Co Češi chtějí po vládě? Otevřené obchody to nejsou, říká sociolog

Přečtěte si výběr odpovědí níže, nebo si pusťte celý speciál Rok s koronavirem se třemi hosty ve videu:

Co nejdůležitějšího vám pandemie prozradila o Češích?

Spíš pandemie prozradila něco o české politice. Doplácíme na některé věci, které tady startovaly už před Andrejem Babišem. Na to, že vlády a stát nevěří lidem. Tudíž jsme nebyli schopni zvýšit nemocenskou včas, aby se nebáli lidé chodit do karantén. Navíc máme hodně nepropojené systémy – kraje nespolupracují s centrem, nespolupracují ani systémy zdravotní a sociální mezi sebou. Proto se tady těžko dělá jakékoliv řízení tak těžké věci, jako je epidemie.

O české společnosti jste nezjistil nic zásadního?

Já myslím, že ta společnost vždycky trošku reaguje na svoje lídry a na to, jak ji vedou. Dnes vidíme takovou demobilizaci, kdy se říká, že už se nedá nic dělat a je to na každém z nás. To má a bude mít dopady na důvěru v instituce, která bude trvat třeba roky.

To je špatné říkat, je to na každém z vás?

Vyznívá to tak, že už se nedá nic dělat, že už nejsou žádná opatření. A my s kolegou ekonomem Štěpánem Jurajdou v NERV (Národní ekonomická rada vlády, pozn. red.) mluvíme od podzimu o šesti, sedmi dalších opatřeních, ke kterým lze přistoupit. Je to povinnost testovat ve firmách a provozech. Zvýšit nemocenskou, aby se lidé nebáli do karantén. Kontrolovat ty karantény, protože my ty karantény nekontrolujeme, nebo uvolnit ceny PCR testů, aby na ně lidé chodili.

Ukázala tahle krize, kterou prožíváme, že jsme zodpovědný národ?

Na jaře jsme byli velice zodpovědní. Ale já si myslím, že to není o národu. Specifikum té české pandemie je to, že děláme opatření velmi pozdě a děláme je neúplná. Díky tomu trvají strašně dlouho. Takže my se lišíme od Německa tím, že je tady takový neúplný lockdown, trvající čtyři, pět měsíců, a v těch zahraničních státech to museli také zavřít, ale zavřou to prostě lépe, na kratší dobu a nevzniká tam to vyčerpání.

My teď slýcháme, že zákazy a příkazy už na nás nefungují. Co tedy na lidi funguje? Cukr místo biče? Jakou by měl mít podobu?

Tak v té metafoře cukru a biče je zásadní to, že tam jsou obě dvě ty složky. My jsme hodně dlouho měli jen bič a cukr jsme tam nedali. A teď tedy říkáme, že stáhneme i ten bič, když to řeknu obrazně. A podle mě je nutné kompenzovat lépe a jasněji restaurace, hotely a podobně, ale zároveň kontrolovat, že nejsou otevřené. A penalizovat je. Až se ztlumí ta dnešní vlna, tak třeba otevřít maloobchody, ale reálně kontrolovat, že tam probíhají ta ochranná opatření. Protože tím se my lišíme třeba od Španělska a dalších zemí, že tam opravdu ti provozovatelé nesou velkou finanční odpovědnost. A potom si také dají pozor.

Pan hejtman Martin Kuba tady ve Výzvě říkal, že lidem musíme věřit. Není to v rozporu? Vy chcete kontrolovat, on jim chce věřit…

Já si myslím, že je potřeba, aby každý viděl, že ta opatření mají smysl. Je třeba vysvětlit, proč mají smysl a že se kontrolují. Když máte někde zákaz rychlosti a víte, že to tam nikdy nikdo nekontroluje, tak všichni víme, jak to dopadá.

Divák se ptá: Probíhá nějaký průzkum, který by pomohl pochopit, která opatření společnost podporuje, co jí naopak vadí a kde nalézt shodu?

My to zkoumáme. Teď to vypadá, že třeba tak půl na půl je společnost rozdělená na ty, kteří říkají, že opatření jsou adekvátní, anebo nedostatečná. A polovina říká, že by se měla trochu zmírnit. Takže to není tak, že by byl tlak devadesáti procent společnosti na rozvolnění. To si vykonstruovali ti politici ze sociálních sítí. Ale samozřejmě jednotlivá opatření se potom velmi liší a pro některé lidi jsou velmi nákladná. Vnímají negativně třeba i uzavření škol, naopak některá opatření jsou vnímaná jako naprosto bezproblémová.

Předpokládám, že to jsou třeba roušky?

Ty v podstatě až na nějakých deset procent lidé dodržují. Ale i opatření typu omezení některých služeb nebo to, že musíte pracovat na home office, pro řadu pracujících není zase takový problém. I když je to těžší a těžší po těch měsících.

Dokázal byste říct, kolik je těch jádrových odmítačů opatření?

My jsme to analyzovali na podzim. A těch lidí, kteří porušovali opatření, že třeba nenosili ani roušky, bylo kolem nějakých devíti procent. Teď to trošku roste, ale bude jich prostě kolem deseti až patnácti procent. Potom jsou lidé, kteří to chápou, ale už otupěli, jsou unavení. Jsou i lidé, kteří si to vyhodnotili racionálně, že pro ně to není zase takové riziko. A ostatní, kteří epidemii výrazně podceňují.

Co je pro zvládnutí epidemie klíčové, je omezení kontaktů. Co by podle vás s počtem kontaktů udělalo možné otevření maloobchodů?

Otevření maloobchodů se asi neprojeví velkým nárůstem kontaktů, protože my máme model, který rozkládá zdroje kontaktů. A na maloobchody vychází tak jeden dva kontakty. A ne všichni lidé do nich půjdou.

U těch obchodů samozřejmě, a řekl by to asi lépe epidemiolog, tam není problém ten dlouhý kontakt, ale to, že tam je hodně lidí na malé ploše. A zůstává to tam ve vzduchu. Není tam ten dlouhý mezilidský kontakt. Ty delší mezilidské kontakty dneska mají dva zdroje, které nejsou ještě úplně redukované. A to jsou kontakty v rodinách, které by se měly omezovat, nebo by měly probíhat v respirátorech či po testech.

Druhý zdroj jsou pracoviště. Protože my máme jenom 14 procent lidí na home office. Před rokem na jaře to bylo 23 procent. V některých zemích jako ve Finsku je to třeba až 59 procent. My se nikdy nedostaneme na 59 procent, protože máme obrovskou část lidí v průmyslu a ve výrobě. Podle mě je třeba podporovat zejména menší firmy v tom, aby dávaly zaměstnance na home office. Zavést nějaký paušál na home office za to, že si platíte internet a elektřinu doma. Něco jako stravenky.

Ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD) prosadila jiný bonus, bonus k nemocenské za karanténu. Jde až o 370 korun za každý den, kdy jste na nemocenské s covidem nebo v karanténě. A věří, že díky tomuto bonusu lidé začnou víc hlásit kontakty a začnou chodit na testy. Věříte i vy, že se kvůli těmto až 370 korunám za den skutečně zvedne počet lidí, kteří to začnou dělat?

Já věřím, že to může pomoci. Protože my jsme se ptali, jestli by se lidé nechali testovat a šli potom do karantény, kdyby byli v kontaktu s nějakým nakaženým, nebo měli nějaké lehké symptomy. A tam nám jenom třetina lidí řekla: určitě ano. A když jsme jim řekli, že by za to dostávali pět tisíc jako příplatek k nemocenské, tak se to zvýšilo na nějakých 47 procent.

Takže obava, že ztratíte příjem, je pro část zejména manuálně pracujících s nižším příjmem velká část té demotivace. Ale asi to nebude mít zázračný efekt, protože jsme to měli udělat v říjnu. Bylo by samozřejmě dobré, aby se to rozšířilo i na OSVČ. Protože OSVČ v těch prvních čtrnácti dnech nemají nic.

Ještě krátce k ekonomickým dopadům, na kterou skupinu po ekonomické stránce dopadla tahle pandemie nejhůř?

Velmi špatně dopadla na lidi, kteří pracují ve službách a v obchodu. Nepřekvapivě. Myslím, že se tam vyprofilovala nová skupina chudých, o které často nemluvíme. A to jsou lidé, kteří často pracují na dohody nebo jako OSVČ, ačkoliv pracují v podstatě v závislé pozici. Tedy pracuji třeba někde v kadeřnictví, ale dělám jako na OSVČ, abych redukoval náklady se mzdou svému zaměstnavateli. A tohle je v Česku hodně rozšířené, protože my hodně daníme nízké mzdy. I proto jsme vytlačili rodiče a chudší pracující do těchto nestabilních pozic. A v našich datech se ukazuje, že je to právě tahle část lidí, která je vždycky s každou vlnou epidemie zasažená nejvíce. Proto to taky zasáhne část rodičů s dětmi, kteří často tyhle nestabilní úvazky mají.

Takže myslíte, že vláda pokles příjmů těchto skupin nevyrovnává dostatečně?

My jsme jí radili, aby tu daňovou reformu udělala tak, aby to snížilo hlavně zatížení nízkých úvazků. Aby ti lidé nebyli vytlačováni z práce do těch DPČ a OSVČ. Myslím, že je dobře, že vláda udělala Antivirus B i C, ty fungovaly dobře, i to, že zvýšila teď přídavek na děti. Řadu těch věcí udělala vlastně dobře. Ale myslím, že daňová reforma měla být udělána za poloviční cenu a měla víc pomoci chudším pracujícím.

Jaký je rozdíl mezi Prahou a méně rozvinutými kraji z hlediska šíření, zvládání a dopadů pandemie?

Jsou tam zásadní rozdíly v tom, že v Praze je větší hustota obyvatel a pohyb. Takže na začátku je to ve městech vždycky horší. A to i v Americe. Ale potom těží z toho, že tam mnohem víc lidí pracuje ve službách. A tudíž na home office v Praze bylo v jednu dobu třeba čtyřicet procent lidí a tím se výrazně redukují kontakty. I v podzimní vlně šla Praha dolů výrazně rychleji.

Praha také těží z toho, že má přístupnější testování. Když musíte na test daleko, tak tam radši ani nejedete. Hlavní město má také dobrou síť nemocnic, a když vidíme šéfy těch fakultních nemocnic, jak na podzim říkali, že to je úplně v pohodě, tak to byl trošku jiný příběh, než známe příběhy z Náchoda, Hradiště a Karlovarského kraje.

Už před pandemií se mluvilo o tom, že je česká společnost rozdělená. Posílila to nějak pandemie z vašeho pohledu?

Já si myslím, že nebyla tak rozdělená, jako jsme říkali. V řadě těch postojů rozdělená je, v některých zase není. Takže není to tak jednoduché. Já si myslím, že ji spíš rozdělí to, pokud se pandemie promítne do nějaké dlouhodobé nedůvěry k institucím.

A to už je vidět, že důvěra v instituce klesá?

Já myslím, že to není zatím vidět, že to je dlouhodobý proces. Ale v tom se lišila třeba reakce na migraci v Česku a v Německu. Málo lidí chce přijmout nekontrolovaně miliony lidí, ale v nějakém omezeném množství ti lidé důvěřují těm institucím, že jsou schopné integraci řídit.

Pozorujete, že by se ve společnosti vydělily nějaké vrstvy nebo se hrany mezi nimi zostřily?

Pozorujeme to v přístupu k opatřením a jejich dodržování. Nevidíme, že by to otřáslo třeba důvěrou v nějaké instituce extrémně dlouhodobě. Ale může to přijít, samozřejmě. Vidíme ale změny v politických preferencích. Takže nějaké náznaky tam jsou.

Jak tedy koronavirus zamává s politickými preferencemi Čechů?

Vidíme, že se vyrovnává pozice ANO a dvojkoalice Pirátů a STAN. Společnost Kantar má teď v průzkumech Piráty/STAN nejvýše ze všech agentur.