Článek
I přes neustálé vytahování této agendy v tuzemských volebních kampaních se vzájemné česko-německé vztahy postupně zlepšovaly. Kancléřka Angela Merkelová je dnes označuje za vynikající a spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier dokonce za nejlepší v historii. Vzájemné kontakty by měly stát na tak silných pilířích, že by mělo být jedno, kdo v Praze a Berlíně zrovna vládne.
Benešovy dekrety se do nejvyšších pater české politiky vrátily jako bumerang v roce 2013, kdy se staly jedním z ústředních témat prezidentského klání mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem.
V Německu oproti tomu třeba vytahování agendy poválečného odsunu a majetkových nároků sudetských Němců v posledních 25 letech vlastně nikdy nepřekročilo úroveň regionální politiky a nestalo se celonárodním tématem.
„Česko se dívá velmi citlivě na to, co se u západních sousedů děje. Myslím, že tu ještě pořád jsou určité obavy ohledně německé dominance ve střední Evropě. To nám říkají i průzkumy veřejného mínění. Ale zatím to není tak silné, aby to zničilo vzájemné vztahy,” poznamenává Kai-Olaf Lang z berlínského think-tanku Stiftung Wissenschaft und Politik, který radí spolkové vládě a Spolkovému sněmu.
Ilustrační foto.
V politické rovině se nejnovější etapa vzájemných vztahů dělí na dobu před česko-německou deklarací a po ní.
Řada lidí byla ohledně podpisu tohoto dokumentu z ledna 1997 dost skeptická a nevěřila, že obě země posune výrazně dál. Právě tenhle okamžik ale česko-německé vztahy dostal na kvalitativně vyšší úroveň.
„Jak říkal Jiří Gruša, deklarace nebyla tečka za něčím. Byla to dvojtečka. Otevřel se prostor pro osobní reflexi. A já si myslím, že tam je jasné, že na jedné i na druhé straně zazněly dost vyhraněné nebo i nespravedlivé postoje. Já ale věřím, že to v česko-německých vztazích už uneseme a že takhle to vnímá i drtivá většina našich německých partnerů,” věří zkušený diplomat z českého Ministerstva zahraničí a germanista Tomáš Kafka.
Podle hostů Mapy Jiřího Hoška má Česko v osobě Angely Merkelové v budově berlínského kancléřství od listopadu 2005 politika, který má naši zemi upřímně rád a dlouhodobě se o dění v Česku zajímá. Podle zdroje Seznamu čte Merkelová dokonce svodky o dění v ČR připravované německou ambasádou v Praze, včetně přehledů tisku.
Jenže spolková kancléřka narazila na takovou generaci českých politiků, která snad s výjimkou Mirka Topolánka nebyla schopná nebo ochotná tuhle příležitost patřičně uchopit.
„My jsme ty šance úplně nevyužili,” říká analytik Kai-Olaf Lang. Podle něj byla na české straně vždy znát určitá zdrženlivost a také zdůrazňování rozdílných přístupů, třeba právě v migrační krizi. „Když se podíváte na to, jak paní Merkelová Čechy oslovuje, jak třeba teď mluvila na tiskové konferenci s Andrejem Babišem, jak volí slova, tak je tam pokaždé přátelštější tón ve srovnání s dalšími zeměmi střední a východní Evropy,” všimnul si dlouholetý pražský dopisovatel Die Weltu nebo Sächsische Zeitung Hans-Jörg Schmidt.
Angela Merkelová.
„Já myslím, že nás Němci mají standardně, dlouhodobě rádi. Možná to může být pro spoustu Čechů překvapením, protože právě oni nemluví často o Němcích úplně dobře. Stejně tak se ale v Českém ráji, odkud pocházím, nemluví dobře o Polácích. A to tady v Německu, jak je to velká země, tak není. Němci nás mají skutečně rádi a já si třeba nedokážu vzpomenout na nějaký ošklivý vtip o Češích,” prozradil Seznamu další host Mapy, spisovatel Jaroslav Rudiš, který mezi Českem a Německem pendluje.
V Mapě se rozebírá i odlišné vnímání humoru, včetně kontroverzní České sody. Právě jejím skečím o druhé světové válce, o praní na 1940 a plastových „esesáčcích“ v pracích prášcích se mnoho Němců pořád nemůže zasmát.
„Bylo to v době, kdy jsem v Česku začínal. Přišlo mi to tehdy nestydaté. Cítil jsem to jako svoji osobní urážku a v ten okamžik jsem byl skutečně Němcem. Když jsem slyšel, že se další model škodovky má jmenovat Henlein, tak jsem si pomyslel, že to snad není pravda?! Že je to neuvěřitelné, co si to dovolují. Ale ono je to tak správně. Je výsadním právem menších národů si vůči větším sousedům ‚otevřít ústa‘. Když to člověk nemůže ukázat na bitevním poli nebo hospodářsky, tak alespoň v satiře,” uvádí novinář Hans-Jörg Schmidt.
