Profesionální sport volá SOS. Od Babiše dostane dva záchranné čluny

Fotbalová mise u premiéra Andreje Babiše byla nadobyčej úspěšná. Po jednání mohl šéf Slavie Jaroslav Tvrdík oznámit veřejnosti, že je na dobré cestě speciální opatření pro sportovní kluby, že i při nakažení jedné osoby nebudou muset všichni ostatní členové týmu do karantény. A premiér je nakloněn i tomu, aby stát profesionálnímu sportu pomohl ohledně kompenzací ušlého zisku kvůli poloprázdným hledištím.

Pokud zrovna nevyrábíte dezinfekci nebo neprovozujete firmu s certifikátem na odběr vzorků pro zkoumání přítomnosti viru covid-19, pak je velmi pravděpodobné, že vám koronavirová pandemie spíš pěkně komplikuje nebo ještě pořádně zkomplikuje život.

Vedle kolabujících leteckých dopravců či prázdných hotelových kapacit marně čekajících na záplavy zahraničních turistů se nenápadně smráká i nad profesionálním sportem, což je odvětví entertainmentového byznysu, ve kterém se v normálním, nepandemickém světě točí miliardy a odpovídá tomu i nemalý odvod daní do státního rozpočtu.

Jenomže teď jsou mnohé finanční toky přiškrcené a hrozí další intenzivní ztráty. A představitelé českého profesionálního sportu už se konečně rozkývali k tomu, že se snaží upozornit vládní orgány na to, že jsou tady taky. A že mají taky problém.

Mnohé ve společnosti obecně užívané stereotypy přitom hrají proti nim.

Zaprvé je tu sport vnímán jako něco okrajového, co je třeba řešit, pokud tedy vůbec, až jako poslední v řadě. Společně s cirkusy a varieté, pornografickým průmyslem a vykřičenými domy, když to trochu přeženu. Ale asi ani ne moc.

Svoji roli jistě hraje i standardní marketing profesionálního sportu, postavený podobně jako v klasickém showbyznysu na adoraci hvězd, které jsou ve fotbale či hokeji modelovány i za pomoci hvězdných honorářů. Byť si to možná na první dobrou sami fanoušci nepřiznají, mnohé z nich přitahuje právě možnost jít se na vlastní oči podívat na ty borce, o nichž si přečetli, že berou miliony měsíčně. Aby jim pak mohli zatleskat, nebo si pak na ně o to víc zanadávat.

V časech covidových ale tento efekt působí kontraproduktivně, protože lidé mají pocit, že všichni profesionální sportovci jsou milionáři, mají nahrabáno, a tudíž je úplně jedno, jestli k nim teď pár měsíců (nebo let) žádná „škvára“ nepřiteče. A málokomu dochází, že se taková úvaha relevantně týká leda uzounké vrstvičky těch nejnablýskanějších hvězd. A že příjem mnoha ostatních, které profesionální sport živí, a to zdaleka nejde jenom o sportovce, nemá s výlety do jiných finančních galaxií nic společného.

No a krize odhalila ještě jeden problém. To když se zjistilo, že se tu vlastně nikdo nemá k tomu, aby držel nad profesionálním sportem záštitu, jinými slovy, že tenhle segment vlastně nikam nepatří.

A to proto, že nedávno vzniklá Národní sportovní agentura, vedená Milanem Hniličkou, považovala za sféru svého vlivu jen sport provozovaný na bázi spolků, svazů, tělovýchovných jednot… Nikoli tedy ten profesionální, komerční, jenž je postaven na bázi obchodních společností. Protože ty samozřejmě v normálním světě nemohou inkasovat dotace z veřejných prostředků (sice tak reálně prostřednictvím přidružených spolků provozujících mládežnické týmy činí, ale to teď nechme stranou).

Nicméně to všechno už se podařilo nějak překročit. A věc dospěla dokonce tak daleko, že se představitelé fotbalové ligy, kteří nyní vystupují v jedné alianci s hokejovou APK, dostali v pondělí k jednáním s předsedou vlády Andrejem Babišem. A naléhavé prosby fotbalu a hokeje se pokusí vyslyšet i vládní Rada pro zdravotní rizika.

Dnes by se tedy hypoteticky měl vyřešit nebo přinejmenším začít řešit sportovní problém číslo jedna: A to jsou karantény.

Zbude pak ještě problém číslo dva. A to případné z eráru vyplacené náhrady škod, jež covidová opatření vytvářejí v hospodaření profesionálních sportovních klubů. Zejména kvůli tomu, že jsou v zemi stále výrazně omezené možnosti zaplnit hlediště diváctvem. A vybrat od něj vstupné.

Obrazně řečeno, český profesionální sport potřebuje tyhle dva záchranné čluny. Aby nešel ke dnu.

Tak začněme těmi karanténami. Jak už ověřila praxe, stávající model „jeden pozitivní test = všichni ostatní členové týmu na 14 dní automaticky do karantény“ prakticky znemožňuje realizaci soutěží v plném rozsahu, totálně totiž destruuje termínové listiny. A například fotbalová Fortuna liga 2019/20 se kvůli tomuto nastavení ani nedohrála komplet.

Fotbal už si sice upravil vlastní regule tak, že půjde výsledky soutěže vyhlásit, když se odehraje alespoň polovina utkání. Ale to je asi nejzazší možná mez, o které snad lze vůbec uvažovat.

Potíž je v tom, že oproti jarní části, kdy se covidová opatření řešila prvně a nově, teď přibývá další prvek, a to jsou mezinárodní soutěže.

V nich lze vydělat velké peníze. Viktoria Plzeň zinkasovala od UEFA za své účinkování v Lize mistrů v předminulé sezoně zhruba 800 milionů korun, v té minulé pak Slavia kolem půl miliardy.

Možnost získat podobné peníze i nyní by byla ve výrazném ohrožení, pokud by v termínech předkol i pak případně v průběhu hlavní soutěže měly být české týmy v karanténě, tudíž by nemohly k utkáním nastoupit a prohrály by všechno kontumačně.

S blížícím se termínem předkol a také v souvislosti s aktuálními karanténními opatřeními ve Slavii se iniciativy razantně chopil Jaroslav Tvrdík, šéf klubu z Edenu, který je díky svému dlouholetému propojení se světem politiky zjevně schopen otevřít mnohé dveře mnohem rychleji a razantněji, než jak se to dosud dařilo Dušanu Svobodovi, předsedovi Ligové fotbalové asociace.

Výsledkem dosavadních předběžných jednání, s nimiž pomáhá i Milan Hnilička, je příslib vládního zmocněnce Romana Prymuly, že se na pondělním jednání Rady pro zdravotní rizika přimluví za zkrácení standardní karantény ze čtrnácti na deset dní.

Pokud to projde, bude to platit nejen pro sportovce, ale pro celou veřejnost. A profesionálním ligám to trochu zvýší šance na to, aby se v nějakém rozumném formátu byly schopny uskutečnit.

Aby ale Slavia a spol. nežily v riziku, že i tak kvůli karanténě přijdou o evropské poháry, potřebují vydobýt ještě mnohem víc. A sice „model Atlético“, na který fanoušci rádi poukazují. Oč jde? Přestože měl madridský klub dva nakažené hráče, nastoupili ti ostatní bez problémů ke čtvrtfinálovému utkání Ligy mistrů.

A přesně něco podobného potřebují Slavia a spol. Speciální výjimku právě pro pohárové účastníky. V ideálním případě asi pro všechny ligové účastníky, ale to už je asi absolutní sci-fi.

Už teď, po předčasném návratu ze soustředění v Rakousku, kde idylku narušil pozitivní nález u jednoho hráče, funguje Slavia ve velmi speciálním režimu. Páteční kontrolní testy umožnily ostatním hráčům znovu trénovat. Bydlí teď mimo rodiny, mnozí z nich v hotelu u stadionu. Na tréninky přicházejí už oblečení do dresů, odjíždějí z nich bez použití šaten a sprch v útrobách stadionu.

Připomíná to bublinu, v níž žijí hokejisté NHL nebo basketbalisté, kteří teď v Americe dohrávají sezonu NBA. Nikdo další do ní nesmí, aby bylo riziko nákazy co nejnižší.

V českém reálném světě se takhle asi pořád žít nedá. Nicméně Tvrdík naznačil, že před klíčovým play-off o postup do Ligy mistrů je Slavia připravena takto izolovat hráče od zbytku světa třeba na 10 dní.

Do tohoto nastavení pak zapadají i nedávno zavedená opatření: Všechny ligové týmy se musí na vlastní náklady před každým zápasem testovat, aby virus nepřijel se soupeřem.

Pro kluby typu Příbram je to vzhledem k nákladům až kolem 2 milionů korun na sezonu skoro likvidační záležitost, pro pohárové zástupce nezbytnost.

Jak to řešit? Kluby si mezi sebou musí vytvořit nějakou platformu solidarity, kterou nebudou naplňovat jen hezká slova, ale i finance. Kdo díky těmto opatřením v Evropě peníze vydělá, musí pak pomoci i těm ostatním. Což se děje třeba formou přestupů mladých hráčů „z venkova“ právě na ty nejlépe saturované a zvučné adresy. Ale německý či nizozemský vzor ukazují, že lze vytvořit i fond solidarity, kam se část evropských peněz převede. A profitují pak z něj všichni ligoví účastníci.

Ranní jednání na vládě ohledně karantén bylo, zdá se, mimořádně úspěšné. Jaroslav Tvrdík na Twitteru informoval, že bude-li schválen příslušný manuál, bude se karanténa opravdu vztahovat jen na nakaženého hráče týmu.

Další samostatnou kapitolou, kterou bude mezinárodní fotbal pekelně komplikovat, je nutnost cestovat a překračovat hranice. Protože v každé zemi svítí trochu jiné světýlko „semaforu“, všude mají trochu jiná nařízení. A ne všude možná budou vstřícní tomu, dělat nějaké zásadní výjimky pro fotbalové týmy. Ani UEFA, která je samozřejmě co nejhladšímu průběhu svých soutěží intenzivně nápomocna, totiž není všemocná a vládám jednotlivých evropských zemí nemůže diktovat své podmínky, jak si patrně řada fanoušků mylně představuje.

Zatímco fotbal teď interesují zejména evropské poháry, představitelé hokejové extraligy vedou veřejnou diskusi, jestli se jim vůbec vyplatí spouštět sezonu a hrát zápasy.

Příjem za zahraniční přestupy, neřkuli za nějaké evropské soutěže je u hokeje ve srovnání s fotbalem miniaturní. A co je podstatné, český hokej má i hůř – mnohý by řekl ještě hůř – zobchodovaná svá televizní práva.

Zatímco fotbalová liga dostává za to, že je vysílána v televizi, ročně zhruba 150 milionů korun, u hokeje jde o částku výrazně nižší, orientačně poloviční. O to větší důraz proto hokejové kluby kladou na příjem z návštěvnosti.

Už přišly o tradiční „kasamače“ z play-off sezony 2019/20. To bylo zrušeno. Teď jim hrozí, že se na zimní stadiony dostane kvůli platným opatřením prakticky jen pár stovek nebo jen nižší jednotky tisícovek diváků.

V Česku nyní platí, že na otevřených, například fotbalových stadionech smí být nejvýše 1 000 lidí v odděleném sektoru, na „zimácích“ do 500 lidí na sektor. Ten musí mít vlastní toalety, diváci musí sedět daleko od sebe, pokynů k tomu epidemiologové vydali spoustu.

Hodně proto mnohé zaujalo, když na mistrovství republiky atletů v Plzni viděli v televizním přenosu tribunu zaplněnou lidmi sedícími doslova ve stylu hlava na hlavě.

A na otázky médií krajský hygienik vzkázal, že když mu někdo pošle podnět, vyžádá si prý od televize obrázky, aby dodatečně posoudil, zda norma nebyla překročena.

Takže s patřičnou drzostí lze asi všechno, nicméně statisícové pokuty, které za takové počínání hrozí, se nejspíš málokdo další pokusí riskovat, protože hygienici by asi zbystřili, pokud by se anarchie tohoto druhu měla rozjíždět ve větším měřítku.

Třeba fotbalová Slavia dostane při stávajících opatřeních na svůj stadion zhruba 5 000 osob, nicméně i to je pochopitelně pořád mnohem méně, než by potřebovala. A mnozí ostatní jsou na tom vzhledem k infrastruktuře svého sportovního zařízení ještě podstatně hůř.

Co se týče možnosti uvolňování těchto opatření, jdou ze zákulisí pro sport nepříliš pozitivní zvěsti. Tady asi Prymulové a spol. nebudou chtít uhýbat. A s blížícím se podzimem, kdy se veřejně obávají míchání covidu-19 s běžnou chřipkou, lze asi očekávat spíš zpřísňování opatření než naopak.

Což tedy nikomu – a českému hokeji obzvlášť – nevěstí nic dobrého.

V klubech už probíhaly či probíhají debaty s hráči o snižování jejích příjmů, v hokeji se do něj zapojila i hráčská asociace. Vyjednávací výhodou extraligových klubů je ve vší té aktuální bídě alespoň to, že jim hráči prakticky nemají kam utéct, protože problém s covidem-19 je celoplanetární a problémy s rozpočty a sníženými příjmy teď logicky řeší všichni a všude.

O to intenzivnější teď bude snaha sektoru profesionálního sportu zkusit získat nějakou náhradu i od státu. Už jsme to naťukli. Profesionální sportovní kluby argumentují tím, že nějaké náhrady kvůli covidovým opatřením už z veřejných zdrojů dostal kdekdo, jen oni pořád ani floka.

A jak naznačuje další Tvrdíkův tweet z dnešního ranního jednání, i tady je premiér Andrej Babiš nakloněn sportovcům pozitivně.

Hniličkova agentura sice iniciativně spustila program Covid-Sport, do kterého sehnala miliardu korun. Ale to jsou peníze, které jsou podle předpisu standardních dotačních pravidel určené spolkům, amatérským sportovcům, tělovýchovným jednotám, sportovním svazům a podobně. Nikoli komerčním profesionálním klubům.

Proto se teď řeší dva podproblémy:

1) Kde si mohou sportovní profesionální kluby o náhradu škod zažádat, aniž by vzápětí na všechny zainteresované vyletěly odněkud roje státních zástupců, zatýkajících detektivů a obžalob.

2) A kde vzít peníze na saturaci akciových společností, jež provozují profesionální sport.

To všechno je teprve rozjednáno. Uvažovalo se o tom, že tak jako řadu jiných podnikatelských subjektů může nároky sportovních profesionálních klubů uspokojit ministerstvo průmyslu a obchodu. Jeho mluvčí přiznala, že jednání běží, ale nic bližšího neprozradila s tím, že všechno je zatím otevřené a stále může docházet ke změnám.

Co se týče potřebného balíku peněz, jeden by se skoro nabízel. A to je ta miliarda, kterou dostala na rozdělení neprofesionálnímu sportu Hniličkova agentura v rámci programu Covid-Sport. Respektive to, co z ní zbude. A ono toho nezbude málo.

Vzhledem k asi ne zcela šťastně vypsaným podmínkám programu bylo totiž zatím vypořádáno jen zhruba 700 žádostí za 100 000 korun a dalších 400 je rozpracovaných. I když se ještě budou moci přihlásit další. Zdá se, že minimálně 800 milionů korun z původní miliardy zůstane netknutých.

Z různých důvodů, třeba i proto, že mnoha malým sportovním jednotám pomohla města, a tak už stát o náhrady nežádaly nebo na to neměly další nárok.

Podstatné je, že tady jeden velký balík peněz zůstane patrně k dispozici. A teď se tedy podle všeho bude hledat nějaká legální cesta, jak z těchto peněz uspokojit komerční sportovní subjekty. Což může být pěkně složitá věc.

Jestli je, personifikovaně řečeno, Hnilička pošle ministru Havlíčkovi, aby je mohl na základě jejich žádostí předisponovat na kluby, nebo se to vyřeší nějak jinak, je otazník pro nejbližší dny. Kluby by byly rády, kdyby se nějaký záchranný dotační program, který by byl určen pro ně, mohl otevřít už 1. září.

Což je šibeniční termín, protože vedle dosud zmíněných těžkostí je třeba vyřešit také to, kdo na tyhle peníze bude mít nárok a podle jakého klíče se vše odstupňuje, protože vedle fotbalových a hokejových klubů se o tyhle prostředky jistě budou drát i kluby basketbalové, volejbalové, komerční pořadatelé zrušených sportovních akcí a podobně.

Milan Hnilička, přezdívaný v zákulisí ministr sportu, v těchto týdnech zjišťuje, že se musí nějakým způsobem postarat i o sport profesionální. Je hezké, že na příští rok dostal 11,8 miliardy, mimo jiné i na stavbu hokejových hal. Ale teď bude potřeba nějak urychleně zařídit, aby kluby, které by je měly jednou využívat, neskončily mezitím v insolvenci.

Titanic se potápí, bárka jde ke dnu, pravil kdysi Ivan Horník. Na dnešní situaci jeho slova dokonale pasují. Uvidíme, zda stát poskytne oba potřebné záchranné čluny. A jestli do nich nepoteče.