Článek
„Dokážete mi říct, jaká je pravděpodobnost, že právě já zemřu na koronavirus?“ Když tuto otázku položila v Americe v televizi tento týden jedna moderátorka přednímu epidemiologovi, na chvíli se zarazil. A pak odpověděl, že asi hodně malá. Vzhledem k jejímu věku, sociálnímu postavení i k tomu, že se nepochybně chová zodpovědně.
Ale zároveň dodal, že přesně to neví. A zřejmě to ani nejde určit. Stále ze stejného důvodu, s kterým se potýkáme už dlouho. Máme příliš málo dat. O viru, ale i o našem chování, jež jeho šíření umožňuje a ovlivňuje. Nákaza je exponenciální událost, kterou je velmi obtížné predikovat.
Pokračoval: „Ale řeknu vám jinou věc, která vás možná nepotěší. Nevím, jestli pravděpodobnost úmrtí na covid-19 bude stoupat, protože nemoc se bude dál šířit, anebo klesat, protože se s ní naučíme lépe bojovat. Obojí je možné. Ale co naopak bude stoupat jistě, je pravděpodobnost, že zemřete na nějakou jinou nemoc.“
Skoro polovina lidí, kteří ve vyspělých zemích zemřou (v Česku je to asi 100 tisíc ročně), zemře buď na kardiovaskulární chorobu, nebo na nádorové onemocnění. A jakkoli je svět ochromen strachem z koronaviru, je pravděpodobnost úmrtí na rakovinu nebo infarkt kohokoli v tuto chvíli vyšší, než že zemře na covid-19.
Pozor, to není argument proti represivním opatřením. Jak už bylo mnohokrát řečeno, jde o exponenciální událost s dynamikou, kterou neumíme předvídat. Vysoká obezřetnost, třeba i předběžná, je nezbytná.
Píšu o tom z jiného důvodu.
Deník The New York Times referoval před pár dny o záhadě, kterou řeší mnozí lékaři ve Spojených státech, ale i jinde ve světě. Když si odmyslíme pacienty s covid-19, kterých každý den přibývá, jsou nemocnice poloprázdné.
Výrazně poklesl počet nových pacientů s infarkty a mrtvicemi. Kam se poděli? „Yale New Haven Hospital, kde pracuji, má 300 pacientů s covid-19 a jejich počet roste. A přesto nemáme zaplněnou kapacitu, protože výrazně ubylo běžných pacientů. Nikdy jsme neměli tolik prázdných postelí,“ napsal Harlan Krumholz, lékař a sloupkař.
Profesor Josef Veselka, šéf kardiologické kliniky v Motole, řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy něco podobného. Největší česká nemocnice pracuje podle jeho odhadu na 50 procent. Kromě onkologických byly zrušeny všechny tzv. plánované úkony.
Nemocnice samozřejmě dál léčí a zachraňuje pacienty s akutními problémy. Ta záhada ovšem je v tom, že i jejich počet výrazně poklesl.
Twitterový účet Angioplasty.Org, což je online komunita kardiologů existující od roku 1997, udělal mezi uživateli anketu. Z ní vyšlo, že skoro polovina respondentů zaznamenala pokles příjmu infarktů o 40 až 60 procent a pětina dokonce o víc než 60 procent.
Úbytek náhlých případů potvrzuje i zmíněný Josef Veselka. „V Motole je to velmi podobné, lidí s akutními kardiologickými obtížemi přijímáme výrazně méně.“
Obdobná data jsou k dispozici i ze Španělska, kde lékaři v posledním březnovém týdnu reportovali na kardiologiích o 40 procent méně akutních případů. A pozor, snižuje se počet i dalších komplikací: pacientů s akutními záněty slepého střeva, močového měchýře nebo ledvin.
Jak to vysvětlit? Jsou možné dvě hypotézy, jedna pozitivní a druhá negativní. A pravdě bude nejblíž asi mix obojího.
Tou první je něco, co by se mohlo nazvat v armádním slangu „kolaterálními škodami“ pandemie, byť v tomto případě nejde o škody, nýbrž benefity.
Máme méně zraněných z dopravních nehod, protože jejich počet rapidně poklesl. Ubylo zraněných sportovců, protože se nesportuje buď vůbec, anebo výrazně méně. A tak dále.
Možná jste viděli fotografie zříceného mostu v Toskánsku, kde jen zázrakem ve středu nikdo nepřišel o život. I když „zázrak“ není to pravé slovo, pravým důvodem je karanténa kvůli koronaviru. V momentě tragédie byla na mostě jen dvě auta, jejichž řidiči vyvázli se zraněním. V „normálních časech“ by to byly desítky, možná i stovky lidí v autech.
V únoru vyvolala velký zájem (a sdílení na sociálních sítích) jakási čínská studie, která doložila, že v týdnech kulminující nákazy v zasažených čínských provinciích zemřelo ve skutečnosti méně lidí než jindy. A to bylo v době, kdy počty mrtvých byly na titulních a domovských stránkách všech zpravodajských médií.
Mnozí mluví v této souvislosti o „nemravné matematice“, je to však fakt, který nemá smysl obcházet a ignorovat. Jak ostatně řekl Veselka pro Seznam Zprávy: „Když všechno půjde dobře, nedá se vyloučit, že statistici na konci roku 2020 zjistí, že počet úmrtí v Česku byl nižší než loni a předloni.
Většina z nás, odsouzených trávit mnohem víc času doma, asi kupodivu žije zdravěji. Aspoň krátkodobě. Nedostatek sportu je negativní, ale projeví se až poté, co bude trvat delší dobu. Ale většina z nás asi jí zdravěji než dřív a pije méně alkoholu (jakkoli tomu tedy plné kontejnery na tříděný odpad moc neodpovídají).
Spoustě lidí sice karanténa přinesla psychickou nepohodu, protože se bojí o zdraví a práci, a někteří už o ni možná i přišli. Ale i tak pravděpodobně výrazně ubylo bezprostředních stresujících faktorů, které přináší běžný život. A jak lékaři vědí, ty mohou být „startovači“ nejrůznějších potíží, počínaje záněty a konče infarktem.
Na druhou stranu kardiologové říkají, že nemoci jako covid-19 (ale i chřipka) patří k rizikovým faktorům a jak uvádí list The New York Times, podle některých studií mohou až zdvojnásobit pravděpodobnost infarktu.
A tím jsme zase u „kolaterálních škod“, tentokrát ve skutečném významu. Jestliže počet pacientů, kteří přijdou na pohotovost nebo si zavolají sanitku, v těchto dnech klesá, je to nepochybně i proto, že lidé k lékaři nechtějí.
Důvodem může být strach, aby k infarktu ještě „nechytili“ covid-19. Anebo také pocit, že zdravotníky teď není dobré „otravovat“, protože mají na práci něco mnohem důležitějšího a vážnějšího než naše - potenciálně - zaražené větry. Vždyť bojují s pandemií, jak čteme v novinách!
Nemůže to dobře dopadnout. Ano, samozřejmě, že infarkt a někdy také rakovina jdou „přechodit“, a může se stát, že symptomy nebo i nemoc samy ustoupí. Ale je to velmi nepravděpodobné. Téměř jistě je to přesně naopak: odkládat vyšetření znamená ohrožovat své zdraví, dost možná i život. O akutním ošetření ani nemluvě.
Strach z viru může „odfiltrovat“ hypochondry, ale poškodí pacienty se skutečnými obtížemi. A i tím, že se odkládají plánované zákroky a například, že část lékařů z ambulantních i nemocničních zařízení má doma „home office“ (přeloženo to znamená, že konzultují po telefonu nebo online, případně studují), se nepochybně sníží kvalita lékařské péče jako celku.
Bude zajímavé spočítat (byť přesně a do důsledku to asi nikdy nepůjde), kolik lidí zabil covid-19 ve formě samotné virózy a kolik lidí zabil nepřímo.
Jsme u toho, o čem se mluví i v jiných souvislostech. Že strach, zákazy, represe a s tím vším způsobená změna života přinese víc škody než užitku. Je to silný argument, byť z výše zmíněných důvodů - nákaza je událost exponenciálního typu, pro jejíž predikci nemáme dostatek dat - zní poněkud hochštaplersky. Neboli jako teze je to atraktivní, avšak jako fakt slaboučké.
V medicíně platí mnohonásobně to, co řešíme dennodenně i v lidském životě, byť to není tak zjevné a viditelné. Málokdy existuje jednoznačné dobro a stejně jednoznačné zlo. Naše rozhodování není definováno takto. Naše rozhodování je nekonečným a více či méně poučeným zvažováním rizik a benefitů.
Lékaři to vědí dobře, platí to pro vysoké procento zákroků. Mohou pacientovi zachránit život, případně vyléčit konkrétní nemoc, ale mohou také přivodit komplikace a smrt. A je to vždy subjektivní, nikoli objektivní rozhodování.
Před lety jsem viděl fascinující studii, která ukazovala, jak se mění ochota lékařů provádět v jejich oborech riskantní zákroky, a to v závislosti na jejich věku. Člověk by čekal, že to bude plus minus lineární funkce daná rostoucími zkušenostmi a zároveň zručností. Ale není to tak.
Ty nejriskantnější zákroky jsou lékaři ochotni provádět mezi 35 až 45 lety života. Pak ta ochota klesá, lépe řečeno, lékaři opět vidí víc rizika než benefity. Ano, souvisí to nepochybně se zkušeností, ale také s egem či u mužů přímo s testosteronem, zněl jeden z přímočarých komentářů.
A pozor, ochota riskovat se nerovná vyššímu počtu uzdravených pacientů. Tam je to až do relativně vysokého věku opravdu lineární funkce daná zkušenostmi.
Přeneseně to platí i pro naši dnešní obecnou situaci. O našem životě (a o naší civilizaci, pokud si dovolíme trochu patosu) rozhodují politici. Na pomoc si přizvali experty dle svého výběru. Oni mají pravomoc a odpovědnost.
Všechno je důležité: jejich intelekt i zkušenosti, ale také velikost jejich ega. Schopnost uznat chyby a měnit rozhodnutí. A v každý moment pokud možno co nejpřesněji a nejpoctivěji zvažovat benefity a rizika. Protože ať se rozhodnou jakkoli, vždycky dojde na kolaterální škody.
Jako společnost bychom ve strachu před virem a v zaujetí důslednými ochrannými opatřeními neměli přehlédnout případný infarkt. Ten skutečný, ale i přeneseně řečeno. Protože hrozí, že ho také už nemusíme „rozchodit“.
Co se týče čistě medicínské roviny? Tam je rada snadná. Jestli vám není dobře, nepodceňte to. Lékaři nejsou všichni vytížení a „rezervovaní“ pro lidi s koronavirem. Vždyť jste to četli! Těší se na nás, se starými dobrými infarkty a ledvinovými kolikami.
Nevidět symptomy je vždycky a v každé situaci riziko.
