Prokletí Jessicy Fletcherové: „Všechny překvapí, že jsem ještě tady“

Je všetečná, vlezlá, zvídavá a nesmírně bystrá. Má také rozsáhlé příbuzenstvo a nekonečné množství známých a přátel, kteří by se před ní ovšem měli mít na pozoru. Když se nachomýtne poblíž, je v ohrožení buď jejich život nebo pověst, protože je velmi pravděpodobně obviní z vraždy. Ona ji však vždy bryskně vyřeší a přesune se někam dál, nebo se vrátí do svého milovaného městečka Cabot Cove.

Spisovatelku detektivek a amatérskou vyšetřovatelku Jessiku Fletcherovou zná snad každý. A kdo, zejména z mladších ročníků, nesledoval seriál „To je vražda, napsala“, neminul jistě na sociálních sítích gif s paní s vykulenýma očima, která se napjatě láduje popcornem.

Její představitelka, herečka Angela Lansburyová, 16. října oslavila 95. narozeniny. Je tak jednou z posledních legend zlaté éry Hollywoodu poté, co letos zemřeli téměř o deset let starší Kirk Douglas a Olivia de Havillandová. A mimochodem – Angela Lansburyová je stále aktivní.

„Až zemřu, budou mě muset odnést ze scény,“ řekla kdysi dávno, když slavila 45 let kariéry. Tedy zhruba před třiceti lety.

Hraje dosud, byť jen příležitostně. Vloni třeba vystoupila na Broadwayi ve hře Jak je důležité míti Filipa jako lady Bracknellová, ve dvou filmech včetně nové Marry Poppins hrála o rok dříve, kdy ve třetím snímku, tentokrát o panu Grinchovi, ještě propůjčila hlas jedné z postav.

V témže roce měl premiéru i hvězdně obsazený televizní seriál Malé ženy, kde si zahrála tetičku Marchovou (stejnou roli mimochodem o rok později ve filmu ztvárnila Meryl Streepová – náhoda, která ještě bude důležitá).

A právě v tomto období v rozhovoru pro časopis Parade řekla: „Ale to víte, že jednou půjdu do důchodu a strávím zbytek svých roků jen se svými nejbližšími. Ale zatím, i když to občas nevypadá nadějně, se vždycky dám dohromady a jdu hrát.“ A jak s oblibou žertuje o své dlouhověkosti, „všechny překvapí, že jsem ještě tady.“

To poslední je dáno i jednou ze tří nespravedlností, které jsou spojené s kariérou mimořádně talentované herečky s irsko-britskými kořeny. Především: že ji Hollywood donutil předčasně zestárnout.

Na plátně v Americe, kam s rodinou utekla z Velké Británie před válkou, debutovala v roce 1944 ve viktoriánském psychothrilleru Plynové lampy (Gaslight) v roli proradné služky, která se snaží odloudit muže své paní. Co na tom, že je to tyran, a to dokonce tak dobrý, že se název filmu dostal do odborné terminologie. Gaslighting je forma psychického a citového zneužívání, kdy manipulátor přesvědčuje svou oběť, že není psychicky v pořádku a že jí chybí zdravý rozum.

Lansburyovou jako nezletilou musela na natáčení doprovázet sociální pracovnice. V roli byla ale tak dobrá, že hned získala nominaci na Oscara za výkon ve vedlejší roli.

Mimochodem díky tomu Angela Lansburyová drží rekord – je osobou, která byla nejdávněji nominována. Ona nominaci neproměnila, Ingrid Bergmanová v hlavní roli ano. A tak se začal psát další příběh nespravedlnosti. Lansburyová byla nominována na nespočet cen, ale přes nesporný talent jich vzhledem k počtu nominací sesbírala jen málo.

Tou třetí nespravedlností je pak to, že ji celý svět vnímá jen jako Jessicu Fletcherovou, byť její talent sahá daleko za obyčejný seriál o tom, kdopak to udělal tentokrát.

Ale zpět k příběhu předčasného stárnutí. Hned další dva filmy, v nichž účinkovala, byly také „trháky“. Ve snímku O Velkou cenu (National Velvet) se setkala s mladičkou Elizabeth Taylorovou a staly se doživotními přítelkyněmi. Jejich kolegyně z filmu Anne Revereová za svůj výkon ve vedlejší roli získala Oscara. Kterého tím vyfoukla už podruhé nominované Lansburyové za její ztvárnění Sibyl Vaneové v Obrazu Doriana Greye. Útěchou jí mohl být první Zlatý glóbus.

Všechny tyto úspěchy Lansburyové vynesly smlouvu u studia MGM. A tam dostávala jako „ta Britka“ podřadné role a většinou postavy o mnoho starší, než by jejímu věku odpovídalo.

Sama na to vzpomínala se slovy: „Když mi bylo dvacet, psali mi fanoušci, kteří si mysleli, že mi je čtyřicet.“ A to se s ní dlouho vleklo i poté, co smlouvu s MGM rozvázala.

Jako herečka na volné noze a také matka dvou malých dětí brala po odchodu z mocného studia kdejakou roli. O snímcích z tehdejší doby (konkrétně třeba Rudá maska z napoleonské éry) mluvila jako o nejhorších, co kdy natočila. Ale sama k tomu dodávala, že jednak potřebovala práci, a jednak „nikdy nevíte, jak špatná role vás může dovést k té, po které toužíte a vynese vás do výšin.“

A to se také stalo. Několik snímků z konce 60. let ji znovu zařadilo tam, kam patřila – mezi takzvané áčkové herečky. Za politický neonoirový thriller Manchurianský kandidát, kde hrála ambiciózní matku a krutou politickou konspirátorku, získala svou poslední nominaci na Oscara. Opět neproměněnou, což ji podle jejích slov mrzelo nejvíc. A opět s útěchou v podobě Zlatého glóbu. Jen na okraj: v remaku filmu z roku 2004 tuhle pekelnou matku hraje zmíněná Meryl Streepová.

Cenu akademie nakonec dostala za celoživotní dílo.

Když jsme u těch „důležitých náhod“, předávala jí ji v roce 2013 Emma Thompsonová. I tyto dvě herečky pojí několik nitek. Lansburyová propůjčila hlas paní Konvičkové v kreslené disneyovce Kráska a Zvíře. I díky jejímu zpěvu závěrečné písně se soundtrack filmu probojoval jako kandidát na cenu Grammy za album roku.

Jak jsme si zvykli u této dámy – a ona skutečně je Dámou Řádu britského impéria -, nominace nebyla proměněna.

Emma Thompsonová hraje a zpívá tutéž roli v hrané verzi s Emmou Watsonovou v hlavní roli.

Thompsonová s Lansburyovou jsou navíc přítelkyně. A proto se legendární Jessica Fletcherová s chutí pustila do role příšerné tetičky Adelaide v pohádkovém snímku Kouzelná chůva Nanny McPhee, k němuž si Thompsonová sama napsala scénář.

To, že si v rodinném filmu zahrála nepříjemnou ženskou, nebyla pro Lansburyovou žádná novinka. „Jsem to, čemu se vznosně v branži říká charakterní herečka. Normálně to znamená, že prostě umíte zahrát člověka, s kterým nemáte povahově ale vůbec nic společného. Snad jediná role, která se u mě nedá označit jako charakterní, je právě Jessica Fletcherová,“ uvedla v show Larryho Kinga.

K všetečce z maloměsta ji předpřipravila cestu jiná podobně založená dáma. Konkrétně slečna Marplová, již Lansburyová ztvárnila v hvězdně obsazeném filmu Rozbité zrcadlo. A zatímco její kamarádka Liz Taylorová tam hraje uhrančivou hvězdu obnovující kariéru a jako femme fatale v nákladných kostýmech venčí své vlastní šperky nedozírné ceny, jak byla zvyklá, jen o sedm let starší Lansburyová, tehdy 55letá, představuje stařenku s obličejem od maskérů tak vrásčitým, že snad i dnes má svěžejší pleť.

Původně měla hrát ještě v dalších dvou filmech podle knih Agathy Christie, ale to padlo. A možná i proto si v roce 1983 vybrala ze dvou televizních nabídek raději detektivní seriál než sitcom.

Za příběhy Jessicy Fletcherové stál tým, který dříve slavil úspěch s detektivem Columbem a ani tentokrát se nespletl. Seriál měl možná zpočátku smíšené kritiky, ale popularita byla nezměrná. Přetavila se ve dvanáct sezon a pokaždé přišla i nominace na televizní cenu Emmy.

Jestli hádáte, že neproměněné, tak hádáte správně. Ale zase přišla náplast v podobě Zlatého glóbu, kdy z deseti po sobě jdoucích nominací čtyři skončily děkovným proslovem.

Navzdory tomu, že role Fletcherové přetlačila veškerou její jinou práci, Lansburyová ji má ráda. „Jestli je to můj odkaz, proč ne. Milují ji lidé po celém světě a já to plně chápu. Úspěch toho seriálu tkví v tom, že vidíte jen pátrání, žádnou krev, nebo brutální vraždění,“ popsala v rozhovoru pro BBC.

Přitom největší herecké příležitosti a také ocenění Lansburyové přinesla divadelní prkna. V 60. letech, kdy jí film neposkytoval zrovna nejlepší prostor, ji objevila Broadway. Hned za roli v muzikálu Mame si vysloužila cenu Tony, pro kterou si šla ještě čtyřikrát. Naposledy v roce 2009. A byl to právě muzikál, který z ní udělal velkou hvězdu.

„Ten pocit, když váš obličej jezdí na autobusech po celém městě a New York vás miluje za to, co předvádíte na scéně, vás pohltí. A žene vás okamžitě zase na scénu. Takže je to takový kruh,“ popsala své pocity v portrétní knize Angela Lansbury: A Life on Stage and Screen.

V té době ale také zažívala neradostné časy. Její děti, které měla s druhým manželem Peterem Shawem, propadly drogám a dcera Deirdre i sektě Charlese Mansona. Na čas se proto Lansburyová stáhla zpět do Evropy. Do Velké Británie, kde hrála v londýnském West Endu s Shakespearovskou společností, a také do Irska. „Vůbec nikdo mě tam nepoznával. Byla jsem prostě paní Shawová, to byly skvělé časy,“ popsala později ve své autorizované biografii od Martina Gottfrieda.

Irsko a divadlo pro ni byly jistým návratem ke kořenům. Její matka Moyna MacGillová byla irskou herečkou a přivedla dceru také k hereckému a pěveckému vzdělání. Otec Edgar Lansbury byl zase britským politikem a podnikatelem, stejně jako jeho otec George. K dědečkovi měla Lansburyová velmi vřelý vztah. Stal se pro ni klíčovým mužským vzorem, protože tatínek zemřel, když jí bylo pouhých devět let. Prostřednictvím George Lansburyho, čelního představitele labouristů, zdůrazňovala své britské kořeny i poté, co se v 50. letech stala americkou občankou.

Mimochodem – k umění tíhla celá rodina. Její pokrevní bratři Edgar a Bruce se stali divadelními a filmovými producenty. Starší nevlastní sestra Isolda z matčina prvního manželství byla také herečkou a i první manželkou Petera Ustinova. S tím se na plátně Lansburyová setkala ve snímku Smrt na Nilu – on byl detektivem Herculem Poirotem a ona věčně opilou spisovatelkou skandalózních knih Salom Otterbourneovou.

Její kariéře se naopak skandály vyhýbaly. „Už jako dítě a mladá dívka jsem byla velmi spořádaná, až jsem se tím připravila o spoustu zábavy. A později jsem pořád jen pracovala,“ cituje ji v biografii Margaret Bonnanová.

Drobný přešlap přišel na počátku, když její první manželství s Richardem Cromwellem skončilo po jediném roce. Jenže když se svatbou s ní snažil překonat homosexualitu, ani to jinak dopadnout nemohlo.

Se Shawem, kterého si vzala v roce 1949, naopak měla dlouhý a šťastný vztah, který ukončila až jeho smrt v roce 2003.

Druhý „průšvih“ přišel před třemi lety, když v rozhovoru pro britskou stanici RadioTimes mimo jiné řekla, že ženy by si měly přiznat, že částečně nesou vinu v případech sexuálního obtěžování, když se snaží vypadat co možná nejatraktivněji.

Tehdy bylo sexuální obtěžování jedním z top témat kvůli skandálu okolo producenta Harveyho Weinsteina. Vysloužila si tvrdou kritiku, že je „z jiných časů“ a že se „stáří podepsalo na jejím úsudku“.

Sama celkem ostře vystoupila na svou obhajobu s tím, že je šokovaná, jak se proti ní obrátila slova vytržená z kontextu. Což měla pravdu, neboť v samotném rozhovoru také uvedla, že tím rozhodně nechce říct, že by snad „ženy měly být připraveny na to, že budou napadeny, protože pro to není žádná omluva“. Zároveň poukázala na to, že je celoživotní zastánkyní ženských práv. Sama jim ostatně v pozlátkovém světě showbusinessu ostatně prošlapávala cestu, když si jako jedna z prvních hereček vydupala, že bude koproducentkou svého seriálu. A ještě loni přednášela pro Ligu divadelních profesionálek.