domácím prostředí (pokud o to stojí) a péče „dojížděla k nim domů“.

Za zásadní politické téma považuje přiblížení sociálních služeb k domovu i šéf opoziční KDU-ČSL Marian Jurečka. Jak ale uvádí, kýženému rozšíření domácí péče brání i současný systém, v němž se lidé, kteří jsou ochotni pečovat o své blízké, musejí často smířit s výrazným propadem v příjmech. Nejde jen o ošetřovné, ale i o vyměřování penzí.

„Znám řadu smutných příběhů, kdy lidé ošetřovali osobu blízkou několik let, u toho si přivydělávali na částečný úvazek, a potom se jim dramaticky zhoršil vyměřovací základ pro důchod. Protože jim byl vypočítán z onoho částečného úvazku a nebyl jim už započítán příjem, který dostávali v rámci ošetřovného,“ poukazuje na některé neblahé důsledky domácí péče Jurečka, který zasedá i v radě Charity Olomouc, kde se podle svých slov s podobnými příběhy setkává.

Za prospěšné by považoval, kdyby se po republice budovala například menší zařízení hospicového typu, která mohou přebrat péči, když už to rodina nezvládá.

„Ideální by bylo, kdyby takové zařízení bylo v každé obci s rozšířenou působností, aby to lidé měli co nejblíže od domova. Když je totiž zařízení vzdálené 50 nebo 60 kilometrů, pro blízké může být složité se tam dopravovat,“ říká pro Seznam Zprávy Jurečka.

O problémech s fungováním sociálních služeb mluvila v lednu také tehdy končící ombudsmanka Anna Šabatová. V rozhovoru pro Českou televizi na jednu stranu chválila, že řada organizací výrazně zlepšila kvalitu služeb i materiální vybavení, ale upozornila i na ustrnutí v transformaci.

Podle jejího názoru se v posledních letech proces deinstitucionalizace prakticky zastavil. „My jsme navštívili 9 zařízení a z těch 9 zařízení kromě jednoho, které mělo poměrně málo – asi 30 – klientů, měla všechna ostatní 80 až 90 klientů, jedno dokonce asi 146,“ řekla s poukazem na přetrvávající vysokou koncentraci klientů Šabatová.

„Lidé se zdravotním postižením žijí třeba v zámcích nebo ve starých klášterech, kde ani nemůžete vytvořit přirozené podmínky, které by nějak simulovaly normální život nebo princip normality. Prostě to nejde, není to ani v silách ředitelů těch zařízení,“ uvedla bývalá ombudsmanka. Osobně vidí důvody hlavně u zřizovatelů, kterými jsou kraje či stát a kteří této oblasti nevěnují prvořadou pozornost.

O zabržděné deinstitucionalizaci mluví i Milan Šveřepa, který dnes stojí v čele celoevropské organizace Inclusion Europe se sídlem v Bruselu. V minulosti řešil i transformaci sociálních služeb v Česku a nadále situaci doma podrobně sleduje. V rámci střední a východní Evropy je podle něj Česko sice v mnoha ohledech premiantem, nicméně v některých oblastech za světem zaostává. Jako příklad uvádí třeba přetrvávající existenci kojeneckých ústavů.

„Z mého pohledu současná situace s koronavirem v zásadě jenom zvýraznila problémy, které dlouhodobě v ústavní péči jsou. Ten systém je neudržitelný, ať už se jedná o lidi s postižením nebo o seniory. Mě úplně fascinují představy některých lidí, že stárnoucí populaci budeme řešit tak, že budeme stavět neustále nové a nové domovy důchodců. Teď se ukázalo, že je to naprosto scestné,“ míní Milan Šveřepa.